Jsme v adventu. Myslíme na příchod Páně a čteme si k tomu Zjevení Janovo. Křesťané kdesi v Laodikejí tam mají slyšet, že Kristus už je za dveřmi, tluče na ně. Chtěl by dovnitř, jenže zrovna tady to vypadá, že je zavřeno a musí čekat, jestli ho někdo pustí. Nemůže dovnitř a musí čekat, jestli se dveře pootevřou alespoň na jeden prstíček.
Ten obraz nám zrovna v adventu může připomenout, že tu vlasně nejde jenom o čekání na Kristův příchod. Vždyť Kristus už je přece dávno tady. Do světa přišel, ve světě žil. A od svého vzkříšení stále přichází - je za dveřmi. Jen ho občas necháváme stát na hanbě. Vlastně je to úplně obráceně - my nečekáme na něj, ale on čeká na nás, kdy už si ho konečně všimneme…
Druhá a třetí kapitola knihy zjevení sestává ze sedmi krátkých dopisů sedmi různým sborům. Pro každý sbor je tu slovo trochu jiné. Každý sbor si tu prožívá nějakou situaci, potřebuje jiné povzbuzení případně jiné pokárání. Proto také každý z těch sedmi dopisů začíná slovy: Vím o tobě... Vím, kde žiješ... Znám tvé skutky...
Dopisy těm sedmi sborům, to je tak trochu sedm sond do života tehdejší církve. Vypadá to, že doba se od té doby zas až tak nezměnila. Poznáváme sbory, které si zakusily pronásledování, útrapy - a přece docela dobře fungují. Náboženství, biblické, třicátníci se konají - jenom je jim potřeba připomenout, že by to chtělo trochu víc lásky, protože, bez toho je ten sborový provoz i všechny oběti na nic. Některé sbory tvrdě zápasí s nepřátelským okolím, a do toho zápasu snad vložily tolik sil, že už jim nezbyla síla dávat si pozor na věroučnou čistotu a vyhraněnost (jako třeba v Pergamu). Některé sbory už jsou po přešlém pronásledování téměř na vymření (jako třeba Filadelfie) - a tam vlastně už ani neslyšíme nic, co by se dalo vytknout (komu taky, těm pár co zbyli?). Bohužel se ale nedá ani říct, že horší už to být nemůže - může a ještě bude - takže snad jen pochválit jejich výdrž a ujistit, že dveře do království jsou otevřeny a nikdo jim je nezabouchne před nosem, ani kdyby se k nim doplazili po čtyřech. Tak to přece jen zkuste a ještě chvíli se plazte...
No a jako poslední dopis čteme právě ten do Laodikeje. A ten je z nich vlastně nejtvrdší a nejsmutnější. Tady zas pro změnu není vůbec co pochválit. Ono taky proč. Vypadá to, že v Laodikeji se pochválit umí sami. říkají prý, že jsou bohatí, mají všechno a nic už nepotřebují, nikoho nepotřebují... Tak to občas se zbohatlíky bývá. Vystačí si sami mezi sebou, mají své uzavřené večírky, ochranku, která je chrání, kdyby snad nějaký křupan z ulice chtěl narušit jejich program. Průšvih je, když se něco takového provozuje v křesťanském společenství (třeba v Laodikeji, která prý byla známá rozvinutým finančnictvím) - ale nejde jenom o bohatství hmotné, ale stejně tak o ten pocit bohatství duchovního. Tam, kde si takové společenství vystačí samo se sebou, kde má pocit, že je na úrovni, že je obdařené všemožnými duchovními dary (zpravidla na rozdíl od těch ostatních) a víc už nepotřebuje, tam kde se společenství sboru zavře někam za hodně tlusté kostelní dveře, aby je nikdo moc nerušil při jejich soustředěném naslouchání kázání... tam kde jsou spokojeni sami se sebou...
...tak to se nedá strávit, píše Jan. A on to píše o dost jadrněji - to se zkrátka Pánu Církve z toho chce... no prostě to nemůže udržet v ústech. Zatímco v těch ostatních sborech jde doslova o život. O něco se tam zápasí - někdy možná s chybami, někdy vlastně už jenom o holou existenci - ale zápasí - tak tady se vlastně neděje nic, vládne všeobecná sebespokojenost a zahleděnost do sebe...
Nejsi studený ani horký, kéž bys byl studený nebo horký... Horkým čajem se člověk může zahřát, chladný nápoj osvěží. Ale vlažné mléko i voda se používají k dávení. Přirovnání pro průměrnost, nevýraznost. Přeneseně - tam kde se o něco se zápalem zápasí, tam může zaznít pochvala či varování před slepými cestami. Tam kde už jsou lidé vychladlí nebo snad dokonce evangeliu nepřátelští - i tam se dá něco říct, ukázat něco naprosto jiného, burcovat. Nebo alespoň víme, na čem jsme. Jenže co říct tam, kde se o nic nezápasí, ale kde přitom bratři a sestry mají pocit, že je všechno v pohodě, kde jsou spokojeni sami se sebou, se svým bohatstvím? Vždyť nelžou, nekradou a sborová pokladna nestrádá, tak co jim vlastně chybí? S takovými lidmi se nakonec mluví hůř, než s těmi, kdo se třeba prohlašují za neznabohy. Proti Kristovu slovu jsou imunní. Každé slovo sklouzne po hladké a nerozbytné ulitě. Co nám, pane faráři budete povídat... A dveře jsou zabouchnuté.
Je nasnadě staré dobré téma spasení beze skutků, z pouhé milosti. Jak ta základní a největší chyba je právě v tom, když dojdu k pocitu, že vlastně mám všeho dost. Že už jsem se dost zasloužil. Že nic víc a nikoho jiného nepotřebuji. V Laodikeji si říkali, že jsou bohatí (možná ne tak přímo a ne nahlas, tím hůř se proti tomu dá něco říkat). Naproti tomu poslední zapsaná slova Martina Luthera prý jsou: Jsme jen žebráci, to je pravda... Ale protože žebrák ví, že nic nemá, tak mu nezbývá než se spolehnout, že ho někdo obdaruje. Ví že někoho potřebuje. Že je prostě odkázán na tu pohuhou milost...
Město Laodikaja bylo (kromě toho finančnictví) známé také farmaceutickým průmyslem - obzvláště výrobnou očních mastí. A prý i látky se tam vyráběly. Jenže právě tady mají slyšet - myslíte si, kdoví jací jste boháči - ale přitom jste ubožáci. Bída na vás pohledět. Kdovíjak dobře se neoblékáte, ale přitom jste nazí - jak ten Adam s Evou. Ani ty vaše mastičky a zdravá výživa vám nepomáhají, abyste viděli, jak to s vámi doopravdy je. Jak nemáte vůbec nic... Nic, co by za něco stálo.
Jenže Kristus drží v ruce i hvězdičku tohoto sboru a opatruje jeho svícen. Ani Laodikeja nakonec nemusí být na odpis... od samého Krista mohou nabrat pravé zlato ohněm přetavené a obléct bílý šat - obojí je obraz pro utrpení. Zkoušky a těžkosti. To se Laodikejským nějak vyhýbalo, snad právě proto, že si lebedili kdesi v teplém závětří. Snad že se nijak neangažovali a tudíž si jich nikdo ani nevšimnul, natož aby je pronásledoval nebo jim nadával, že něco udělali blbě. Nešli s kůží na trh... ale vždyť teprve v žáru zkoušek, když člověk dopadne na dno, se může ukázat to pravé bohatství. To co obstojí. Co dává sílu zase se zvednout, co podrží. Že někoho přece jen potřebujeme. Toho kdo podrží... Toho koho my můžeme podržet...
A tak se trochu namočte do toho života, který je kolem vás. A s úžasem objevíte, že tam Kristus už dávno je a zve se k vám na hostinu... A není třeba se nutit k nějakému mučednictví, někdy stačí jen pořádně a poctivě dělat to, co člověk dělat má - i to bývá dost složité.
„Vánoce jsou svátky klidu...“ nad tím by se asi Jan srdečně zasmál. Klidu měli v Laodikeji dost. I bohatého Ježíška, plnou lednici a z hromady cukroví jim bylo špatně. Zkrátka, udělali si ty pravé vánoce, vánoční pohodičku... Jenže ten jediný, který může udělat Vánoce Vánocemi zůstal stát za dveřmi. Naštěstí. Naštěstí tam zůstal stát a neodešl jako ten Milý z Písně Písní. Zůstává a tluče - čeká jestli se neotevře alespoň na ten prstíček. A pak je připraven vtlačit se dovnitř a rozjet pořádnou hostinu, po které není kocovina. A my si ho buď všimneme a otevřeme se mu anebo... Amen
