Začal nám další tábor. Inu, plni nedočkavosti jsme již brzo ráno přešlapovali před růždeckou farou. čekali jsme tu na autobus, který by nás odvezl na naše vysněné tábořiště. Po důkladném nacpání všech dostupných vozidel našimi „bágly“ a předlouhé cestě s koncem v obci Milíkově poblíž Třince. Aby naši vedoucí získali čas na zařízení ubytování, byli jsme z autobusu vyhnáni a k chatám jsme se museli dostat „po svých“, cestami necestami.
Když jsme se celí uondaní připlazili až k táboru, nečekaly nás ani fanfáry, ani uvítací výbor, nýbrž parta nerudných doktorů s ochrannými plášti. Ó jaká pohana, byli jsme přinuceni podstoupit řadu vyšetření, měření a desinfekci. Po obdržení identifikačního průkazu jsme teprve dostali možnost vybalit si věci a zabydlet se. Následoval pozdní, leč chutný oběd.V trochu tajemné atmosféře místní klubovny nám byl objasněn důvod našeho pobytu. Zemi totiž sužuje nebezpečná nákaza neznámého původu. Abychom předešli vymření lidstva, musíme objevit artefakt zvaný brána času, s jehož pomocí musíme získat lék z budoucnosti. Okamžitě jsme se ji vydali hledat. Po bloudění v divočině jsme ji konečně našli. Přesto jsme se vrátili do tábora na svačinu a až po setmění celá expedice prošla bránou času. Přesto jsme na cestě zpátky narazili na člověka oděného v tózé. Oslovil nás: „Chairete, poutníci. Zde vám svěřuji posvátný olympijský oheň, jenž nesmí vyhasnout.“ Po pronesení těchto slov ho pohltila tma. Nuže starověké řecko v době olympiády, tohle přece není budoucnost! Co nám asi přinese zítřek…
(pozn. řec. CHAIRETE – buďte zdrávi)
