Tajemství života je v moci oběti. Semínko zahozené do země dá život nové rostlině. Matka se vzdá pohodlí, kariéry a několik měsíců nosí nový život, aby se mohl narodit. A pak se ještě léta starat a chránit. Záchranáři, kteří nasazují život pro neznámé lidi. Jen několik příkladů, kdy je zřejmé, že život bez oběti nemůže být. Ale platí to i jinde a zvláště tam, kde to tolik nevidíme.
Chcete-li si nějak jednoduše shrnout význam Velikonoc, můžete třeba právě takto: Tajemství života je v moci oběti.
Víme ovšem, že nároky všech nemohou být uspokojeny. Všechny možné konflikty, zničené vztahy a příroda o tom dost výmluvně svědčí. Jenže, když přece já chci, potřebuji, toužím... Když se toho vzdám, tak co budu mít? O všechno příjdu? Nebo budu za hlupáka a slabocha...
Starokřesťanský hymnus z epištoly Filipským zpívá o Jednom, co by také mohl mít spravedlivý nárok a to dost velký - být roven Bohu. Z hůry nebeské se dívat, jak to na tom světě koulíme a všelijak koníme. Mohl mít ten nárok, ale vzdal se ho. Nelpěl na své rovnosti s Bohem, ale stal se jedním z lidí. Sestoupil mezi ně, mezi nás. A ani mezi lidmi nelpěl na tom, aby životem prošel bez problémů, jako pán, jako ten, kdo všechno ví a občas něco ze svého moudra utrousí nám nevědomým, nýbrž vzal na sebe způsob služebníka. Vzdal se toho, co by mohl mít a čím vším by mohl být, čeho by mohl dosáhnout a svůj život daroval těm, se kterými se setkával a kteří zrovna potřebovali pomoc. Otevíral jim cestu k životu, ve kterém už ztratili naději a důvěru, přátele, Boha. „Blázen“, řekli by mnozí. člověk přece musí mít nějaké hranice, nemůže se vydat úplně. To se nedá, to se odrovnáš... ano sám sebe zmařil. Skutečně se „odrovnal“, přesněji: žil tak, až to některé provokovalo natolik, že se naštvali a dali ho odrovnat. A on se nechal. Nebránil se. Neutekl. Neschoval se do závětří. V poslušnosti podstoupil smrt a to smrt na kříži. Nelpěl ani na životě. Na důstojné, klidné a vyrovnané smrti. Své lpění a touhy, potřeby a nároky vyměnil za důvěru, že Bůh je člověku nablízku, pomáhá mu a nikdy ho neopustí. Za důvěru, že si nemusí nic nárokovat, protože všechno podstatné dostane. A že Bůh ví, co je skutečně důležité. Ta důvěra ho vedla k tomu, že víc než na sobě mu záleželo na druhých a na tom, aby jim dodal naději, důvěru v Boha, který je blízký a pomáhá. Který člověka nikdy neopouští. Ani když všichni ostatní opustili. Dokonce ani ve smrti ne. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. Aby ti, kdo se odváží na tu křehkou cestu důvěry vstoupit, směli doufat, že to není cesta marná. Že když se vzdají svých nároků, tak přes všechny dočasné ztráty, prohry a neúspěchy vposledku nic neztratí, naopak naleznou: Život.
Myslím, že není nic těžšího, než se vzdát sám sebe. Je to těžší v obyčejných životních situacích a rozhodováních, než když jde o skutečné nasazení života. V koutku duše se bojíme, že bychom něco ztratili, kdybychom neměli to, co chceme, na čem nám tolik záleží. Vzdát se svých nároků - obětovat se - není lehké. Ježíšův zápas v Getsemane nám ukazuje, že ani pro něj to nebylo lehké. Také Ježíš měl přání a touhy, sny a naděje. Ale nakonec se odvážil důvěřovat, že na nich nemusí trvat za každou cenu („Ne jak já chci, ale tvá vůle se staň...“).
„Všechno důležité, co jsem chtěl, jsem dostal, až když jsem to přestal chtít“, slyšel jsem nedávno od jednoho moudrého člověka. „A ne vždycky tak, jak jsem si představoval.“ Velikonoční ráno a prázdný hrob nám mohou otevřít výhled k naději, že o nic nepříjdeme. Nic podstatného neztratíme, vzdáme-li se sami sebe, svých nároků. Naopak. Otevře se nám tím cesta k druhým, k opravdovým vztahům, k pokoji - jedním slovem k Životu.
Je to těžké a nedaří se nám to. Ale Bohu díky smíme slyšet: Kristus byl vzkříšen! Vzkříšen k životu věčnému. Bohu díky smíme vědět o tom zvláštním tajemství života: je v moci oběti. Zvláštní moc, která přemáhá i smrt. Dává to, co už jsme ztratili a na co jsme nedokázali ani pomyslet. Zkusme nad tím - nejen o Velikonocích - přemýšlet. Přemýšlet a důvěřovat.
