Letos jsem se poprvé zúčastnila Sprachcampu, mezi jehož organizátory patřil i farář Jiří Klimeš. Tento tábor se uskutečnil v malebném prostředí Rychlebských hor, konkrétně v místě Travná, které jako by bylo odříznuté od okolního světa. Byli jsme ubytovaní ve zdejším domě Setkávání.
Když jsem ráno nasedala do vlaku, mé první pocity byly strach a nejistota. Nevěděla jsem, do čeho jdu, byla to pro mě úplně nová zkušenost a bála jsem se, jak to tam zvládnu.
Hned před vchodem nás vítala Karoline, Němka, kterou bylo těžké si neoblíbit, i díky její roztomilé češtině. První dojmy po příjezdu byly spíše rozpačité, moc jsem nerozuměla a bylo těžké porozumět, protože Němci mluvili strašně rychle.
Pak se ale vše změnilo. Při různých hrách jsme se sblížili, užili si spoustu legrace, i přes jazykovou bariéru. Měli jsme zajímavý program, navštívili nás manželé Rimplovi s přáteli, kteří nám vyprávěli o odsunu sudetských Němců, o kterém jsem do té doby moc nevěděla a hodně mě to zaujalo, zvláště pak vyprávění Ursuly, při kterém mi doslova běhal mráz po zádech. Odsun zažili jako malé děti, ale i přesto si něco pamatovali a jejich vzpomínky na návrat na ta místa, spálená a rozkopaná, byly velmi silné. Obdivovala jsem to, že se dokázali nad tohle všechno přenést a odpustit. Přijel k nám také Jaroslav Achab Heidler, který nám řekl něco o Židech a Talmudu a u společného oběda nás velice pobavil.
Promítali jsme si filmy a diskutovali jsme na téma česko-německé vztahy, víra a odpuštění. Bylo zajímavé slyšet názory jiných lidí na tyhle věci a vzhledem k tomu že jsme měli v naší, tedy začátečnické skupince dva Němce, mohli jsme také slyšet jejich pohledy, které byly moc zajímavé a i při diskuzích jsme se hodně nasmáli.
Nastal ale bohužel i poslední den pobytu, a obě skupiny – Češi i Němci – si měly připravit program. Napadlo nás zahrát průřez vtipnými momenty z celého tábora a měli jsme trošku strach z toho, jak to Němci přijmou, ale byli nadšení a vyžadovali, abychom to ještě jednou zopakovali. Jedli jsme, promítali si fotky, připíjeli si a vzpomínali.
Den na to museli Němci- Peter, Martin, Richard, Oleg, Anne a jejich doprovod- Mario přezdívaný Teddy odjet. Bylo nám to líto, ale už se moc těšíme, že se zase za rok snad setkáme. Jsem moc ráda, že jsem se téhle akce zúčastnila, byl to jeden z nejhezčích týdnů, co jsem zažila. Byl to pro mě velký přínos, zlepšila jsem si němčinu a naučila se i pár judo triků. Němcům bych chtěla moc poděkovat za to, jak byli vstřícní a ochotní nám pomoci a za jejich trpělivost a celému týmu děkuji za to, že měl odvahu něco takového zorganizovat.
Barbora Vidašičová
