Všichni kdo uvěřili byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné… Nikdy mezi nimi netrpěl nouzí, neboť ti kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili skládali apoštolům k nohám… Po zkušenosti komunistického přerozdělování nás samozřejmě hned napadne, že to přece nemůže fungovat. Že brzy se začne společnými penězi plýtvat, mrhat, zašantročí se, aniž by si někdo všimnul kam…
Asi to nakonec nefungovalo dlouho ani v tom prvním sboru. Naivní, nedomyšlené, nereálné. A přece je to krásné. Snad právě pro tu naivitu a nepromyšlenost. Tady se nekalkuluje, jak to dopadne, co mi zůstane, z čeho budu žít, jak budu zajištěn v důchodu, z čeho mi poplyne renta. Tady se prostě dává. S radostí, s důvěrou, s vděčností. Spontánně. A z toho, co se dává, se může rozdávat těm, kdo skutečně nemají. Nejsou to vyhozené peníze.Neříkej si v srdci: Tohoto blahobytu jsem se domohl vlastní silou a zdatností svých rukou. četli jsme v Dt. To je východisko vděčnosti. Kdo tohle ví, komu to přešlo do krve, ten může být vděčný a vděčnost projevit tím, že radostně, spontánně dává. Vždyť ví, že nedává z vlastního. Jen přeposílá dál, co sám dostal – v důvěře, že ani nadále nezůstane na mizině. Jedním z prvním projevů víry byla právě solidarita s potřebnými. Sdílení se nejen duchovní, ale i hmotné. Co by to bylo za vděčnost? Děkovat Pánu Bohu za všechno co dostávám, za úrodu polí, dobré zaměstnání, nový dům a tučný účet – a přitom sedět vedle někoho, kdo tře bídu s nouzí.
Někteří tenkrát v první církvi dávali všechno. Snad právě z vděčnosti nad tím, jak moc toho od Pána Boha dostali. Tak moc je evangelium oslovilo – že se možná trochu naivně a bezmyšlenkovitě sdíleli s ostatními. Neoddělovali svůj soukromý majeteček od toho, co jsou ochotni nabídnout ostatním.
V té první části příběhu se píše, že na všech spočívala Boží moc a milost. Není to samozřejmost. Je to milost – objevit co jsme od Pána Boha dostali a projevit vděčnost. Nejen slovy. A věřím, že občas zažíváme i v našem společenství nebo v některém jiném, že to funguje. Že jsou chvilky milosti, kdy najednou nelpíme jen na tom svém, ale vzájemně se dělíme, obdarováváme – zdaleka nejenom penězi. A zažíváme v tom radost, vděčnost, svobodu.
Jenže pak je tu ta druhá část příběhu, při které je nám asi trochu úzko. Nebylo to v tom prvním sboru až tak růžové. A dopadlo to zvláštně. Ananijáš a Safíra padnou mrtvi k zemi poté, co se provalí jejich podvod. Nemyslím, že to byl trest. Nevěřím, že by je zabil Pán Bůh, nebo apoštol, aby nám tak ukázali, jak to s námi může dopadnout... (Máme v bibli příklady daleko horších lidí, s kterými to tak zle nedopadne). Ale tuším, že tím drastickým koncem nám Lk ukazuje, o jak závažnou věc se tady jedná. Je to zdůrazněno i opakovaným popisem reakce shromážděné církve - „i padla na ně bázeň“. Ne, že by se rozklepali strachy, ale ten výraz v biblickém chápání popisuje spíš úžas a respekt. Vědomí závažnosti toho, o co v tom jejich společenství jde. Že tady to není jen nějaká príma parta, ve které je nám fajn – ale že je to církev, doslova „to co patří Pánu“, to co Pán svolal. Společenství, které si uvědomí, že to není jen tak nějaký nezávazný kamarádšoft (a když se mi chce, tak příjdu, když ne, tak si pospím). Úžas Církve, která si uvědomí, že v ní jde o Boha, o její poslání ve světě, že tu jde o odpovědnost za svěřené bližní, o život v pravdě. Že když tady někdo podvádí druhé, tak vlastně podvádí Pána Boha.
Co se tu tedy stalo tak závažného? Co tu vede ke smrti, k neživotnosti? Ananijáš se Safírou prodají majetek, část peněz si nechají stranou a část přinesou apoštolům. A tváří se, jakoby dávali všechno.
Proč hrají takové divadlo? Snad se chtějí zařadit do první řady, mezi ty vzorové, snad obdivované křesťany, kteří se všeho vzdali – ale je jim líto dát všechno; snad je jim trapné nebýt jako ti ostatní – ale nemají jejich odvahu a důvěru; snad chtějí využít toho, že ti, kdo nic nemají, mohou přijímat „dávky“ ze společné kasy – a ještě mít doma něco na přilepšenou; snad chtějí patřit do toho společenství – ale nechávají si pojistku v podobě otevřených zadních vrátek - co kdyby se to tu jednou rozpadlo... Snad jim schází důvěra, že nebudou mít nedostatku a říkají si, že zelené pastvy budou jednou vypasené... Buď jak buď, někam se vytratila ta radost – důvěra – vděčnost. A na jejich místo přišla vypočítavost, kalkul. Co dám a co mi to vynese? Co jsem ochotem obětovat a co si chci nechat? Ananijáš se Safírou chtějí brát víc, než jsou ochotni dát. Snad ze strachu, z nedůvěry. Na tom by asi nebylo tolik zlého - Jenže před druhými chtějí vypadat jako štědří dárci, vzorní a odvážní křesťané. Zmizela radost, vděčnost, důvěra. Zůstala povinnost, účelovost, postranní zájmy...
Jak ten příběh slyšíme my, kdo tu sedáváme a sboru všelijak přispíváme, dáváme? Dáváme peníze, do sbírky, na salár. Přispíváme tím, že sem chodíme a sdílíme se. Přispíváme časem, který sboru (a tedy těm ostatním) věnujeme. Přispíváme všelijak. Proč to děláme? Je za tím vděčnost? Radost, svoboda? Nebo spíš aby se neřeklo? Nějaká povinnost? (třeba i vůči Pánu Bohu?) A možná si někdy říkáme, že přece jen už jsme toho udělali dost. (na rozdíl od jiných) Kolik chceme brát a kolik dávat? Kolik jsme dostali a kolik dáváme? Je pro mě sbor príma parta, ve které je mi fajn – ale docela dobře se bez ní obejdu? Když mi zrovna výjde čas a mám chuť tak zaskočím, když mi nevýjde a nemám chuť (jakože většinou spíš nemám) – tak si zajedu třeba na výlet? A pak takové ty obvyklé výmluvy – nemám čas. Mám malý důchod... Už jsem toho udělal dost... Dáváme, co můžeme, nebo se jen tak tváříme (a snad i máme takový pocit)?
Nechci ve vás vzbuzovat špatné svědomí. Vždyť na prvním místě je tu moje černé svědomí. A možná jsou to špatné otázky. Možná na špatném místě. Ale snad si je potřebujeme občas položit. Vždyť i kdyby se nás to teď netýkalo, tak kdo ví co bude za měsíc, za rok, za deset.
Úžasně a osvobodivě mi v tom příběhu zní Petrova věta: Nemuseli jste dávat. Mohli jste si to nechat. Nikdo vás nenutil. Není to povinnost. Není povinnost chodit do kostela a tvářit se jako ten nejhorlivější. Není povinnost dávat salár... není povinnost oběhat všechny sborové akce. A jestli to jako otravnou povinnost cítíte, tak to radši nedělejte. Nedávejte. Neplaťte tu složenku, co vám příjde v příštím časopise. Bude to lepší, než si něco nalhávat, nebo mít pocit, že jste toho udělali dost. Vždyť vposledku nelžeme jenom sobě, druhým – ale Bohu... Tam, kde se do církve vetřela zbožná povinnost, přetvářka – tam to k ničemu nevedlo. Ananijáš a Safíra jsou dost tlustým vykřičníkem. Nemusíme. To je přece úžasné.
Ale (chce se mi říct do pytle), ale – když už slavíme to díkůvzdání – tak si snad připomínáme, že jsme toho docela dost dostali. A stále dostáváme. Snad jsme toho dokonce dostali tolik, že i kdybychom všechen majetek rozdali, za ty dary se nikdy neodvděčíme. Slavíme díkůvzdání, abychom si připomínali, že je za co být Pánu Bohu vděční. A celý náš život i život víry je – může být - vlastně jen vděčnou odpovědí na to, co dostáváme. Můžeme si každou chvíli připomínat, že to, co dělám pro druhé, pro sbor, pro pána boha – nedělám z musu, ale z vděčnosti.
A že to nedovedeme? Že, býváme polovičatí, že nemáme tolik důvěry a odhodlání? Že nedovedeme být jako ti, co všechno s radostí darují, věnují... Že míváme postranní myšlenky. Že se nedovedeme cele vydat a cele odevzdat – ani Pánu Bohu ani bližním – tak to si přiznejme. Nenamlouvejme si, že je to jinak. Nehrajme divadlo na druhé, na sebe – nemusíme. Nesmíme ho hrát. Smíme být na cestě a smíme se tomu všemu učit. Jeden od druhého. Všichni od Krista, který vydal všechno, nejen majetek, nejenom své povolání, ale i svoji budoucnost a nakonec i svůj život. Pro druhé. Pro nás. Pro mě. Amen
