Věřím v Boha, Otce - všemohoucího... Ta dnešní část apoštolského vyznání patří k těm těžším článkům víry. Nejen kvůli všetečným a neřešitelným otázkám, jestli je Bůh natolik všemohoucí, aby dovedl stvořit tak velký kámen, který by nedovedl unést. Ale především snad proto, že žijeme ve století po největších válečných jatkách v dějinách lidstva. Milióny neviných životů bylo zmařeno, z toho šest miliónů Židů, těch, kdo patřili k vyvolenému Izraelskému lidu - jak to, že Bůh nezachránil své milované děti izraelské? Jak to, že Bůh nezasáhne? Jak to, že nechá neviného trpět, když je všemohoucí? Tahle otázka se skoro vždycky objeví, když přijde na toto téma řeč. I v mnoha situacích se nás dotýká až do morku kostí. A nedá se nad ním jen tak mávnout rukou.
Jeden židovský myslitel (Hans Jonas) přišel s myšlenkou, že po tom, co se stalo v Osvětimi, musíme o představě Boží všemohoucnosti začít mluvit a myslet jinak. Dokonce tuto představu opustit. Ne proto, že by Bůh nebyl. Ale právě proto, že je, a že té smršti (jak Židé tuto katastrofu nazývají) nezabránil. Nezabránil, protože zabránit nemohl. Dá se podle něj věřit v Boha, který nemohl pomoci. Ale jen těžko se smířit s vírou v Boha, který pomoci mohl a neudělal to.
Objevuje se v této souvislosti trojúhelník vlastností, které patří k našemu základnímu pochopení Boha. „Bůh je dobrý“. „Bůh je alespoň do jisté míry poznatelný“. A „Bůh je všemohoucí“. Jenže ve chvíli toho nejzašího utrpení, té absurdity, kterým bylo zplynování části vyvoleného národa, tahle trojice nedává smysl. Nemohou platit všechny tři body zároveň. Pokud je Bůh všemohoucí a tohle nechal běžet, tak se těžko dá říct, že je dobrý. Anebo je dobrý, ale potom je pro nás naprosto nepochopitelný. Jistě, nemůžeme ani zdaleka chápat Boží záměry - na druhou stranu se nám Bůh přece nějakým způsobem v Písmu poznat dal, dal nám poznat svou vůli, své záměry. Něco o něm přece víme - ale tahle smršť tomu naprosto odporuje. Potopa už nikdy přece neměla být. Jestliže je nepochopitelný až takovou měrou, tak bychom se jen těžko mohli na cokoli spolehnout. Těžko věřit v někoho, koho vůbec nechápeme. Chceme-li tedy uchovat víru a to víru v Boží dobrotu a v to, že nás Bůh vede a dává se nám poznat - pak se musíme vzdát představy Boží všemohoucnosti, říká Jonas. Bůh se při stvoření rozhodl vzdát možnosti do světa zasahovat vnější mocí. A to do důsledku - nejen, že se tak rozhodl, ale že se prostě na čas trvání běhu světa jakoby vysvlékl ze vší možnosti zasahovat. Z lásky ke stvoření a k jeho svobodě se odvážil tohoto kroku a teď trpí spolu s těmi, kterým je ubližováno a mlčky následuje svůj nenaplněný cíl se stvořením. Na závěr téhle myšlenky uvádí Hans Jonas modlitbu z deníku jedné holandské holčičky v koncentráku: je to modlitba k Bohu, o kterém ví, že nemůže pomoci, ale že my mu musíme pomoci, aby nám pomohl.
Je to odvážná myšlenka, asi se s ním neztotožníme. Možná nás provokuje. Také bych si přes všechno co se děje a čemu nerozumím nedovolil tvrdit, co Bůh může a nemůže. (Vím až příliš málo o příčinách a důsledcích toho či onoho. O dobru a zlu.) Přesto myslím, že to před nás staví otazník či vykřičník - abychom někdy až příliš jednoduše a samozřejmě nemluvili o tom, co všechno Bůh může či nemůže učinit. A taky nás vlastně nutí přemýšlet nad tím, co ta Boží všemohoucnost, kterou vyznáváme, vůbec znamená. Jak Bůh ve světě působí...
Možná vás překvapí, že v Bibli se ten termín nevyskytuje - v našich překladech ho většinou máme, ale v hebrejském starém zákoně je na těchto místech boží titul „Bůh šadaj“ (a vlastně se moc neví, co to znamená to šadaj) nebo „Bůh zástupů“. Řecký překlad starého zákona to pak někde vypouští a mluví prostě o Bohu, anebo překládá slovem „Pantokrator“ - vševládce. A tohle slovo pak nalezneme - překvapivě ne moc často - i v novém zákoně. Tedy Bůh, který vládně všemu. Bůh, který má své zástupy, nad nimiž vykonává vládu. Bůh, který je svrchovaný. Nevypovídá to o tom, co všechno dělá, co může či nemůže, čeho je či není schopen. Ale sděluje se: Je svrchovaným Pánem. A to je základní jistota, základní důvěra. Bůh je svrchovaný. Bůh je nade vším. Vládne. Nic se mu nevymyká z rukou - přestože někdy okolnosti svědčí o opaku.
A tady můžeme připomenout ten příběh, který jsme četli - o mládencích v babylonském zajetí. Mají se podřídit nějakému nesmyslnému zákonu a vzdávat božskou čest jakémusi papalášovi, nebo jakési zlaté soše. Vlastně by to byla jen formalita, nic by to neznamenalo, prostě by jenom ohnuli hřbet, šli s davem. Čemu doopravdy věří, to přece nikoho nezajímá. - Jenže pro ně je to otázka víry. Jejich Pánem je Hospodin. Před nikým jiným hřbet ohýbat nebudou. To je svoboda víry, kterou si nechtějí nenechat vzít. Svoboda nesehnout hřbet, nepodvolit se. Musejí kvůli tomu slyšet posměšky a výhružky - „kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou?“ Jenže na to ti mládenci dají úžasnou odpověď. Vlatně říkají: „Jestli nás vysvobodí, na tom králi vůbec nezáleží. Možná vysvobodí, možná ne. To nevíme. To záleží na něm. Ale i kdyby ne - věz, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou se nepokloníme.“ Myslím, že to je ústřední věta toho příběhu, ústřední vyznání. To, že z té ohnivé pece později byli zachráněni, to už je vlastně podružné. To je neopakovatelné - a třeba právě v Osvětimi, v Treblince se to neopakovalo a z těch ohnivých pecí židovští mládenci a dívky zachráněni nebyli. Z mnoha nemocí a trápení zachráněni -díky Bohu - jsme a budeme, a z mnoha zase ne. Ale co opakovatelné je, to je to vyznání a důvěra: i kdyby nevysvobodil, přece v něj budeme věřit. I kdyby nevysvobodil - to na věci nic nemění. Tak se projevuje Boží všemohoucnost - přesněji Boží vláda a svrchovanost: jeho věrní se k němu znají. Poslouchají ho. Drží se ho - navzdory okolnostem. Navzdory situaci. Navzdory tlaku okolí. Tady vidím Boží všemohoucnost - která je člověku zdrojem síly k tomu nesehnout hřbet, nevzdát se víry. A také svobodně povědět - nevím. Nevím, jak to dopadne. Ale to na věci nic nemění.
Dalším příkladem Boží všemohoucnosti je příběh o Jonášovi. Jestli na to vzpomínáte, tak Bůh v tom příběhu ledacos nastrojil - nastrojil bouři na moři, nastrojil velkou rybu, nastrojil skočec, který by Jonáše chránil před sluncem a pak nastrojil červa, který ten skočec zničil a vítr, který do něj pálil - a to všechno, aby Jonáše nakopnul a Jonáš si mohl něco důležitého uvědomit. Bůh může nastrojit ledacos - ale to nejdůležitější - aby se člověk rozhodl správně, aby ho poslechl - to nastrojit zdá se nemůže. Jak to skončilo - nevíme. Víme, že když ninivským nastrojil - poslal proroka, tak uvěřili a změnili se. Ale jak to dopadlo s Jonášem nevíme, celý příběh končí Boží otázkou: Copak mi těch lidí nemá být líto? Odpověď je na nás. Necháme se přesvědčit? Dosvědčíme svým rozhodováním Boží vše-vládu, tedy vládu nad sebou?
Příběhů o tom, jak se projevuje Boží moc a vláda by bylo mnoho - ale nemůžeme se vyhnout tomu hlavnímu. Příběhu Ježíšovu. Je-li božím synem - pak to co dělá, s jakou mocí vystupuje - v tom poznáváme, co je to Boží moc, Boží všemohoucnost. A celá evangelia, jejichž vyvrcholením je kříž a vzkříšení ukazují, jak se ta Boží všemoc neprosazuje vnější silou, ale slovem a zvěstováním, odpouštěním a laskavou přítomností, sebeodevzdáním a sebezapřením. Nic vnějšího - ani zázraky, ani zbraně jí nemohou prosadit - jedinou zbraní je Kristova služba. Služba dotažená až do sebeobětování. Kristův kříž je pro nás nakonec vrcholným znamením Boží moci - nebo spíš bezmoci? Nebo je to tak, že právě ve vnější bezmoci a zdánlivé prohře se projevuje Boží moc? V bezmoci toho, kdo se rozhodl zcela vložit svou důvěru do Boží ruky a bez jakékoli záruky a zajištěnosti hledá a naplňuje Boží vůli - děj se co děj. A to, co zdánlivě skončilo na kříži dodnes proměňuje, oslovuje, napřimuje, osvobozuje. Je to mocné.
Kříž je otazníkem nad tím, jak chápeme moc a bezmoc. Co považujeme za mocné a bezmocné. Třetí den vzkříšení ukázal, že všechno je jinak. Že ten ukřižovaný zvítězil. Že naše nástroje moci, jsou bezmocné před mocí Boží. Totiž před mocí Boží lásky. Bůh nepůsobí shora, mocí, tím že by někoho lámal a donucoval. Ale zevnitř, trpělivě. Samozřejmě s rizikem, že nebude přijat. S rizikem, že bude - spolu s dalšími - ukřižován. Jenže jeho všemoc spočívá právě v tom, že na sebe může vzít podobu muže na kříži s jeho slabostí a bezmocností, a v této podobě triumfovat.
Ukřižovaný zvítězil také jako zástupce všech ostatních křižovaných, plynovaných, prohrávajících, obětovaných, opuštěných, trpících. Jenže jsou tady ty tři dny, kdy se ještě neví, že to na kříži bylo vítězství. Tři dny temnoty, tři dny pochyb a bezradnosti. Tři dny, které mohou trvat i dlouhé roky. Ale po nich přichází velikonoční ráno, kdy se věci ukážou v novém světle.
A tohle světlo nám smí problikávat do našeho příšeří a příšerností, které se tu Bohu navzdory a proti Bohu dějí. Asi jako probliklo apoštolům tenkrát do vězení a oni si v poutech zpívali a dveře vězení se nakonec otevřely. Opět tu stojí otázka - kde v tom příběhu se projevuje Boží moc - všemohoucnost?Nemyslím, že by to byly ty otevřené dveře. Řekl bych, že Boží všemohoucnost se projevila v odvaze vězňů si zpívat - vlastně slavit bohoslužby. I vězeňská cela se tu najednou stává chrámem, kde se dá Pánu Bohu zpívat. A v tu chvíli mizí mříže, dveře se otevírají, ostatní spoluvězňové žasnou, přihlížející žalářník uvěří... Myslím, že není větší svědectví o Boží všemohoucnosti, než právě důvěra, se kterou se k němu obracejí ti, kdo byli přemoženi Boží všemohoucí bezmocí. Amen
Objevuje se v této souvislosti trojúhelník vlastností, které patří k našemu základnímu pochopení Boha. „Bůh je dobrý“. „Bůh je alespoň do jisté míry poznatelný“. A „Bůh je všemohoucí“. Jenže ve chvíli toho nejzašího utrpení, té absurdity, kterým bylo zplynování části vyvoleného národa, tahle trojice nedává smysl. Nemohou platit všechny tři body zároveň. Pokud je Bůh všemohoucí a tohle nechal běžet, tak se těžko dá říct, že je dobrý. Anebo je dobrý, ale potom je pro nás naprosto nepochopitelný. Jistě, nemůžeme ani zdaleka chápat Boží záměry - na druhou stranu se nám Bůh přece nějakým způsobem v Písmu poznat dal, dal nám poznat svou vůli, své záměry. Něco o něm přece víme - ale tahle smršť tomu naprosto odporuje. Potopa už nikdy přece neměla být. Jestliže je nepochopitelný až takovou měrou, tak bychom se jen těžko mohli na cokoli spolehnout. Těžko věřit v někoho, koho vůbec nechápeme. Chceme-li tedy uchovat víru a to víru v Boží dobrotu a v to, že nás Bůh vede a dává se nám poznat - pak se musíme vzdát představy Boží všemohoucnosti, říká Jonas. Bůh se při stvoření rozhodl vzdát možnosti do světa zasahovat vnější mocí. A to do důsledku - nejen, že se tak rozhodl, ale že se prostě na čas trvání běhu světa jakoby vysvlékl ze vší možnosti zasahovat. Z lásky ke stvoření a k jeho svobodě se odvážil tohoto kroku a teď trpí spolu s těmi, kterým je ubližováno a mlčky následuje svůj nenaplněný cíl se stvořením. Na závěr téhle myšlenky uvádí Hans Jonas modlitbu z deníku jedné holandské holčičky v koncentráku: je to modlitba k Bohu, o kterém ví, že nemůže pomoci, ale že my mu musíme pomoci, aby nám pomohl.
Je to odvážná myšlenka, asi se s ním neztotožníme. Možná nás provokuje. Také bych si přes všechno co se děje a čemu nerozumím nedovolil tvrdit, co Bůh může a nemůže. (Vím až příliš málo o příčinách a důsledcích toho či onoho. O dobru a zlu.) Přesto myslím, že to před nás staví otazník či vykřičník - abychom někdy až příliš jednoduše a samozřejmě nemluvili o tom, co všechno Bůh může či nemůže učinit. A taky nás vlastně nutí přemýšlet nad tím, co ta Boží všemohoucnost, kterou vyznáváme, vůbec znamená. Jak Bůh ve světě působí...
Možná vás překvapí, že v Bibli se ten termín nevyskytuje - v našich překladech ho většinou máme, ale v hebrejském starém zákoně je na těchto místech boží titul „Bůh šadaj“ (a vlastně se moc neví, co to znamená to šadaj) nebo „Bůh zástupů“. Řecký překlad starého zákona to pak někde vypouští a mluví prostě o Bohu, anebo překládá slovem „Pantokrator“ - vševládce. A tohle slovo pak nalezneme - překvapivě ne moc často - i v novém zákoně. Tedy Bůh, který vládně všemu. Bůh, který má své zástupy, nad nimiž vykonává vládu. Bůh, který je svrchovaný. Nevypovídá to o tom, co všechno dělá, co může či nemůže, čeho je či není schopen. Ale sděluje se: Je svrchovaným Pánem. A to je základní jistota, základní důvěra. Bůh je svrchovaný. Bůh je nade vším. Vládne. Nic se mu nevymyká z rukou - přestože někdy okolnosti svědčí o opaku.
A tady můžeme připomenout ten příběh, který jsme četli - o mládencích v babylonském zajetí. Mají se podřídit nějakému nesmyslnému zákonu a vzdávat božskou čest jakémusi papalášovi, nebo jakési zlaté soše. Vlastně by to byla jen formalita, nic by to neznamenalo, prostě by jenom ohnuli hřbet, šli s davem. Čemu doopravdy věří, to přece nikoho nezajímá. - Jenže pro ně je to otázka víry. Jejich Pánem je Hospodin. Před nikým jiným hřbet ohýbat nebudou. To je svoboda víry, kterou si nechtějí nenechat vzít. Svoboda nesehnout hřbet, nepodvolit se. Musejí kvůli tomu slyšet posměšky a výhružky - „kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou?“ Jenže na to ti mládenci dají úžasnou odpověď. Vlatně říkají: „Jestli nás vysvobodí, na tom králi vůbec nezáleží. Možná vysvobodí, možná ne. To nevíme. To záleží na něm. Ale i kdyby ne - věz, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou se nepokloníme.“ Myslím, že to je ústřední věta toho příběhu, ústřední vyznání. To, že z té ohnivé pece později byli zachráněni, to už je vlastně podružné. To je neopakovatelné - a třeba právě v Osvětimi, v Treblince se to neopakovalo a z těch ohnivých pecí židovští mládenci a dívky zachráněni nebyli. Z mnoha nemocí a trápení zachráněni -díky Bohu - jsme a budeme, a z mnoha zase ne. Ale co opakovatelné je, to je to vyznání a důvěra: i kdyby nevysvobodil, přece v něj budeme věřit. I kdyby nevysvobodil - to na věci nic nemění. Tak se projevuje Boží všemohoucnost - přesněji Boží vláda a svrchovanost: jeho věrní se k němu znají. Poslouchají ho. Drží se ho - navzdory okolnostem. Navzdory situaci. Navzdory tlaku okolí. Tady vidím Boží všemohoucnost - která je člověku zdrojem síly k tomu nesehnout hřbet, nevzdát se víry. A také svobodně povědět - nevím. Nevím, jak to dopadne. Ale to na věci nic nemění.
Dalším příkladem Boží všemohoucnosti je příběh o Jonášovi. Jestli na to vzpomínáte, tak Bůh v tom příběhu ledacos nastrojil - nastrojil bouři na moři, nastrojil velkou rybu, nastrojil skočec, který by Jonáše chránil před sluncem a pak nastrojil červa, který ten skočec zničil a vítr, který do něj pálil - a to všechno, aby Jonáše nakopnul a Jonáš si mohl něco důležitého uvědomit. Bůh může nastrojit ledacos - ale to nejdůležitější - aby se člověk rozhodl správně, aby ho poslechl - to nastrojit zdá se nemůže. Jak to skončilo - nevíme. Víme, že když ninivským nastrojil - poslal proroka, tak uvěřili a změnili se. Ale jak to dopadlo s Jonášem nevíme, celý příběh končí Boží otázkou: Copak mi těch lidí nemá být líto? Odpověď je na nás. Necháme se přesvědčit? Dosvědčíme svým rozhodováním Boží vše-vládu, tedy vládu nad sebou?
Příběhů o tom, jak se projevuje Boží moc a vláda by bylo mnoho - ale nemůžeme se vyhnout tomu hlavnímu. Příběhu Ježíšovu. Je-li božím synem - pak to co dělá, s jakou mocí vystupuje - v tom poznáváme, co je to Boží moc, Boží všemohoucnost. A celá evangelia, jejichž vyvrcholením je kříž a vzkříšení ukazují, jak se ta Boží všemoc neprosazuje vnější silou, ale slovem a zvěstováním, odpouštěním a laskavou přítomností, sebeodevzdáním a sebezapřením. Nic vnějšího - ani zázraky, ani zbraně jí nemohou prosadit - jedinou zbraní je Kristova služba. Služba dotažená až do sebeobětování. Kristův kříž je pro nás nakonec vrcholným znamením Boží moci - nebo spíš bezmoci? Nebo je to tak, že právě ve vnější bezmoci a zdánlivé prohře se projevuje Boží moc? V bezmoci toho, kdo se rozhodl zcela vložit svou důvěru do Boží ruky a bez jakékoli záruky a zajištěnosti hledá a naplňuje Boží vůli - děj se co děj. A to, co zdánlivě skončilo na kříži dodnes proměňuje, oslovuje, napřimuje, osvobozuje. Je to mocné.
Kříž je otazníkem nad tím, jak chápeme moc a bezmoc. Co považujeme za mocné a bezmocné. Třetí den vzkříšení ukázal, že všechno je jinak. Že ten ukřižovaný zvítězil. Že naše nástroje moci, jsou bezmocné před mocí Boží. Totiž před mocí Boží lásky. Bůh nepůsobí shora, mocí, tím že by někoho lámal a donucoval. Ale zevnitř, trpělivě. Samozřejmě s rizikem, že nebude přijat. S rizikem, že bude - spolu s dalšími - ukřižován. Jenže jeho všemoc spočívá právě v tom, že na sebe může vzít podobu muže na kříži s jeho slabostí a bezmocností, a v této podobě triumfovat.
Ukřižovaný zvítězil také jako zástupce všech ostatních křižovaných, plynovaných, prohrávajících, obětovaných, opuštěných, trpících. Jenže jsou tady ty tři dny, kdy se ještě neví, že to na kříži bylo vítězství. Tři dny temnoty, tři dny pochyb a bezradnosti. Tři dny, které mohou trvat i dlouhé roky. Ale po nich přichází velikonoční ráno, kdy se věci ukážou v novém světle.
A tohle světlo nám smí problikávat do našeho příšeří a příšerností, které se tu Bohu navzdory a proti Bohu dějí. Asi jako probliklo apoštolům tenkrát do vězení a oni si v poutech zpívali a dveře vězení se nakonec otevřely. Opět tu stojí otázka - kde v tom příběhu se projevuje Boží moc - všemohoucnost?Nemyslím, že by to byly ty otevřené dveře. Řekl bych, že Boží všemohoucnost se projevila v odvaze vězňů si zpívat - vlastně slavit bohoslužby. I vězeňská cela se tu najednou stává chrámem, kde se dá Pánu Bohu zpívat. A v tu chvíli mizí mříže, dveře se otevírají, ostatní spoluvězňové žasnou, přihlížející žalářník uvěří... Myslím, že není větší svědectví o Boží všemohoucnosti, než právě důvěra, se kterou se k němu obracejí ti, kdo byli přemoženi Boží všemohoucí bezmocí. Amen
