Je svatodušní neděle - slavíme dnes narozeniny církve. Víra už vskrytu v učednícíh pulsovala od velikonoční neděle, ale nyní, když byl seslán Duch svatý, tak vylezla na světlo dne, začala dostávat konkrétní obrysy ve společenství církve. Přestala být jenom něčím, co se týkalo těch pár vyvolených učedníků, kteří Ježíše znali. Ale s neobyčejnou silou se rozeběhla do světa.
Duch a Církev. Nad obojím máme myslím rozpaky,
Duch a církev. Obojí v tom příběhu překvapivě stojí vedle sebe, jedno k druhému patří.
Nejprve Duch. Jeho seslání je vylíčeno jako mimořádná událost. Hukot, vichr, ohnivé jazyky. Asi někdy pochybujeme o tom, zdali je mezi námi vůbec Duch svatý přítomen, když se to neprojevuje nějakou vnější mimořádností, divy či zvláštní horlivou zapáleností. O našich bohoslužbách by leckdo řekl, že bývají dost suché. Naše životy příliš obyčejné - jsou tedy bezDuché? A obráceně, občas u někoho pozorujeme nějaké mimořádné nadání (někdy to dotyčný sám o sobě tvrdí, že má dar Ducha) a svádí nás to ke konstatování: on má Ducha (narozdíl od nás). A kdyby naše bohoslužby byly nadšeně rozjuchané, byly by oDuševnělé, Duchaplné?
Sledujeme-li příběh o seslání Ducha, tak za vnější mimořádností toho obrazu můžeme ale objevit něco úplně „obyčejného“ - je to dar srozumitelnosti. Učedníci plni Ducha svatého vyjdou mezi lidi (židy) ze všech národů, mluví k nim a oni jim (s údivem) rozumí. Každý ve své řeči. Nemyslím, že to překvapující by bylo, že mluví cizími jazyky. Spíš to, že jsou srozumitelní. Že promlouvají ke každému tak, aby mohl pochopit. Nemluví nějakou církevnickou hatmatilkou, ale mluví do života a k životu. Snad proto, že nerecitují všeobecně platné pravdy, ale promlouvají ke každému „v jeho vlastní řeči.“, osobně. A posluchači žasnou: Copak nejsou ti lidé z Galileje? Kdyby snad studenti Jeruzalémské univerzity, to bychom chápali že se vůbec odváží na ulici mluvit a je jim rozumět - ale obyčejní rybáři a sedláci z nějaké ďury tam v kopcích v Galileji - to snad není možné! Duch svatý způsobuje, že učedníci (při vší své slabosti a nedokonalosti) mluví a mluví srozumitelně. Kéž bychom i my dostali dar mluvit srozumitelně, rozumět lidem okolo nás, rozumět sami sobě mezi sebou.
Mluvit srozumitelně může člověk, jen když sám rozumí. Když je sám zaujat tím, o čem mluví. To je možná prvním důsledkem působení Ducha svatého. Když jsme zaujati, zasaženi Ježíšovým příběhem. Poznáváme, jak se nás jeho příběh, jeho učení týká. Jak tu jde o nás, i když se to možná stalo kdysi dávno. Někdy jsme z toho úplně paf a žasneme (a třeba to dáme najevo nějakou radostnou rozjuchaností). Jindy zase pomalu a neokázale Ježíšova slova uchováváme v srdci a zapracováváme je do svého každodenního života. Jakobychom skládali mozaiku, na které se jednoho dne objeví nádherný obraz moudrého a naplněného života.
Dar srozumitelnosti samozřejmě ještě nemusí nijak souviset s působením Ducha svatého. Většina demagogů a propagátorů těch zaručeně nejlepších výrobků umí mluvit srozumitelně. Dokonce ani srozumitelné mluvení o Bohu, všelijaká náboženská propaganda publikovaná v několika srozumitelných větičkách nemusí mít s Duchem nic společného. Může jít jen o sebepropagaci, o úspěch, sebepotvrzení - o nějaké falešné cíle.
Učedníci tenkrát mluvili srozumitelně o Ježíši Nazaretském. O tom člověku, který mocně působil slovy i činy a který skončil na kříži. A kterého Bůh vzkřísil. Darem Ducha svatého je, že se pro nás právě Ježíšův příběh stane živým, že nám promluví do našeho vlastního života - uvidíme se v jeho světle, najdeme v něm naději a posilu pro své životy. Srozumitelnost z Ducha svatého je srozumitelnost vedoucí k Ježíši Kristu - k jeho kříži (a tedy seboběti, službě) a k jeho vzkříšení. Ne nějaká vznosná a přitažlivá náboženská mluva (která by chtěla za každou cenu nalákat do svých řad ovečky) - ale zcela konkrétní ukazování na Ježíše ukřižovaného jako toho, kdo nám ukazuje k Bohu. Kdo nám otevírá nové životní obzory, dává naději. Že si to nechceme nechat pro sebe a že o tom snad někdy umíme mluvit srozumitelně a přitažlivě, to je darem Ducha svatého.
Ještě to nemusí znamenat, že také druhé oslovíme - i to srozumitelné mluvení Ježíšových učedníků tehdy bylo pro jedny svědectvím o Božím působení, ale pro jiné to byl jen projev opilosti. Kdo nechce vidět, neuvidí a neuvěří. Při vší moci a síle Ducha svatého, při vší naší přesvědčivosti a horlivosti víry budou stále lidé, kteří řeknou: ti věřící jsou blázni, naivkové, idealisté. Mluví z cesty.
Ti, kteří byli tenkrát osloveni kázáním učedníků, přijali křest a vytvořili společenství (které si dá časem jméno Církev - Dům Páně). Nemluví se tu o nějaké organizaci, ale o naslouchání učení apoštolů, o bytí pospolu, o lámání chleba (o slavení Večeře Páně) a modlitbě. Zmíněno je společné sdílení majetku, jídla - a domyslíme si i společné sdílení toho, co život přináší. To všechno s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.
To je ta (zatracovaná a vysmívaná) církev. Spíš než organizace je to společná slavnost (bohoslužba), společné hledání, naslouchání Kristu, vzájemná služba. Společenství těch, které Duch svatý přivádí dohromady a dává jim své dary. Dary neobyčejně obyčejné: o srozumitelnosti a porozumění už jsme mluvili. Apoštol Pavel přidává mnoho dalších (v epišt.Gal píše) - Darem Ducha Božího je: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání... Opět nic, o čem by se dalo říct, že se to projevuje nějakou vnější mimořádností. Tam kde se tyto dary objevují, tam možná lidé na první pohled nepoznají, že to má vůbec něco společného s vírou a s Bohem, s křesťanstvím - ale zcela jistě poznají, že s lidmi, kteří mají takové obdarování, se dá žít, že jsou skutečnými bližními, že jsou lidmi na svém místě a přitom žádní suchaři a škarohlídi. Že se ty dary neobjevují samy od sebe, to se časem myslím ukáže samo. Jako v církvi tenkrát na počátku: Společně se scházeli a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse...
Dá se říct, že církev spíš než organizace je „děj“, „událost“. Církev není, ale církev se děje - když se scházíme, když necháváme Ducha svatého působit, když mu dáváme prostor, aby v nás pracoval - opět slovy apoštola Pavla: aby nás proměňoval do Kristovy podoby. Že nejsme a nikdy nebudeme dokonalí, o tom snad netřeba mluvit a dělat si iluze, ale to není nejdůležitější.
Na začátku jsem říkal, že slavíme narozeniny církve - ono to asi není úplně pravda - církev jakožto společenství, o kterém byla řeč se totiž stále rodí. Stále roste. Stále čeká na působení Ducha svatého, usiluje o jeho dary a také je rozmnožuje. Tam kde církev ztratí toto společné očekávání, společnou touhu po růstu, společnou sdílení se a službu svému okolí, tam se stáváme skutečně pouhou organizací, která se jen stará o náboženský provoz a o budovy. A tam se spíš než k oslavě narozenin scházíme k vlastnímu pohřbu.
Věřím ale, že tomu tak u nás není. Spolu s apoštoly a s celou církví se modlíme, nasloucháme slovům Písma, budeme společně lámat chléb a pít víno - v Kristově oběti a vzkříšení tak budeme čerpat inspiraci a posilu pro své životy. I když na tom možná není vnějšně nic mimořádného a přitažlivého, důvěřujeme, že Duch svatý mezi námi působí. Znovu z nás vytváří svou církev, která jeho obdarování nezašantročí, neschová si je pro sebe. Budeme milí všem lidem okolo nás. A Pán přidá k našemu společenství ty, které si povolá ke spáse. Ne proto, aby nás bylo víc, ale potože v Pánově domě naleznou své místo, domov, radost, životní jistotu, naději. Tak jako nacházíme my. Amen
