První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: “Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.” Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů.
Zprávy o velikonočním tajemství se různí. V každém evangeliu je ten příběh popsán trochu jinak. Snad proto, že jde skutečně o tajemství. Něco, o čem budou učedníci jenom koktat (a my také). Nejde to vyjádřit slovy, natož obrazem. Jen neuměle a v náznacích evangelisté vyjadřují to, na čem stojí naše víra. Nemáme nezávislého reportéra, investigativního žurnalistu, který by nám přesně popsal to, co se v tu velikonoční noc stalo. Máme „jen“ pár svědků, kteří se setkali se skutečností Kristova vzkříšení a kteří se nás snaží přesvědčit, že je to něco, co zahýbalo našim životem, dokonce našim světem, co věci obrátilo vzhůru nohama. Žádný dokument, byť sebezdařilejší a sebepřesnější nám tady stejně nepomůže, protože teď jde o nás a o naši víru, o náš život.
Přes tu odlišnost zpráv - svědectví o vzkříšení, máme několik podobností. Stalo se tak „první den po sobotě, časně ráno - ještě za tmy“. První den po sobotě, první den nového týdne, první den nového věku, první neděle po Kristu. Ještě je tma, ještě se nevyklubal nový den, teprve svítá, pomalu se rozbřeskuje, světlo postupně vítězí nad temnotou. Ještě se neproklubala k životu křesťanská víra. Jen pomalu se probouzí z temnot velkého pátku.
Je chladné ráno, úsvit, svět trvá dál, život pokračuje. Ať jsme pesimisté nebo optimisté, ať už tu chceme být nebo bychom tu raději nebyli. Den střídá noc, slunce opět vychází - bez ohledu na malé lidské příběhy a velké lidské tragédie. Svět jde dál, ale všechno už je jinak.
Ke hrobu kráčí jedna žena. Marie Magdalská. Známé jméno, známý životní příběh. Kdysi z ní Ježíš vyhnal sedm démonů. Napravená nevěstka - prostitutka, která se přidala k těm, kdo Ježíše následovali - a byla vyznamenána jako žádná z žen - jako nikdo z lidí. Ona je první u hrobu - alespoň podle Janova evangelia.
A vůbec podle všech evangelií jsou prvními, kdo je zasažen Kristovým vzkříšením, ženy. Snad proto, že jsou vnímavější než muži? Snad proto že jejich srdce jsou otevřenější, než ta mužská, která raději dají na logiku a strohá fakta. A právě proto právě ony mají čidla uzpůsobenější přijmout to, co se stalo? Snad i tady platí, že Bůh straní těm, kdo jsou siláckou většinou odsunuti do pozadí, těm, kdo nehrají velké role v našich životních scénářích. „Velebím tě Otče, že jsi se dal poznat maličkým“, říká Ježíš ještě před svou smrtí. Až do konce světa se bude vyprávět příběh o tom, jak pár žen šlo ke hrobu - a nalezly ho prázdný. Zatímco učedníci byli kdoví kde (ač měli ještě předevčírem spoustu siláckých řečí).
Proč vůbec šla Marie ke hrobu? Snad smutně zavzpomínat? - na toho, kdo jí od základu proměnil život? Kdo jí vrátil zdraví, čest, budoucnost? Přemýšlet co s ní teď bude dál? Chce si snad připomenout velikánovy činy a myšlenky, snít o tom, jaké mohlo být krásné, kdyby skutečně byla pravda, co rabi z Nazareta kázal? Kdyby království Boží bylo už skutečně mezi námi? Jaké by to bylo krásné, kdyby všechno tak brzo neskončilo? Tak brzo a tak bolestně? Jaké by to bylo, kdyby jeho tělo netlelo v hrobě. Jde za Ježíšem, který už je mrtvý - tak jako my chodíme a vzpomínáme na velikány, kteří něco znamenali, možná přepsali učebnice - ale to je tak vše. Už nic nemohou. A my jim můžeme věnovat tak nanejvýš vzpomínku nebo slavnostní kytici na pamětní desku.
Jeden filosof v 19. st prý řekl, že křesťanské kostely jsou mauzolea a muzea mrtvého Boha. Pevně doufám, že tomu tak není. Že naše bohoslužby, naše sbory a církve nejsou jenom takovou pietní akcí nad hrobem mrtvého velikána. Vzpomínky na slova, která jsou snad hezká, ale v praktickém životě neužitečná.
Podle Janova svědectví Marie k hrobu ani nedošla. Už zdáli vidí, že tu něco nehraje. „Spatřila, že kámen je od hrobu odvalen“. I tato větička se ve všech zprávách o prvním dni vzkříšení opakuje. Kámen je pryč. Hrob je prázdný. „Odvalen je kámen, prázdný hrob tu zbyl“. Jistě pochybovače napadne - to ještě nic neznamená, to prostě také někdo mohl přijít a mrtvolu odnést, ať z poťouchlosti nebo z nekalých úmyslů. To si také Marie myslí. Prázdný hrob, odvalený kámen - to není důkaz ale znamení. Nic víc a nic méně. Něco se tu stalo, zasáhl někdo třetí. Zastav se a přemýšlej, začni se divit a ptej se! Kamenná deska zahražující vstupu do hrobky je pryč, padl předěl, který dělí mrtvého od živých, živé od mrtvého. Tam kde podle našich představ něco mělo být, je prázdno. Příběh běží jinou cestou, než jsme čekali. Jinak než si jedni (velekněží) naplánovali a jinak než se s tím druzí (učedníci) smířili. Stalo se něco, s čím nikdo nepočítal - do děje vstoupil sám Bůh. (Hospodář se vrátil z ciziny a dává vědět, kdo je tady Pánem, s čím mohou jeho služebníci - věrní či nevěrní - počítat.) Prázdný hrob je otazník, výzva. Díra do světa. Díra, která spojuje Boží svět s lidským. Pomíjivost s věčností.
Marie je z toho zmatená. Kdo by nebyl. Je u toho, ale nechápe. Je možné být u prázdného hrobu a nechápat. Běží za učedníky. Ti snad budou vědět víc, ti se zorientují. Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili, říká jim.
Na scénu přichází Petr a Jan. Dva nejvěrnější už za Ježíšova života. A později představitelé dvou velkých směrů v křesťanstvu. Petr - skála - vůdce, ke všemu ochotný, nadšený, mluvčí kruhu učedníků. Později prý biskup v římě (kde mučednicky zahynul). Hlava církve, zástupce řádu a autority, tradice. A pak Jan - ten, který byl až pod křížem, Ježíšův adoptivní bratr. Ten, kterého Ježíš miloval a ten který miloval Ježíše. Později snad skončil v Efezu, dožil se vysokého věku a usmiřoval rozhádanou církev. Zástupce církve oddané víry a lásky. Petr jako zástupce církve z židů - Jan církve z pohanů.
Strhne se zvláštní závod, honička. Kdo bude u hrobu dřív? Kdo tomu přijde na kloub? První vybíhá Petr - však byl vždycky vpředu, ale předbíhá ho mladší Jan - tradiční církevnictví ztrácí dech, nově příchozí často proniknou dál a hlouběji. Mladší předbíhá staršího, děti rodiče. Jejich nadšení je žene a před tajemstvím víry stanou dřív. To snad chce evangelista Jan vyjádřit tím zvláštním závodem. Jenže i když Jan doběhne k prázdnému hrobu první - dovnitř jenom nahlédne, uvidí plátna - a počká na Petra. Snad že se neodvážil, snad že se najednou zarazil, snad že dává přednost staršímu.
Teprve Petr vkročí dovnitř - vejde a uvidí. Nejenom plátna, ale i šátek, kterým byla ovázána hlava, jak leží složen na jiném místě. Toto nebyla loupež. Nic není rozházeno, vše je na svém místě, panuje tu naprostý pořádek. Tělo nebylo ukradeno. Snad si přitom máme vzpomenout na příběh o vzkříšení Lazara - o tom mluví jen evangelista Jan a zmíní také, že z něj jeho nejbližší museli sundat právě ten pohřební rubáš. Lazar se vrátil zpět do tohoto života - Ježíšovo vzkříšení je ale jiné. Ježíš je vzkříšen k novému životu, k životu budoucího věku. Ježíš se nevrací zpět, ale jde vpřed. „Jdu k Otci“ - uslyší Marie za chvíli. To oč tu šlo, není oživení mrtvoly, jakási resuscitace - ale vzkříšení k životu věčnému (i to je jen metafora-přirovnání pro něco, co nedovedeme vyjádřit, protože je to pro nás tak jiné a nepochopitelné). Je to něco, co nám otevírá úplně nové výhledy. Ten, kterého jsme násilím umlčeli, odmítli, vyhnali - je Bohem přijat - patří na jeho stranu, na stranu věčnosti.
Po Petrovi vstoupil do skalního hrobu Jan - „spatřil vše a uvěřil“. První o kom čteme, že uvěřil. První křesťan. Ještě se nesetkali se samotným vzkříšeným, ještě s ním nevečeřeli - mají jen pár stop, které ukazují k nekonečné naději - přesto „uviděl a uvěřil.“ Nemusíme si myslet, že jsme na tom hůř jak Jan. Že v tu chvíli viděl víc než my můžeme zahlédnout. (Někteří z vás tuším viděli i ten prázdný hrob, co ho ukazují v Jeruzalémě). I nám se dostává dostatek znamení, které svědčí o životě vzkříšeného (v neposlední řadě budeme slavit večeři Páně, co chceme víc). Stopy vzkříšení, Božího vítězství nad zlem a smrtí. Vítězství odpuštění nad nenávistí.
Nakonec se oba učedníci vrátili domů - tak jako my se rozejdeme domů do svátečních dnů. Velikonoce ovšem nekončí, naopak, teprve začaly. Je ráno prvního dne po sobotě. Už se rozednilo. Před učedníky je dlouhý velikonoční den (před námi 5 velikonočních nedělí): Zahradou chodí Maria Magdalská v pláči, záhy na to se jí zjeví sám Vzkříšený, který večer znenadání vstoupí zavřenými dveřmi do shromáždění svých učedníků. Pozdraví je pozdravením pokoje, vdechne jim ducha svatého a přikáže, aby jeho jménem zvěstovali lidem odpuštění hříchů.
„Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“ Amen
