Jsme v Jeruzalémě, těsně před velikonocemi a Ježíš vypráví podobenství. Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavil strážní věž; potom vinici pronajal vinařům a odcestoval.
Na počátku příběhu hospodář všechno připraví. Vinice je postavená a hotová k užívání. Stačí jen přijít a pracovat. Až budou vinaři odmítat zaplatit nájemné, tak je jasné, že se nebudou moci vymlouvat třeba na to, že vinice byla ruina a oni ji museli nákladně opravovat a dávat do pořádku a že tedy vlastně hospodářovi nic nedluží. Vinice byla dobře
Za obrazem vinice, si můžeme představit dobrý Boží svět, do kterého jsme postaveni a ve kterém máme hospodařit. Je to dobrý svět (nebo alespoň byl, než se nám dostal do rukou). My jako jeho správci máme dělat všechno proto, aby vydával užitek svému hospodáři. Všude tam, kde jsme, jsme ve funkci správce světa a v rámci svých možností se má snažit, aby svět byl dobrý a nesl hospodářovi užitek. Snad důležité ještě zopakovat, že správcové mají tu vinici jen pronajatou.
Hospodář odcestoval, pokračuje podobenství. O pár kapitol dále v podobenství o hřivnách uslyšíme podobně, že hospodář odcestoval do vzdálené země a zůstali služebníci, kteří se mají starat o hospodářův majetek. často se to opakuje - Hospodář Bůh je vzdálen, není přímým správcem, ale má na to své lidi. A ti dostávají příležitost se osvědčit. Dobře hospodařit. Je to koneckonců v jejich zájmu. Oni mají z úrody také užitek. Hospodář chtěl v takovýchto případech jen určitou část úrody jako nájemné, zbytek si mohl nájemce nechat. Ne náhodou se tu mluví o vinici, z jejichž plodů se dá vyrobit dobrý kvašený nápoj, který - jsa požíván v přiměřené míře - přináší radost a veselí. Když nám Bůh svěřil svět, tak proto, abychom to dobré, co tu vysadil, opatrovali, rozmnožovali a aby to přinášelo radost - jemu i nám.
Vzdálenost hospodáře ovšem může budit dojem, že se třeba už nevrátí, že nemůže zasahovat. Boží skrytost, stáhnutí se ze světa také může budit dojem, že Bůh vlastně není, a když už, tak se stejně chová, jako kdyby nebyl. To nám správcům dává prostor ke svobodnému životu, prostor k důvěře (nemusíme se každou chvíli ohlížet, jestli nás hospodář Hospodin někde nešpehuje jako oko Velkého Bratra) - ale zároveň je v tom velké pokušení - nebrat Boha vážně. Udělat se sami pro sebe.
Když se přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, aby převzali úrodu. I když se tak snad může zdát, hospodář na svou vinici nezapomíná. Dává o sobě vědět - doslovně přeloženo - „když přišel čas plodů“. čas se nachyluje, úroda se blíží. V pravý čas se hospodář objeví. Možná je nám zatím Bůh skrytý, někdy nám až bolestně chybí jeho zjevná přítomnost, ale on přijde, dá o sobě vědět.
Můžeme v tom slyšet napětí - čas se nachyluje, směřuje ke chvíli, kdy bude čas vydávat počty. Jistě nás hned napadne poslední soud, poslední vydání počtů z úrody, kterou v životě máme nést. Jenže si to možná trochu zjednodušujeme. Na Božím soudu nebudeme moci odmítnout vydat úrodu - tady vinaři mohli. Takže mysleme spíš na průběžné vydávání úrody v našich životech. Koneckonců vinice neplodí jednorázově, ale každý rok. Život má své vrcholy, mety, chvíle, kdy je potřeba vydávat úrodu. Okamžiky, kdy se ukáže pro koho vlastně pracujeme.
Hospodářovi služebníci přicházejí převzít úrodu (ne hospodář sám - i tady na to má své lidi) a teď se ukáže, jak to vlastně se správci vinice je. Ukazuje se, že v podobenství vlastně nejde o to, co a jak vinice urodila (narozdíl od Izajášovy písně o vinici). Nejde o to, jak moc dobře se vinaři snažili. Jde o to, pro koho vinaři pracovali. Jde o nasměrování našeho úsilí, našich životů, o základ na kterém stojí. Víme-li čí jsme, pro koho žijeme, tak i úroda bude dobrá.
Vinaři se ale jeho služebníků zmocnili a některého zbili, jiného zabili, po dalším házeli kamení. Podivná situace - nájemci se rozhodli, že úrodu neodevzdají. Ne že by nebyla, nebo že by byla špatná, ale oni si řekli, že budou hospodařit pro sebe. Že si přivlastní nejenom to, co udělali, ale i to co jim bylo svěřeno. člověk, který se chce udělat pro sebe - nechat Boha v cizině, nebrat vážně jeho nárok a zapomenout na to, že vinice - svět - je jeho. Je tu dokonce vidět i s čím je to spojeno - násilí, agresivita až vražedná vůči pánovým služebníkům. Kde člověk nechává Boha stranou a chce být svým vlastním pánem, tam se v důsledku toho otevírá prostor pro zlo a násilí.
Poslal ještě více nových služebníků, ale jednali s nimi stejně. Hospodář to zkouší znovu a znovu - dává šanci. Chce se domluvit a obnovit kontakt. Nechce vtrhnout na vinici s vojskem - chce přece z vinice dostat víno, nikoli krev. Bůh, který to s člověkem zkouší znovu. Bůh, který „stvořil nebesa a zemi a dílo rukou svých nikdy neopouští“. V našem chápání snad zbytečně moc šancí - dokud ovšem nezjistíme, že těmi vinaři jsme my a bez těch šancí bychom na tom byli zle.
Leč vinaři se ani napodruhé nenechají přemluvit. Přece jen ten hospodářův přístup je až příliš nenásilný a snad i u vinařů budí (oprávněný) dojem, že hospodář sám nemůže přijít a vybrat úrodu, že nemá na to, aby prosadil svou vůli. či snad dokonce že by byl mrtev? Proč toho tedy nevyužít. Bůh, který nevtrhne do světa, aby si vynutil poslušnost, ale posílá své služebníky aby přemlouvali a přesvědčovali. Není to trochu slabošský Bůh?
Nakonec k nim poslal svého syna. řekl si: Na mého syna přece budou mít ohled! - Ale když vinaři uviděli syna, řekli si: Tohle je dědic. Pojďte ho zabít a dědictví bude naše. Bratři a sestry, myslím že tady je vrchol podobenství. Dvě přímé řeči nám objasňují smýšlení hlavních aktérů. Hospodář si myslí, že na vinaře zapůsobí tím, když pošle svého syna. Že je dojme svou otevřeností, trpělivostí a nenásilím. Že se nakonec přece jen dají přemluvit. Že se zastydí. Vkládá do nich příliš velké naděje? Vkládá Bůh do nás příliš velké naděje? Může člověka zblbnutého příběhy plnými násilí a prosazování spravedlnosti silou - pokud možná co největší - může takového člověka ještě dojmout a oslovit cesta trpícího služebníka? Cesta sebeobětování? Není to čirá naivita, nepochopení toho, jak svět funguje? Jsme schopni ještě na něco takového reagovat? Anebo naopak - právě proto, že jsme přesyceni násilím a slepou spravedlností, můžeme vnímat Boží trpělivost, nenásilí, sebeodevzdání o to víc? Třeba jako balzám na naši omlácenou duši? Oslovují nás víc hrdinové laciných krváků, kteří nakonec zachrání svět, poté co všechny nepřátele zmlátí či vystřílí - anebo spíš ti, kteří válčí beze zbraní a většinou to odnesou a skončí v zapomnění? Poznáváme v Kristu - Božím synu a trpícím služebníku - komu patří svět? Pro koho pracujeme a máme pracovat? Přesvědčí nás hospodářova - Hospodinova trpělivost k tomu, abychom poznali komu patříme a pro koho pracujeme? O to tu běží, o to běží ve velikonočním příběhu. Hospodář Hospodin si myslí, že nám Kristus otevře oči a skrze něj zahlédneme, komu patří svět. Úroda pak přijde sama od sebe.
Vinaři z podobenství se oslovit nenechávají - naopak - hospodářova trpělivost a sebeodevzdání jim dává možnost projevit se. Právě tady se nejvíc ukáže jejich touha hospodařit na vlastním. Nechtějí být nájemci, chtějí být vlastníky - a využijí příležitost, kterou jim hospodář dal: Pojďte ho zabít a dědictví bude naše. Zabít toho, kdo nám připomíná, že nejsme vlastníci. Kdo celým svým životem provokoval a narušoval pořádky, které jsme si na vinici života udělali (a třebas do nich i uzavřeli Pána Boha, aby nám moc nemluvil do života, aby zůstal jen v pozadí a my se tu mohli rozšoupnout podle svého). Zlikvidovat toho, kdo nám ukazuje, že Bůh je jiný, než jsme si ho ve svých zbožných představách vytvořili.
Podobenství asi v prvé řadě mířilo k uším správců vyvoleného národa - zákoníkům, farizeům, velekněžím. Ti se snažili dobře a podle Božího zákona vést vyvolený lid Izrael - ale nějak se jim v tom úctyhodném snažení ztratil sám Bůh. Když přišel Ježíš a snažil se jim ukázat, že Bůh je přece víc než nějaká litera Božího zákona, tak s ním rychle zatočili. V rozhodující chvíli se zatvrdili a nechali si úrodu pro sebe. Ukázalo se, že jsou vlastně neteční k tomu, co chce Bůh. Netřeba připomínat, že na místě správců Boží vinice jsme také my. Co děláme my, abychom Krista ze své vinice, ze svého života vytěsnili?
Zmocnili se ho, odvlekli pryč z vinice a zabili. To je odpověď na Boží výzvu - pro nás zhmotnělou v Ježíši z Nazaretu. Zbavit se jí, nenechat proniknout přes naše hradby a když už se tam dostane, tak rychle s ní pryč. Nenechat se ničím dojmout, obměkčit, ale jít tvrdě za svým cílem. Ježíšovo ukřižování - celý jeho proces nám ukazuje v plné nahotě, jak to s námi je. Jak je to s naším správcovstvím - už v neděli jsme si s dětmi připomněli, že se v tom příběhu můžeme nalézt na mnoha místech - máme tu osobní selhání jednotlivců, kteří nenajdou odvahu být pravdiví, či dokonce pro osobní výhodu zradí; máme tu dav, který se nechává strhnout k nenávisti; máme tu představitele náboženské světa, kteří si ze svého úkolu udělali dobrý byznys a místo pastýřů se z nich stali vlci; máme tu představitele politického zřízení, který rezignuje na svůj úkol soudit podle práva a pro klid ve městě si raději nad justiční vraždou umyje ruce. To jsme my. To je stručný výčet našich situací, ve kterých křižujeme Božího syna. Ve kterých chceme žít bez Boha, jednat tak jako by nebyl a vlastně na něm nezáleželo. Ježíšovo ukřižování nám tu otevírá oči. Ukazuje nás v celé naší nahotě.
Rozdíl mezi námi a těmi, kdo kdysi ukřižovali Krista je v tom, že my díky kříži a vzkříšení víme, že Ježíš je Syn. Díky tomu, že to hospodář zkusil ještě jednou se svým vlastním synem, my můžeme poznat, jak to s námi doopravdy je. Nejen to - právě proto, že to s námi zkusil ještě jednou, můžeme poznat, komu patříme a kdo nás neopouští. Kdo nechce z vinice krev, ale víno. V neděli poznáme, jak je ta naše snaha zbavit se Boha zbytečná, ani ten nejtěžší náhrobní kámen, pod kterým bychom ho chtěli mít, ho neudrží. Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Navzdory vůli vinařů, navzdory našemu hříchu, navzdory naší snaze být svými pány je tu ještě něco silnějšího, než my, než náš hřích, zlo a násilí. Láska bezmocného a ukřižovaného syna Božího Ježíše Krista. Láska, která se nedá vyhnat a umlčet. To je naše naděje i na Velký Pátek. Amen
