O Irsku by se jistě daly bez větších potíží popsat cele stránky. To ale není mým úmyslem a k tomu všemu by jistě lépe posloužil průvodce Irskem z místního knihkupectvi.
Ráda bych se s vámi podělila o pár zkušeností a postřehů a provedla vás místem, kde už přes deset měsíců pobývám a stále nacházím inspiraci ke svým obrazům.
Určitě se mi nepodaří (a není to ani úmyslem) vměstnat všechny své postřehy do prvního příspěvku. Z čehož vyplývá, že tento příspěvek je sice první, ale určitě ne poslední.
Bude-li to jen trošku v mých silách, zaměřím se na možnosti dopravy a cestování po Irsku a pokusím se objasnit, proč je téměř nezbytné vlastnit auto, co znamená pojem veřejná doprava, proč vám zřejmě místní lidé nebudou rozumět, když se zeptáte na jízdní řád a řeknete-li, že auto nevlastníte, s největši pravděpodobností nevěřícně zakroutí hlavou a pak vás ochotně odvezou kam právě potřebujete.
Malá vesnička Saltmills, ve které právě žiju, se nachází na jiho-východě Irska, obklopena Atlantským oceánem. Je tím pravým balzámem na duši toho, kdo hledá klidné a přitom energií naplněné místo.
Pro poznávání okolí (a nejen jeho) bude určitě nejpohodlnější a nejrychlejší variantou auto, které tady vlastní opravdu každý. Pochopitelně z pohledu dostupnosti a možnosti dostat se kamkoliv a kdykoliv, neboť pojem jako “veřejná doprava” tady prakticky neexistuje. Rozptýlení vesnic je poměrně značné, a tak dojít z jednoho konce vesnice na druhý by vám mohlo klidně zabrat pár hodin a co teprve přejít z jedné vesnice do té sousední. Při poslední návštěvě svých rodičů a sestry tady v Irsku jsem při třetím vyslovení “je to jenom kousek” téměř ztratila respekt a nikdo mě už posléze nedůvěřoval v odhadování vzdáleností. Je pravda, že přejezd z jedné vesnice do té sousední (což bylo myšleno oním kouskem), nám trval 20 minut autem.
Byla jsem mírně zaskočena i pobavena, když mi bylo řečeno, že autobus do 30km vzdáleného města Wexford odjíždí “někdy” ráno v úterý. To znamená jednou týdně, v úterý. Dokážu si ale představit, že i tento autobus už je minulostí, vzhledem ke škrtům a šetřícím opatřením. U toho mi automaticky vyvstává další otazník - když už bych se tedy v uterý “někdy” ráno rozhodla odjet autobusem do města, nevěděla bych kde přesně na autobus čekat, neboť jsem tady nikdy nikde neviděla “něco jako” zastávku. Pojem jízdní řad je pak zcela bezpředmětný.
Dalši variantou by bylo kolo, které jsem zvolila já. Pro zdánlivě velké množstvi vlastníků automobilů, by se mohlo zdát ježdění na kole nebezpečným, ale osídlení je tak řídké, že občas ztěží auto potkáte. Pro cestování z města do města by se určitě dalo uvažovat o vlaku. Je pravda, že neznám nikoho, kdo by jezdil vlakem, ale věřím, že i takoví odvážlivci existuji. Zahlédnout ovšem vlak je asi stejně pravděpodobné jako potkat někoho na kole či spatřit autobus.
Myslím, že na kole tady v širokém okolí jezdím pouze já, a tak už mě ani nepřekvapuje častá otázka, odkud jsem, ještě před tím, než vůbec promluvím. Je totiž více než jasné, ze jsem cizinec. Co mě prozradí? Právě to kolo.
