květen 31st, 2004

Plameny, plamínky, plamínečky - svatodušní svátky

image

Iz 4,2-6 V onen den bude výhonek Hospodinův chloubou a slávou, plod země důstojností a okrasou pro ty z Izraele, kdo vyvázli. Kdo zůstane na Sijónu a kdo zbude v Jeruzalémě, bude zván svatým, každý zapsaný k životu v Jeruzalémě. A Panovník smyje špínu dcer sijónských a odplaví krev ze středu Jeruzaléma duchem soudu, duchem žhoucím. A nad každým místem hory sijónské i nad každým jejím shromážděním stvoří Hospodin ve dne oblak, totiž kouř, a plameny ohnivé záře v noci: to bude baldachýn nad veškerou slávou, stánek, který dá stín před denním horkem, útočiště a úkryt před přívalem i deštěm.

Blíží se doba táborových ohňů. A nejen na táboře budeme po večerech sedávat kolem ohňů a někdy dlouho do noci hledět do mihotavých plamenů a dohasínajících uhlíků. Hledět a přemýšlet o všem možném, na co jindy myšlenky nepřicházejí. Co je na tom ohni tak přitažlivého? Fascinujícího? Jaktože u něj tak rádi býváme, přerovnáváme klacky a prohrabujeme uhlíky? Jakoby nás do sebe vtahoval.
Možná se v nás kolem ohně projevují dávno vyhaslé instinkty našich prapředků a v podvědomí prožíváme, to co oni - u ohně jsme v bezpečí - před mrazem i před šelmami.
Možná tu hraje svou roli také kontrast světla a tmy. I když nás obklopuje tmavá noc, před námi je světlo. Kontrast tepla a zimy - na záda jde chlad, ale můžeme se přitulit k ohništi a hned je lépe.
A pak - kolem ohně nebýváme většinou sami. Jsme tam v kruhu spolu s ostatními - blízko - a přece v našem středu je ještě něco jiného - co nás spojuje. Jakoby nešlo tolik o nás, ale ještě o něco víc.
Možná vám to zní jako takové trochu sentimentální povídání a rozplývání se nad něčím takovým jako je obyčejný oheň (a možná to je trochu sentimentální), ale přece jenom ten svatodušní příběh o ohni mluví. Když na učedníky byl seslán Duch svatý, ukázaly se při tom „Jakoby ohnivé jazyky“. „rozdělené jazyky, jakoby z ohně.“ To co se stalo bylo překvapující, fascinující, vtahující - nejenom pro učedníky, ale pro všechny kolem. Vždyť to konečně po dlouhých velikonočních padesáti dnech vyhnalo učedníky ze zavřené místnosti ven do ulic. S jasným a srozumitelným slovem.
Jak jinak popsat tu novou zkušenost života, než symbolem ohně? Toho plápolajícího, rozpalujícího, nezachytitelného, nestravitelného. Jak popsat to, co se v nich najednou dělo, co na ně přišlo stejně nečekaně a zároveň tak mocně, jako když z dřímajících a napůl vyhaslých uhlíků najednou vyšlehne jasný plamen?
Tajemství ohně - tajemství víry - tajemství církve. Tajemství toho, že jsme dnes tady v kostele, ač jsme mohli být kdekoli jinde, nebo v klidu doma. Tajemství toho, že najednou vidíme svůj život jinak než dříve. Osvětlený, rozehřátý. Tajemství odpuštění. Tajemství toho, že chceme předávat dál to, co nás potkalo. Skutečné tajemství - vždyť je spousta lidí, kteří ho nepoznali. Tajemství, které hřeje a svítí, pálí, žhne. Tajemství, kterým žijeme. Které žije v nás.
Ne náhodou je přítomnost Ducha svatého spojena se symbolikou ohně. Už ve Starém zákoně vyjadřovalo znamení ohně Boží blízkost, Boží přítomnost. Když se člověk, který je jen prach, setká s Boží přítomností - pak to je jak setkání s ohněm. Mojžíš a ohnivý keř. To je přece také takový svatodušní příběh o tajemství Boží přítomnosti, která přitahuje, která hoří a přece nikdy neshoří. Bůh, který se člověku nedává poznat přímo, nemluví s ním z očí do očí - ale ve chvíli, když promluví, tak je všechno jasné a srozumitelné. Mojžíš ví co má dělat, k čemu je poslán. Musí se také zout - nepřišel si popovídat s nějakým kamarádem, ale setkává se s Boží přítomností. Oheň nelze vzít jen tak do rukou, zahrávat si s ním. „Náš Bůh je oheň stravující“ čteme jinde - oheň, který přemáhá a pohlcuje. To je zkušenost víry, která ví, že nemůže jinak. Že ne já jsem si vybral, zvolil, ale to někdo Jiný přišel a „v mém hledání mne nalezl“, přesvědčil. Přemohl - třeba tak, jako Pavla před Damaškem.
Ve dne vedl Izraelce sloup mrakový, v noci sloup ohňový - to je také Boží blízkost Blízkost, která izraelskému lidu ukazuje směr. Hrstka otroků, která uprchla z Egypta, nebloudí jen tak nazdařbůh pouští, ale zná směr. Někdo je vede a to jako kdyby i v noci měli světlo. Oheň, který ukazuje cestu a dává jistotu.
Kudy vede cesta, to je pro Izraelce úplně konkrétně známé v Zákoně, který dostávají. I při jeho vydání na hoře Sinaj máme kulisu ohně: „tenkrát jsme se přiblížili a stáli pod horou. Hora planula ohněm až do samých nebes a kolem byla tma, oblak a mrákota...“ Aby bylo jasno: Boží zákon je to největší, co Izraelci dostanou. Nic víc vlastně nepotřebují - znají Hospodina a vědí, co po nich chce (a co ne). Kudy vede cesta. To není jen seznam příkazů a zákazů - to je cesta, život - proto „hora planula ohněm“ - jako i život, který se Božím zákonem nechá vést. A kdo tak učiní, ten může spolu s Danielem vědět, že ani plameny ohnivé pece mu nemohou ublížit, nic ho nemůže navěky zničit.
V izraelské chrámu byl neustále zapálený oheň na oltáři. Jednak jako znamení Boží přítomnosti, také jako připomenutí toho, jak člověk přistupuje k Bohu - když ví, že k životu potřebuje odpuštění, sám si neodpustí, sám se neočistí - potřebuje očistný oheň, který by v něm spálil to, co mu brání v dobrém životu.
Hned v prvních příbězích Bible čteme o tom, že člověk byl vyhnán ze zahrady Eden a vchod do ní chrání anděl s plamenným mečem. Eden - rajská zahrada je uzavřena, či přesněji - chráněna - před těmi, kdo nechtějí projít tím očistným ohněm. Kdo nehodlají se svým životem nic měnit a stále si trvají na svém. Ohnivý meč nemá setnout hlavu každému, kdo se odváží hledat ráj, ale dovnitř může vstoupit jenom ten, kdo se nechá spálit, přetavit Božím očistným ohněm. Kdo nechá v sobě spalovat sobectví, sebestřednost a sebelásku.
Oheň se používá k tavení, k pročišťování rudy, aby z ní bylo zlato nebo stříbro. Aby se spálilo to, co je navíc a zůstal jen vzácný kov: V Izajášovi čteme: Shrnu vás dohromady, rozdmýchám kolem vás oheň své prchlivosti a vy se budete tavit. Jako se taví stříbro uvnitř tavící pece, tak budete roztaveni uprostřed města. (I poznáte, že já Hospodin jsem vylil na vás své rozhořčení.) Ve starém zákoně je ten očistný plamen Hospodinův občas viděn také jako likvidační - Sodoma a Gomora - nejen nečistota je spálena, ale i ten kdo ji nese. Naštěstí (pro nás) jinde smíme slyšet, že Božím cílem není likvidace hříšníka, ale likvidace hříchu. Proměna srdce: Z celé země, je výrok Hospodinův, budou dvě třetiny vyhlazeny, zajdou, jen třetina z ní zbude. Tu třetinu však provedu ohněm. Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. řeknu: Toto je můj lid. A oni řeknou: Hospodin je můj Bůh. V novém zákoně pak apoštol Pavel píše: dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. Plameny božího soudu nejsou tedy likvidační plameny, ale plameny pročišťovací, osvětlovací. Ukáže se v nich, co stojí za to a co se nehodí než ke spálení. Není to bez bolesti, jako není bez bolesti, když se musíme vzdát toho, na čem nám záleží, ale přitom nám to brání v cestě Božího království.
Aby se z toho přirovnání nestala nějaká mrtvá věroučná poučka, kterou bychom mohli na druhé svolávat Boží oheň, který spálí hříšníky, musí Elijáš na hoře Choréb poznat - hle - po zemětřesení přišel oheň - ale ani v tom ohni Hospodin nebyl... Tehdy byl Hospodin přítomen „v hlasu tichém, jemném“.
Snad poslední ohňový citát: „Silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.“ slyšíme v Písni písní. Boží působení, Boží přítomnost se dá přirovnat tomu, co prožíváme ve chvílích největší zamilovanosti. Žár ohně, plamen Hospodinův. Zahřívá a rozpaluje, spaluje. Zneklidňuje. Zkrátka je to síla.
Možná, až budete někdy zase sedět kolem ohně, můžete si na to všechno vzpomenout a přemýšlet o tom. Na ten žár Ducha svatého, který rozpálil učedníky. Boží oheň, který spaluje i očišťuje, hřeje a vede, jak učedníkům stále hoří srdce, když si připomínají, co k nim Ježíš mluvil a jak s nimi lámal chleba a popíjel víno. Jak vycházejí do ulic s novým zákonem - ne už vyrytým do kamene jako tenkrát na Sinaji - ale se zákonem vepsaným do srdcí. Mají ho stále při sobě, v sobě - vždyť Ježíš je stále s nimi skrze Ducha svatého.
I s námi. Stále platí to Izajášovské zaslíbení, které došlo naplnění o letnicích: nad každým místem hory sijónské i nad každým jejím shromážděním (i nad tím naším) stvoří Hospodin ve dne oblak, totiž kouř - a plameny ohnivé záře v noci: to bude baldachýn nad veškerou slávou, stánek, který dá stín před denním horkem, útočiště a úkryt před přívalem i deštěm. Amen

Reakce

K tomuto příspěvku nejsou žádné komentáře.

Přidat komentář

Váš komentář:

  

Kategorie