Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí.
Pláč Jeremjášův se jmenuje ta krátká knížečka, z které jsou tyto verše. A je plná žalozpěvů, smutných písní - někdy až výkřiků bolesti. Izraelský národ je poražen nepřátelskými babylonskými vojsky, země vypleněná a většina lidu odvedena do vyhnanství. Zaslíbená země je v rukou pohanských cizáků. Chrám je zbořen, už není kde se scházet k bohoslužbě. Kam se ztratil Bůh? Národní katrastrofa. A v té národní katastrofě je samozřejmě skryto i množství katastrof osobních, jak už to po prohraných válkách bývá. Kde je Bůh?
Bolest se dá vyjádřit různě - v písních a básních snad nejlépe. Jde to v nich nějak necenzurovaně a od srdce. A tak slyšíme Jeremijáše lamentovat nad vším ponížením a potupou, kterou musejí Izraelci zažívat, nad vším neštěstím a ztrátou. Ale v tom všem mu asi nejvíc zaznívá otázka po Bohu. Kam se poděl? Jaktože se ztratil, jaktože není slyšet? Jaktože opustil lid? Jaktože si nepřátelé s vyvoleným národem mohli dělat co se jim zlíbilo? Jaký to má smysl?Nevím, jestli se vám někdy stává, že se dostanete do situací, kdy si takové otázky s podobnou bolestí také kladete. Kdy se zdá že Bůh někam zmizel, opustil, odvrátil svou tvář. Ale jestli ano, tak právě do takové situace může Jeremjášův pláč zaznívat. Není to teologické pojednání o Bohu a jeho působení. Je to pláč, nářek - nad ztrátou jistot, nad ztrátou smyslu, nad ztraceností v životě, v dějinách. Je to pohled zevnitř, nikoli nezávisle zvenčí. A to je docela rozdíl. Vědecky přesné pojednání nám možná může osvětlit situaci - ale k písničce se můžeme přidat.
Latinsky - „Jeremjášovy lamentace“ - ale Jeremjáš při všech těch otázkách nelamentuje v tom našem slova smyslu. Nenadává, nestěžuje si na Pána Boha nebo na špatný osud - dokonce si nestěžuje ani na nepřátele, kteří je do této situace dostali. Ptá, kde Bůh je, ale nesvaluje na něj vinu za to, co se stalo - naopak objevuje a vyznává, že chyba je na straně Izraelců. Že to oni opustili Boha, zavrhli ho, zarmoutili a pokořili. Izraelci pohrdli Bohem, který jim tolik dobrého dal, nechěli ho slyšet - proto on teď neslyší je (alespoň se zdá). Jediná cesta je změnit to. Začít znovu naslouchat a objevovat Boha i v té ztracené situaci. Vždyť přece: Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. V tom verši už se vlastně pláč Jeremjášův chýlí ke konci a i v té na první pohled ztracené situaci (nad kterou se dá už jenom brečet) se mu ukazuje východisko. Bůh se možná občas skrývá, občas jakoby byl ztracen, zarmucuje - ale nikdy ne navždy. Skoro by se dalo říct, že nikdy nemá sílu vydržet - zůstat ukryt, hrát si na schovávanou. Dá se znovu zahlédnout a proto je potřeba ho hledat.
Ne náhodou právě když jsou Izraelci v babylonském vyhnanství, začíná vznikat Bible v té naší podobě. Jako svědectví o snaze objevovat Boží hlas a jeho působení v dějinách. Objevovat kudy vedou jeho cesty, po kterých by mělo smysl chodit. To hledání vyrostlo právě v době největšího zármutku Božího lidu. Jako lék na něj - jako cesta z něho ven.
Jeremjášův pláč nekončí v beznaději, ale je očistný - tím že dává zahlédnout vlastní selhání a tak se otevřít možnosti nového setkání s Božím působením (oslovením). Zármutek, ponížení, pocit zavržení - to může být situace, která člověka donutí k rezignaci, k zatrpknutí. Jeremjáš ale nabízí jinou možnost - z prožitého zármutku vyjít obnoven.
Bůh může zarmucovat, zavrhovat, pokořovat - asi slyšíme z těch veršů (i když všechny jakoby jsou zmírněny tím, že to není navěky, že milosrdenství je větší a že to není z rozmaru.) Jak tedy Bůh zarmucuje, zavrhuje?
Snad se nabízí odpověď, že nějakým trestem: neštěstím, nemocí, překážkou, kterou nám postaví do cesty. Jeremjáš přijímá zkázu Izraele jako Boží soud. Nemyslím ale, že by to byl návod, jak vysvětlovat všechno utrpení a neštěstí ve světě i v životě. Hledat za vším zlým, co se nám postaví do cesty a zarmoutí nás, nějaký Boží trest. To je přece jen příliš lidská logika ve stylu „něco za něco“. četli jsme Ježíšovo slovo, které takovouto logiku odmítá. Když na někoho spadne věž, nebo nějaký Pilát povraždí neviné poutníky - tak za tím nehledejte Boží působení, Boží trest. Takto Bůh přece nepůsobí. Za kdejakým nevysvětlitelným zlem, nemocí a utrpením nehledejte Boží prsty. To nejsou jeho způsoby.
Probírali jsme na biblické knihu Job - za trpícím Jobem přišli přátelé a snažili se ho přimět k tomu, aby své trápení přijal jako trest za nějaká svá provinění - nejen, že tím Jobovi moc nepomohli, ale nakonec jsou jejich řeči odmítnuty jako nepřípadné. Bůh není Pán, který si zjednává poslušnost tím, že by na neposlušné sesílal tresty, tak je zarmucoval a vedl k nápravě. To není představa, kterou bychom si o Bohu měli dělat.
Nakonec i v tom zážitku rozvrácení zaslíbené země a vysídlení Izraelců nejde tolik o to vnější utrpení, které by Izraelce natolik zarmoutilo, ale spíš o to, že najednou prožívají ztrátu Boha. Opuštění od Boha. Ta vnější situace se jim stala příležitostí k tomu, že si najednou uvědomili, že Boha hodili do starého železa a najednou nemají nic, na čem by mohli smysluplně postavit svůj život. A Jeremjáš jim říká: jestliže v této situaci nezatrpknete, ale dovedete zahlédnout svoje selhání, tak máte šanci jít dál. Vezměte ten zármutek, jako (Boží) příležitost uvědomit si, co jsme zkazili a začít znovu - vrátit se k Bohu a důvěřovat mu.
Minulou neděli si děti v nedělce vyprávěly příběh o Elijášovi - jak se mu ukázal Bůh - ne v hromech a blecsích, ne v bouři a velkém vichru - ale v hlasu tichém a jemném. Bůh ve světě působí tak, že promlouvá. Oslovuje. A to nikoli s velkým halasem a průvodními jevy, nýbrž vskrytu. Kárá a povzbuzuje. Jestli Bůh působí zármutek, pak tím, že nám promluví do duše a my objevíme, co jsme všechno zkazili a co mělo být jinak. Dá nám jiný pohled na nás samé. Doteď jsme si možná říkali, jak to s námi je dobré a najednou se podíváme do zrcadla (a s Davidem slyšíme: ten muž jsi ty!)
Možná Bůh zarmucuje tím, že se na čas odmlčí (nebo se nám to alespoň zdá). A najednou člověk neví kudy dál. Tápe a bojí se. Ptá se proč? - asi jako Izraelci v exilu. Ale právě tehdy, když se ptá, tak je připraven zaslechnout něco, co ho pošle dál. Může zaslechnout ten tichý hlas, který doteď mlčel možná jen proto, že jsme ho překřičeli svým vlastním hlasitým pokřikováním.
Zármutek může být slepou uličkou, ale také výchozím bodem ke změně života. K obrácení hodnot.
Nebýt stále šťastní a usměvaví - ale také se trápit. Prožívat bolest, zármutek. To může být dar (však jsme také děkovali „za to co zarmoutilo“). Nejen proto, že to znamená, že ještě dovedeme něco cítit a prožívat, ale i pro ten otazník, který dává našim životům a který nás nutí se ptát a hledat odpověď. A že nám bude dána, na to se smíme spolehnout. Vždyť zarmoutí-li - slituje se pro své velké milosrdenství.
Pláč Jeremjášův se v křesťanské tradici čte v pašijním týdnu. Odkazuje nás k Ježíšově cestě na kříž - k jeho zármutku, ponížení, zavržení, utrpení. Zdálo se, že byl Bohem i lidmi opuštěn. Že se na něj zapomnělo. Ale právě díky tomu, že Ježíš to všechno prožil až do dna, smíme my vědět, že není žádný zármutek, žádné zavržení, žádná opuštěnost, ze kterého by nevedla cesta ven.
Amen
