1.čtení - 1Sam 4,1-11 , Text 1Sam 7,2-12
Aby nám byl ten vzdálený příběh o něco bližší, mohli bychom si ho trochu přejmenovat. Dal by se nazvat třeba: „O tom, jak Izraelci vytáhli starou zaprášenou bibli z knihovny.“ Asi to známe - když už se k tomu nepřiznáme sami, tak u známých či příbuzných jsme to určitě někdy viděli. Ta vzácná kniha, možná ještě psaná švabachem, trůní na nějakém význačném místě
v knihovně (anebo naopak zahrabaná někde ve spodním regálu), nikdy neotevřená, a přece se s ní dotyčný ohání a ledacos si zdůvodní. A možná ani nezdůvodňuje, vždyť ani nepotřebuje. Stačí, že ji má. Rodinná bible v knihovně jako taková pojistka, že „tu záležitost“ s Pánem Bohem mám vyřešenou a nemusím se o nic víc zajímat. Když bude potřeba, on už se nějak postará. Vzpomínka na staré časy, ke kterým se hlásím. A nemusí to být koneckonců jen ta Bible. Může to být třeba tradice - ta naše dobrá evangelická. Naše křesťanské hodnoty, kterými se oháníme. Naše chození do kostela na bohoslužby. Naše krásné zpívání a mluvení. Všechny ty naše jistoty - o kterých moc nepřemýšlíme - vždyť už jsme se to jednou kdysi naučili v konfirmačním cvičení a tak nám něco zůstalo. Všechno to jsou, nebo byli věci, které stojí za to - jen se nám na nich občas začíná usazovat prach, jak na té vzácné rodinné bibli. Něco z naší víry se nám možná trochu zautomatizovalo - moc o tom nepřemýšlíme, pouze vykonáváme. Ještě aby náhodou něco nebylo jinak než před pěti, dvaceti či padesáti lety. Spoléháme, ale nepřemýšlíme, jestli spoléháme na to skutečně pravé. Jestli se nám nestala z víry pověra.Izraelcům se v jednu chvíli také začal na jejich víře v Hospodina usazovat prach. Nějak se jim zažilo pod kůži, že Pán Bůh je vždycky zachrání - od toho tu koneckonců je, aby pomáhal, aby byl přítomen, když ho potřebují. Však to slíbil.
Měli jeden pomníček, který jim to připomínal. Už tenkrát rádi stavěli pomníčky slavné minulosti. Tenhle pomníček se nazýval „Eben-ezer“ - „Kámen pomoci.“ Jako že Pán Bůh pomáhá a že se na to dá spolehnout. Možná tam každý rok konali slavnost a padla u toho spousta řečí a konal se velký piknik. Jednou se tam ovšem také zápasilo. Izraelci proti Pelištejcům, proti bezvěrcům. A místo aby se tam ukázalo, jak ten Pán Bůh pomáhá a bezvěrci dostanou na frak, tak to bylo přesně obráceně. Na frak dostali Izraelci. Trochu zvláštní - prohrát u „Kamene Boží pomoci“. Kde jinde by měli Izraelci vyhrát, než tady? Zdá se najednou, že Hospodin nějak nefunguje. Jak to? Ptají se Izraelci. Jak to? Ptáme se my, když najednou nepřijde Boží pomoc tam, kde bychom ji čekali. Tam, kde přece zaručeně musí Pán Bůh pomoci. Kde nám přijde samozřejmé, že by měl pomoci. V životní zkoušce, v nemoci...
Izraelci se celkem rozumně ptají: Proč nás takhle Hospodin nechal před Pelištejci na holičkách? Kde byl, když jsme to prohráli? Své otázky vyřeší po svém - zaskočí do chrámu a přinesou truhlu smlouvy. To je přece symbol Boží přítomnosti. Nic mocnějšího nemají - s touhle truhlou když chodili za Mojžíše pouští, tak jim všichni šli z cesty, jedno vítězství za druhým. Tak to přece musí fungovat i nám. Mají v ní schované desky s desaterem (jako ty bible v našich knihovnách, málo kdo zná obsah), manu jako vzpomínku na Boží péči při putování pouští. Na té truhle prý sedí Hospodin jako na trůnu - a oni ho tedy teď nesou do bitvy. To by v tom byl čert, abychom nevyhráli. Bůh je s námi. říkají si Izraelci a říkali si to v dějinách mnozí a do bojů si nesli všelijaké prapory - třeba s křížem či kalichem. Bůh je s námi. říkají si mnozí a do svých životních zápasů si nesou všelijaké křížečky a pověry, zbožná hesílka a falešné naděje. Pána Boha zašpuntovaného v nějaké láhvi jako kouzelného džina, který v případě potřeby zaskočí na pomoc.
V tom příběhu neslyšíme nic o tom, že by se někdo ptal na názor jeho samého. Jestli ten zápas stojí za to? Jestli všechny zápasy musí být vyhrané? Za jakou cenu? A jak vlastně takové vítězství s Boží pomocí má vypadat? Co si o tom myslí Bůh? A co třeba poprosit? Spousta otázek, nad kterými by stálo za to přemýšlet - jenže oni popadli truhlu a „hrr na ně!“ Teď jim to musíme nandat. Bůh je s námi.
Ani teď to nevyjde. Ne že by se nepřátelé nebáli, cosi o té truhle slyšeli. Věděli, že kdysi se kolem ní kdysi děly velké věci. Jenže místo aby je to srazilo na kolena jako kdysi husitské zpěvy křižáky - tak oni se naopak povzbuzovali - teď jde o všechno, musíme je porazit - a porazili. Slavnou truhlu smlouvy ukradli. Pro ty, kdo pověrčivě spoléhali na staré symboly, tradice a obřady, to musela být dost velká rána. Nic horšího se nemohlo stát. Tady to Pán Bůh teda projel na celé čáře. Ani svoji truhlu si nedokázal pohlídat. Funguje takový Pán Bůh vůbec? Má cenu se jím zabývat?
Uplynulo mnoho dní, celkem dvacet let. Tu celý Izraelský lid zatoužil po Hospodinu. Od té prohrané bitvy uplynulo dvacet let. časový údaj, který se při letmém čtení přehlédne. Jakoby byl zmíněn jen naokraj. Dvacet let - dost dlouhá doba. Jedna generace lidí se stihne narodit, vyrůst, mít děti. Může se naučit poznávat chyby rodičů. Také své vlastní. A v tom všem si hledat nějakou vlastní cestu, která by byla smysluplná, hledat novou cestu k Bohu. Dvacet let, jejichž obsah nestojí biblickým vypravěčům za zaznamenání - ale ve kterých se klube něco nového. Dvacet let tichého Samuelova působení.
Minule jsme mluvili o Samuelově povolání - o tom jak jako jeden z mála uslyšel Boží hlas a naslouchal mu. Naslouchal tomu zvláštnímu oslovení, které není vždycky slyšet a člověk si musí dát práci, aby mu porozuměl. Musí napnout všechny smysly, rozum i srdce. Samuel se učil naslouchat a zároveň učil naslouchat celý Izraelský národ. Snad se to začalo právě těmi prohranými bitvami, kdy se mnoho zažitých jistot zhroutilo. Ukázalo se že byly falešné. Bylo potřeba hledat nové, pravdivé, pevné. Zavrhnout pověru a učit se víře.
Trvalo to dvacet let, ale něco se změnilo. Nebylo to marné - Izraelci začali toužit po Hospodinu. Mohlo by se tu mluvit o dlouhodechosti, o trpělivosti. O zasévání a zalévání. O trpělivém oprašování a otevírání starých biblí. O poctivém hledání nových významů pro novou dobu. O tom, že změna nepřichází hned, ale chvíli - někdy dost dlouhou - klíčí. Není to samo sebou a zadarmo.
Izraelci začali toužit po Hospodinu. Nějak jim došlo, že to co se dělo předtím, nemělo s Hospodinem mnoho společného. Snad jen to jméno. Že to byla spíš pověra, které o Pána Boha nešlo, spíš ho jenom tak využít a použít pro nějaké své účely. S tím se ovšem nedá mnoho životních zápasů a bitev vyhrát. Slespoň ne těch důležitých.
Když Izraelcům začalo konečně záležet také na Hospodinu, tak s nimi Samuel slaví zvláštní obřad. Bohoslužby, při kterých se čerpá a vylévá voda „před Hospodinem“. Vlastně pořádně nevíme, co to znamenalo. Snad si přitom měli uvědomit a připomínat, že potřebují mnohé načerpat. My si můžeme připomínat s nimi. Potřebovali načerpat mnoho nové síly a odvahy, mnoho Božího požehnání. Připomínali si, že tam kde se nepřijímá, nečerpá, tam není z čeho žít. Že ty staré tradice a jistoty nejsou samozřejmé, pokud skrze ně nehledáme cestu k prameni. A také si připomínali, že toho ze sebe (ze svého srdce) musí stále mnoho vylévat - strach a zmatek, mnohá provinění a selhání, všechny ty své prohry. Je potřeba si to všechno přiznat, vylít ze sebe ven, aby se dalo něco nového nalít dovnitř, do vyčištěné a vypláchnuté nádoby. A to všechno samozřejmě nejenom jednou za rok, či dokonce za dvacet.
Na závěr dnešního příběhu jsme slyšeli o tom, že Pelištejci chtějí znovu zaútočit. Teď už ovšem Izraelci neběží sebejistě pro truhlu smlouvy, aby jim Pán Bůh posvětil jejich úmysly a zájmy - teď volají (trochu se strachem) k Samuelovi - Přimlouvej se za nás. Nepřestaň za nás úpěnlivě volat k Hospodinu, našemu Bohu, aby nás zachránil. Jejich přístup se změnil.
V tu chvíli smějí zažít, jak nepřátelé prchají. Končíme u toho pomníčku Eben ezer - u Kamene Boží pomoci, kde to před dvaceti lety tak neslavně skončilo. Teď teprve Izraelci dobře chápou, co jim ten pomníček chce říct o Boží věrnosti a pomoci. Komu patří vděčnost a skutečné vítězství. Na kom záleží a s kým nemohou zacházet podle svého. Na koho se nemohou automaticky spolehnout, ale vždycky znovu musejí hledat, co je dobré a prosit o jeho blízkost. A v tu chvíli on je nečekaně přítomen. Možná jinak, než si představovali, ale je blízko. A to je podstatné. I pro nás. Amen
