Tu přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal Jozuovi: “Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce.” Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka…
Ještě jeden další text bych přidal k těm dvěma, které jsme dnes četli - příběh Ježíše a jeho modlitby v Getsemane - snad dostatečně známý a před velikonocemi připomínaný. Kolem těchto tří textů se budeme dnes pohybovat.
Nejprve příběh Mojžíše - životní osudy by vydali na strhující román, ne-li dva. Vlastně už od početí to s ním je jako na houpačce - jako Izraelský chlapeček má být utracen, plave v košíku po vodě - a najednou se z něj stává egyptský princ, je na vrcholu - jenže za chvíli ho zase vidíme jako utečence kdesi v poušti, pase stáda jako obyčejný pastevec - a tu se z něj najednou stává Boží vyslanec, jako diplomat jedná na nejvyšší úrovni s faraonem - stává se vůdcem Izraelského lidu a slavně jej vyvádí z otroctví. Jistě oslavován - ale pak hned zase proklínán Izraelským lidem - jak o tom mluvil minulou neděli br. farář Hudec. Vyčítají mu: Kam jsi nás to zavedl? Nebylo nám v Egyptě lépe? Chvíli je velký vůdcem, chvíli nejpohrdanější zajisté a nejopovrženější byl z lidí, muž bolestí. čtyřicet let chodí s trucujícím lidem pouští, aby se nakonec ani on sám do zaslíbené země nedostal - protože to přece jen jednou ani on sám nevydržel a trochu si zapochyboval. Snad nejnapínavější a nejnáročnější jsou Mojžíšovy opakované zápasy, hádky a přesvědčování na jedné straně Izraelský lid, na druhé straně Hospodin. Chvíli oroduje za Hospodina před lidem, chvíli za lid před Hospodinem, chvíli se vším chce praštit Mojžíš (nebo tím Hospodinu alespoň vyhrožuje), chvíli (většinou) Izraelci, chvíli chce s Izraelským lidem praštit Hospodin (a Mojžíš mu to rozmluví).
Mojžíš v tom všem uprostřed. Všechna ta tíha je na něm - a vlastně se člověk diví, že s tím skutečně neskoncuje - zvlášť když mu to Hospodin nabízí - nech Izraelce, ať si táhnou sami, já z tebe udělám nový vyvolený lid. Mojžíš ale vydrží až dokonce. Víme že zpočátku do toho nechtěl jít, vymlouval se na vlastní neschopnost - ale když už se vydal na cestu, tak jde až do konce.
Asi by se to dalo nazvat odpovědností (tíhou odpovědnosti) - a vlastně ta měla být původně tématem kázání - zdá se mi, že těchto několik textů k ní má co říct. Příběh Mojžíše, který žehnajícím gestem vztažených rukou a hole zprostředkovává Izraelcům vítězství s Amálekovci. Můžeme snad pro tentokrát nechat stranou téma válčení ve starém zákoně - jde tu nyní spíš o ten obraz - o tu tíhu zodpovědnosti. Je to zápas víry, zápas o věrnost životu, který Izraelcům Bůh nabídl. Zápas mezi Amálekem a Izraelem, to není bitva dvou armád o území, ale bitva dvou způsobů života. Na jedné straně život z víry, naděje a lásky a na druhé straně život zpohanštělý (dobyvačný, vyprázdněný) Dokud Mojžíš drží ruce vztažené, Izraelci vítězí. Když Mojžíšovi padají ruce - i Izraelcům padají. Ruce Mojžíšovi těžknou a přitom na něm záleží, jestli druzí zvítězí, nebo budou poraženi. Všichni ti lidé okolo něj jsou závislí na tom, jestli Mojžíš ponese a unese svěřený úkol. A zkusme tam vidět všechny ty lidi, kteří jsou okolo nás a kteří jsou závislí na tom, jestli poneseme a uneseme úkol, který jsme jako křesťané na sebe vzali. Jestli vy, co tady sedíte ponesete a unesete tu odpovědnost žít k obrazu Božímu, být solí a světlem, úkol zvěstovat evangelium, zvedat po cestě zmlácené a hledat ztracené. Jestli poneseme a uneseme odpovědnost jeden za druhého. Za rozpadlé a rozpadávající se vztahy. Odpovědnost sami za sebe, za svá rozhodnutí, za svá slova. Jestli okolo nás a v nás bude vyhrávat Izrael či Amálek.
Když to člověk domyslí do důsledků, tak to pěkně svírá u srdce. Ruce těžknou - o to víc, když občas zahlédneme ty, kteří odnesli naši slabost, naši ne-zodpovědnost. (najdeme-li v sobě odvahu se kolem sebe podívat).
Je to skutečně tíha. A když se přidá vědomí, že nepřátelé jsou v přesile, že sami nestačíme, že práce je někdy marná (ať se snažíme sebelépe), že prostě nestačíme na to, co bychom měli, či chtěli udělat, pak je to k neunesení.
Mojžíš má ale svého Árona a Chura, kteří ho podpírají. Přidrží mu ruce, postaví židli - a najednou to zase jde. Mojžíš to sám neunese, ale když někdo stojí s ním, tak ano. Jen když Mojžíše někdo podpírá, tak Izraelci vítězí. Jen když se ta odpovědnost rozloží, když ji nese někdo se mnou, tak se dá snášet.
Už od dob reformace zdůrazňujeme všeobecné kněžství věřících - že ten úkol a ta odpovědnost je na nás všech, nejenom na některých jedincích - ať farářích, biskupech či presbyterech. Neseme to zkrátka společně. Rozdíl je možná v míře a druhu obdarování, ale nikdo není neobdarován. Myslím, že je to celkem zřetelně vidět na životech sborů - tam, kde tu odpovědnost na sebe bere víc lidí, tam to žije. Tam kde všechno leží na pár jednotlivcích, tam to časem umdlívá jako Mojžíšovy ruce.
Asi by to chtělo dlouze vymýšlet seznam toho, čím si navzájem podpíráme ruce, jako Áron Mojžíšovy, jak se v naší vlastní situaci spolunese ta tíha zodpovědnosti - to nechám na vás. Nejde tu také jenom (snad ani především) o tu odpovědnost uvnitř našeho sboru či církve.
Snad jenom zmíním u nás trochu pozapomenutou zpověď. Zpověď je ve své hloubce také něco, co úžasně pomáhá spolunést tu tíhu všeho možného, která na člověku leží. Možná znáte ty chvíle, kdy v sobě něco dusíte a chtěli byste to někomu říct, aby to ve vás neexplodovalo. Svěřit se, rozdělit se s někým o to, co se ve vás hromadí. často to nejde vyventilovat před těmi nejbližšími, chce to někoho s odstupem... Možnost zpovědi - vědomí toho, že nejsem na všechno sám, že je někdo, kdo i to nejtajnější uvnitř mne nese společně se mnou. Opět jeden z úkolů a někdy dost tíživý, který máme vůči lidem okolo nás.
Takže to byl Mojžíš a ti co ho podpírali. Druhý obraz - to je Ježíš v Getsemane a spící učedníci kolem něj. Mám za to, že to je novozákonní obdoba toho Mojžíšova zápasu. Ježíš tu má také před sebou úkol, který ho sráží k zemi. (Tu šílenou) odpovědnost za ty, které od Otce dostal, kteří mu byli svěřeni. Za ty, kterým se snažil přiblížit Boží království, ukázat jim, že jejich život za něco stojí, povědět jim o Bohu, který je člověku blízko. A teď to spěje k tomu, že už nejde jen o slova, ale o život - a ta obrovská odpovědnost, jestli dovede žít tak, jak mluví. Jestli to zvládne až dokonce, i když bude trpět. Boj se sebou samým, snad i s Bohem. Ježíš s tím nechce být sám a prosí učedníky, aby ho drželi, podpírali - alespoň tak, že budou s ním, že budou bdít. Bděte se mnou - to je také úkol, bděte vedle svých bližních, všímejte si jich. Jenže učedníci ani tohle nedovedli, neunesli. Usnuli a nechali Ježíše samotného... To jsme také my a naše odpovědnost. Necháváme Krista na holičkách, usínáme, chodíme se zavřenýma očima.
Jenže Kristus tu tíhu unesl - byť zůstal sám. A tím se pro nás mnohé změnilo.
Pojďte ke mne všichni kdo jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Odpočinout vašim duším. Mé jho netlačí a břemeno netíží. Zdálo by se, že ten poslední biblický text sem nějak nepasuje. Jako by Ježíš nevěděl co říká a co ho čeká. To až v Getsemane a na kříži i na něj to břemeno dopadlo s plnou silou. Anebo je to jinak - snad už tehdy Ježíš věděl, že jeho to břemeno tlačit bude - ale právě proto už nebude tolik tlačit ty, kdo ho budou následovat. Nebude je muset tlačit - protože vždycky budou vědět o tom zápase, který vybojoval Kristus, ve kterém na sebe naložil zástupně i ta jejich břemena. Ježíš je tu v roli Árona podpírajícího Mojžíše.
Pojďte ke mne všichni, kteří pracujete a jste obtíženi břemeny - vykládá se to často jako povzbuzení pro všemožně unavené lidi. Prý tím břemenem - jhem, o kterém Ježíš mluví, mohlo být také „břemeno Božího zákona“. Právě ta tíha odpovědnosti nést ve světě Boží prapor se vším všudy. Neuhnout nalevo napravo. Zákoníci a farizeové tuto odpovědnost ve zvýšené míře cítili, chtěli v ní být důslední - naložili na sebe toho břemene ovšem přespříliš a nakládali břemeno zákona i na druhé. Spíš než aby břemena spolunesli, nadlehčovali tak přidávali další a další. Spíš než aby povzbuzovali, tak ubíjeli. Kdosi říkal, že přehnaná zodpovědnost vede k tomu nevidět věci normálně. Tady se to názorně ukázalo. Ta zákonická odpovědnost byla umrtvující, bezduchá, terorizující. Jenže právě do toho Ježíš říká: Nechte to, pojďte s tím břemenem odpovědnosti ke mne, já vám ulehčím. Já to ponesu s vámi, nemusí vás to tlačit. Všechno nevyřešíte, každému nepomůžete, Boží království nenastolíte, občas toho taky dost pokazíte. Je jasné, že to sami nemůže nést - ale vy přece už nejste sami.
Když toto víme, můžete v naději a s ulehčením nést tu svoji společnou odpovědnost. Bez toho, aby n¨ás ubíjela, abychom pod ní klopýtali a a podráželi nohy druhým. Amen
