“Co myslíte? Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‘Synu, jdi dnes pracovat na vinici!’ On odpověděl: ‘Nechce se mi.’ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‘Ano, pane.’ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?” Odpověděli: “Ten první!” Ježíš jim řekl: “Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království. Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.
Mt 21,28-32
Na sborové dovolené v Kýchové jsme přemýšleli také nad tímto podobenstvím. Vztah Boha a lidí jako Otce a dětí – to je časté přirovnání, které Ježíš a vůbec Nový zákon používá. Příklad rodiny – normálně fungující (či spíše normálně nefungující, však to známe).
Zkusili jsme nad podobenstvím trochu přemýšlet – a domýšlet, jak to vlastně s těmi syny mohlo být – proč jeden nejdříve odmítl, ale pak šel a ten druhý zase slíbil, ale pak nešel. Zapracovali jsme to formy deníčku z toho jednoho pracovního dne.Na každém je, aby ještě domyslel, jak to je vlastně s námi a s Pánem Bohem – kdy a proč se k němu odhodlaně hlásíme (ale skutek utek), kdy mu naopak odmítáme poslušnost (ale nakonec si to třeba rozmyslíme). A co ti druzí, o kterých si myslíme, že Bohu říkají jasné NE (a přece nakonec jdou a dělají to, co si přeje)? Třeba vám ty naše deníčky pomohou vidět podobenství v novém světle.
Deníček druhého syna:
Dnes ráno mě otec požádal, abych šel pracovat na vinici. Bylo hezky, měl jsem chuť udělat něco užitečného, tak jsem otci slíbil, že půjdu a taky jsem šel. Cestou na vinici jsem uviděl muže. Ležel v příkopu u cesty a nehýbal se. Když jsem se k němu přiblížil, viděl jsem, že krvácí z mnoha ran a potřebuje pomoc. Pokusil jsem se zastavit krvácení - dokonce jsem si kvůli tomu roztrhal košili. Naložil jsem ho na osla. Musel jsem tedy nejdřív složit náklad - nářadí, které mi osel vezl a schoval jsem ho do příkopu. Pak jsem muže na oslu dopravil k nejbližšímu lékaři. Byla to pěkná štreka a pan doktor si ho tam musel nechat. Když jsem se vrátil k vinici, byl už večer. Nářadí, které jsem si schoval do příkopu, zmizelo. Nejspíš ho někdo ukradl. Když jsem přišel domů, otec s bráchou zuřili. Nepustili mě ke slovu a nemohl jsem vysvětlit, co se stalo.
Deníček prvního syna:
Dnes ráno mě otec požádal, abych šel pracovat na vinici. To bylo to poslední, co se mi chtělo dělat. Nechápu, proč neřekl bráchovi. Taky jsem to otci řekl. Ale pak mi to nedalo. Musel jsem na to pořád myslet. Tatínek na všechno sám nestačí a tu práci je potřeba udělat. Když to neudělám dnes, kdy je slušné počasí, budu to muset udělat zítra a třeba bude pršet. Tak jsem se nakonec sebral a šel. Teď si myslím, že jsem dobře udělal. Je večer, práce je hotová, tatínek měl radost a venku začíná pršet, zítra bude pěkně hnusně. Je to docela hezký pocit. Večer přišel brácha. Vypadal jako po opici, košili neměl, poztrácel všechno nářadí a nebyl schopen uspokojivě vysvětlit, kde celý den byl a co dělal. Je to prostě lempl.
-----
Deníček jiného prvního syna:
Dnes jsem se probudil v 6. hod. ráno, den je jako malovaný. Už se těším, co všechno v něm prožiju. Mám takový plán: Nejprve pojedu prodat věci na trh a až to budu mít z krku, dopřeji si odpočinek a zábavu - vykoupám se v řece, projedu se na koni nebo na velbloudovi a hlavně si schrupnu.
O hodinu později: Všechno mi překazil můj otec, který mne poslal pracovat na vinici. řekl mi to takovým tónem, že jsem mu okamžitě odsekl: "Ne!" Je pravda, že se mi nechtělo, ale věděl jsem, že by to otce moc potěšilo, tak jsem nakonec přece jen šel. říkám si: "Někdo to udělat musí!"
Večer: Vůbec toho nelituji, protože jsem na otci viděl, jak ho to moc potěšilo.
Deníček druhého syna:
Odpoledne: Otec při snídani rozděloval práci a na mne připadlo pracovat na vinici. Abych otce zklidnil, řekl jsem mu, že se hned dám do práce, i když - deníku tobě to můžu svěřit - nemyslel jsem to vážně, jen jsem to před otcem tak hrál. Stejně tam byl i můj bratr a v tom množství práce si otec ani nevšimne, kolik je toho udělaného.
Večer: To byl bezva den. Pořádně jsem si dnes odpočinul. Přece: " Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí! "
----
Deníček prvního syna:
Tak jsem se ráno probudil a naplánoval jsem si konečně den volna. Těšil jsem se, že navštívím svou milou. U snídaně mně však otec překazil moje plány, když nás oba s bratrem oslovil, abychom šli pracovat na vinici. Nedokázal jsem zareagovat klidně a otci jsem práci odmítl. Bratr jako obvykle chtěl mít klid a jak je u našeho mazánka zvykem, řekl, že půjde, přestože měl již jiné plány. Už byl totiž přichystaný do města na trh. V tu chvíli mně bylo otce líto a uvědomil jsem si, jak bude smutný, až spatří svoji vinici a uvidí, kolik práce tam ještě zbývá vykonat. Ještě že jsem dostal dobrý nápad a mám ochotnou sestru, která došla se vzkazem k mojí milé, aby mne dnes nečekala. Byl jsem velmi překvapen, když mi má milá přišla na pomoc.
Zvládli jsme práci ještě za našeho bratra. Když se mne otec večer ptal, jak jsem prožil den, bylo z jeho tváře vidět spokojený úsměv.
