Zkuste si představit, že by bohoslužby končily třeba slovy: „Tak vám děkuju, že jste přišli, mějte se pěkně a zase někdy příště. Tak nashledanou! Ahoj!“… asi by nám to přišlo jako trochu divný konec bohoslužeb. Ale také by bohoslužby mohly končit nějakým pokynem (třeba posláním). Nebo varováním – třeba: dejte si bacha, za dveřma na vás venku čeká čert, nebo práce…
Právě to, že bohoslužby po vzoru bohoslužebných shromáždění Izraelského lidu končíme požehnáním – namnoze právě tím přečteným Áronským – to je odlišuje od různých partajních schůzí, vzdělávacích přednášek nebo zábavních estrád, setkání kamarádů... Koneckonců se tím bohoslužby liší i od našich ostatních shromáždění, která končí prostým rozloučením, modlitbou a písní. Bohoslužby – to je ještě něco jiného. Z bohoslužeb odcházíme ještě s něčím jiným. Je to jen v té slavnostní formě? Nebo mají ta slova požehnání nějakou čarovnou moc? Co to je vlastně je to požehnání?Snad nejjednodušeji by se dalo říct, že požehnání je síla a obdarování, které pro život přijímáme od Boha. Předně v tom, že s úžasem poznáváme, že nás tu Pán Bůh chce mít, že se nám dává poznat, že je nám na blízku a dává životu smysl, odpuštění – a my to požehnání pak můžeme objevovat i v nejmenších drobnostech, které prožíváme. Vezmeme-li obraz toho aronského požehnání – pak smíme v životě hledat a objevovat, že se k nám Bůh neobrací zády, ale jeho tvář se k nám obrací a rozjasňuje nad námi, a třeba se na nás usmívá, naplňuje pokojem.
Požehnání je jedno z klíčových témat Starého zákona. Bůh stvořil člověka a požehnal mu, stvořil muže a ženu a požehnal jim, sedmý den odpočinul a požehnal jej, Noe dostává požehnání k tomu, aby se rozplodil na zemi. A pak začne velký příběh praotců, na jehož počátku stojí Abraham, který slyší: „učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!“ - a téma požehnání se pak táhne všemi těmi příběhy a my můžeme sledovat, jak se projevuje (často navzdory okolnostem) – příběh praotce Jákoba je příběhem zápasení o požehnání a příběh jeho syna Josefa zase příběhem toho, jak se požehnání projevuje i v daleké cizině – jak se Boží požehnaný stává požehnáním pro své okolí (navzdory okolnostem a navzdory plánům svých bratří)...
Slova požehnání se (nejen) v Izraelském společenství až dodnes opakují denně při různých příležitostech – při modlitbách, nad jídlem... Asi se z takového žehnání může stát pouhé klišé, výraz, který si člověk zvykne bezmyšlenkovitě používat bez ohledu na jeho význam. Ale taky to může být vyjádřením toho, že se v životě setkávám se skutečností, která mě každý den ovlivňuje, provází a směřuje. Že náš život je tou skutečností doslova protkán jako pavučina – nebo spíš záchranná síť. Starý zákon ukazuje cestu Božího lidu jako cestu toho, kdo žije ve sféře Božího požehnání. Život člověka už od počátku je pod zaslíbením požehnání.
Není to nějak automatické, už vůbec to neznamená, že se člověk má pořád dobře, ani že by se musel nutit do povinného úsměvu a dobré nálady (tuším že Jákob, když zdrhal před Ezauem se netvářil nijak zvlášť vysmátě, ani Josef ve faraónově vězení – a přece je provázelo požehnání – jenže ono se teprve až časem ukázalo, v čem to požehnání bylo a že vůbec bylo). To že se člověk pohybuje v silovém působení požehnání bývá často skryté pod povrchem - třeba v hloubce a plnosti života navzdory vnějšímu neúspěchu či smůle. Třeba v hloubce toho, že Bůh dovede pozoruhodně i naše průšvihy a kiksy obrátit a upotřebit si je ke svým cílům. Snad i proto se slova požehnání opakují při každých bohoslužbách, někdy i každý den, při každém jídle – aby si člověk připomínal, že žije ve sféře požehnání – že je obklopen Bohem, který je zdrojem životní síly a pokoje. Že na život se může dívat právě z téhle perspektivy.
Je potřeba to slyšet často a pravidelně, protože jinak člověk může upadnout do depresí, že kolem něj vůbec žádná dobrá síla není a že všechno jde do háje a on na nic nestačí – anebo naopak (ono to souvisí) – žít v domění, že o co se nepřičiním, to nemám a že já jsem si zdrojem „požehnání“, že já si na všechno stačím sám. Je výborné, že na konci bohoslužeb smíme slyšet právě požehnání – požehnání navzdory depresi, požehnání navzdory nadávání na poměry a zpochybňování všeho možného, požehnání navzdory blbé náladě, navzdory všelijakému proklínání či siláckým řečem – žehnáme. Ať ti Hospodin žehná a chrání tě...
Obvykle tu formuli požehnání uvádíme výrazy: „přijměte požehnání“, „slyšte, zvěstuji požehnání“ – anebo „vyprosme si“, „Přivlastněme si“ - požehnání na jedné straně jako jistota, o které se ujišťujeme – o které se vlastně „pouze“ informujeme. Ono tu to požehnání je, aniž jsme pro to cokoli udělali. To je přece osvobozující. Ale zároveň požehnání jako něco, o co prosíme – snad s vědomím právě té nezaslouženosti – a že by mohlo nebýt, anebo že bychom se s ním mohli minout, nevšimnout si ho, nepřijmout ho...
Byl jednou jeden král a ten se bál. Jak už to tak u králů bývá – bál se o moc. To se člověk bojí hodně. Bál se přesto, že široko daleko nebylo mocnějšího člověka a mocnější armády (lidé by o něm dokonce mohli říct, že byl požehnaný, alespoň to tak mohlo navenek budit dojem). Ten král se jmenoval Balák a bál se proto, že v jeho blízkosti se najednou objevil jakýsi národ, ve kterém viděl ohrožení. Byl to národ tuláků a přece v jeho řádech, v jeho přítomnosti, v jeho síle viděl ohrožení. V síle, která zpochybňovala tu jeho moc, jeho vyvýšenost. Tušil, že tady je někdo, kdo skutečně žije z požehnání – a tak přišel na nápad, že si najme profesionála, který by požehnání změnil v prokletí. (Různé doby mívají různé způsoby, jak se zbavit konkurentů.) Bileám se jmenoval ten člověk, co měl proklít na zakázku. Jenže Bileám – ač pohanský prorok – věděl, že takhle to nefunguje. Že prokletí a požehnání nejsou slova, která by se dala vyřknout na zakázku, že prokletí a požehnání nejsou odvislé na pronesení jakýchsi čarovných slov. Že on vlastně může jenom vyřídit, jak se k věci staví Hospodin. Pozoruhodné – uvědomíme-li si, že jde o pohanského proroka a že u něj vidíme jistou úctu k Hospodinu (nemusí se člověk vždycky hlásit k Hospodinu – a přece k němu i k jeho přikázáním může mít úctu). Jenže král si to nedal rozmluvit – a že zaplatí opravdu hodně, jen ať Bileám prokleje co nejvíc. Dopadne to tak, že Bileám Izraeli čtyřikrát požehná. A dožene tak krále k nepříčetnosti (a odstoupení od smlouvy). Zkoušejí to z různých míst a různě (co kdyby jeden kopec byl magičtější než druhý) – jenže pokaždé Bileám žehná: „Nemůžu jinak, než co mi vloží do úst Hospodin...“
Je dobré slyšet tenhle příběh – ono se tam totiž také jedná o izraelském lidu „o něm, bez něj“ - Izraelci si tam dole někde pochodují – nic netuše - a zatím na kopci se tam kdosi snaží proti nim čarovat. Jenže to nefunguje. Je dobré slyšet, že různí čarodějové mohou někde za rohem zkoušet různé fígle, proklínat a nadávat, vytvářet kompromitující materiály a všelijak pomlouvat a deptat – jenže ono to nakonec nefunguje. Ne tam, kde Hospodin dává své požehnání. A že ho dává, s tím přece odcházíme každou neděli domů.
Baláků je hodně a my se potřebujem ujišťovat, že nakonec stejně žádnou moc nemají. Na cestě nás provází Boží požehnání a nejsme jim vydáni napospas, nejsme vydáni napospas ani nikomu a ničemu jinému – třeba náhodě a nesmyslnosti. Žijeme v moci požehnání.
Ten krátký pokyn žehnat Izraeli končí zvláštním slovním spojením: „Tak vloží mé jméno na děti Izraele a já jim požehnám.“ Vložit jméno. Zní to tak hodně masivně, předmětně – položit se dá deska, kámen – něco hmatatelného – ale položit jméno? Jméno se dá vyslovit, případně napsat... ale položit? Myslím, že se tu vyjadřuje právě ta závažnost, předmětnost, hmatatelnost. Že to požehnání není jen pouhé slovo. Má váhu. Ne že by působilo nějak magicky jako kouzelné zaříkávadlo, ale že se tu Hospodin celou vahou svého jména vkládá do děje. Odvažuje se toho dobrodružství a spojuje své jméno s člověkem, s konkrétním lidem. A vlastně sám sebe zavazuje: „vloží mé jméno na ně – a já, já jim požehnám“. Postarám se o to, aby to jméno nenesli nadarmo, aby se nedejbože ostatní národy mohly vysmívat, že ten jejich Bůh za nic nestojí... V požehnání znovu zaznívá síla Božího zaslíbení – a vzpomeňte jak právě tohle Hospodinu několikrát připomíná Mojžíš, ve chvílích, když už to Hospodin nemůže vydržet a chce s lidem skoncovat – „je to tvůj lid Hospodine, to tys ho vyvedl z egypta – a i když je to lid vzpurný - co by tomu řekli pohani, kdybys ho teď nechal být!?“
Takové požehnání je tedy nakonec úžasná výsada – odcházíme z bohoslužeb jako ti, na které je vloženo Boží jméno. Neseme ho jako znamení, jako zaslíbení. Toho se můžeme držet, odtud bereme svou důstojnost, i odpovědnost, i naději. Amen
