„Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ Co se tím myslí? Asi to není výzva k tomu, abychom zrušili soudní systém. Soudy, před nimiž se rozhoduje o právu či neprávu, o vině a trestu bohužel v naší nedokonalé společnosti být musí a bylo tak i za časů Ježíšových i za časů první církve. Tam, kde končí jakákoli domluva, kde se vytratí rozum a ochota ke smíření, kde život vytvoří tak složité situace, že se v tom člověk nevyzná, tam je potřeba rozsoudit, najít východisko, byť často nedokonalé. V tomto smyslu je potřeba mít naopak soudy velice kvalitní a bylo by dobré, kdyby mezi dobrými soudci byli i Kristovi učedníci. Koneckonců i ono vyslyšené přání krále Šalomouna se netýká moudrosti obecně, ale konkrétně moudrosti při soudním rozhodování.
Překladatelé kralické bible tu v poznámce mají, že toto slovo je zaměřeno proti soudu, který pochází „ne z povinnosti, ale z všetečnosti a nenávisti“. To je docela dobré rozlišení. Odmítnuto je všetečné a nenávistné posuzování. Tam kde o někom vynášíme soudy, na které se nás nikdo neptal, které se týkají něčeho, do čeho nám nic není a o čem nic nevíme a kde tyhle soudy vycházejí z nějakých temných zákoutí naší duše, spíš než ze snahy být k užitku a ku pomoci.
Co všechno sem může patřit? V prvé řadě myslím to, co lidově nazýváme klevetěním, drbáním, pomluvami. To je asi nejčastější projev toho lidského posuzování. „Já ho mám rád, on je to vcelku slušný člověk, ale prý spí se svou sekretářkou; tuhle jsem ho s ní potkal, ale možná že se to jen tak povídá a byli spolu náhodou...“ Umíme ten svůj posudek - odsudek hezky zaobalit - vyjádříme své sympatie k dotyčnému a že ho vlastně vůbec neodsuzujeme, také s pokorou přiznáme že to, co říkáme vlastně vůbec nemusí být pravda - a už to letí do světa. A už se to nezastaví, ani kdyby člověk chtěl (asi tak jako kdyby někdo rozsypal z kostelní věže pytel peří a teď ho chtěl posbírat zpátky. I kdyby se moc snažil, tak se mu to nepovede). A ona to třeba pravda není, ale vždyť na každém šprochu pravdy trochu, že jo. A nakonec - i kdyby to byla pravda, kde jsme vzali právo takovou pravdu hlásat do světa? (Co takové řeči dovedou napáchat a jaké to může mít konce, znají znalci Jana Nerudy z povídky “Přivedla žebráka na mizonu...)
Pak do této oblasti patří náš postoj k druhým lidem - jak si na ně děláme názor. Jak je posuzujeme a poté škatulkujeme - a někdy je to skutečně odsouzení - s kým něco nechceme mít už nadosmrti; s kým si ruku nepodáme; do kostela nepůjdeme, protože tam chodí ten a ten… Pro některé lidi nemáme naději, že by se mohli změnit, být lepší - a naopak, někoho máme zařazeného jako svého hrdinu, ke kterému vzhlížíme… (i to je soud svého druhu). Ale jak posuzovat, když se člověk stále mění a vyvíjí (i my). A kde jsme vlastně vzali ta měřítka, podle kterých posuzujeme? Kde bereme záruku, že ty naše soudy jsou spravedlivé a pravdivé?
Pro ilustraci - znáte asi všichni biblický příběh o Zacheovi - Zacheus, to je ten, kterého máme zaškatulkovaného jako vydřiducha, podvodníka, zloděje (je to přece celník a takoví jsou všichni celníci...) - tak se na něj dívá i zástup spoluobčanů a pohrdá jim, ti už ho odsoudili. Dobře se to tak vypráví i dětem, člověk barvitě líčí jak okrádá své klienty a jaký je to sígr - jenže si pozorně všimněte, že v tom příběhu vůbec nikde není, že by Zacheus takový byl. To že byl hříšník, o něm říká jen a pouze ten dav, který ho nemá rád a závidí mu, že se k němu Ježíš pozval. Zacheus sám pak říká „jestliže jsem někoho ošidil, vrátím mu to čtyřnásobně“...to přece ještě nemusí být přiznání viny. Ježíš tady vstupuje a rozbíjí tu situaci, kdy někdo někoho odsoudí. Staví se na stranu toho veřejným míněním odsouzeného Zachea. Ježíš je na straně těch, kteří jsou druhými odsuzováni.
Od posuzování charakteru už je jen krůček k posuzování víry u druhých - k posuzování jejich zbožnosti, jejich vztahu k Bohu, ke Kristu, ke sboru… To možná nakonec je tím centrálním, k čemu míří Ježíšovo slovo o nesouzení a co hrozí obzvlášť člověku, který se snaží brát vážně víru, co hrozí člověku církevnímu, křesťanskému. Posuzovat u druhého, jestli věří správně, jestli se chová jako správný křesťan, jestli je to vůbec ještě křesťan, jestli jeho zbožnost není nějaká defektní, jestli se modlí málo nebo dost, správně nebo špatně… Soudit o tom či onom, zda-li se ho týká věčný život, nebo věčné zatracení… „Kdo jsi, abys soudil cizího služebníka?“, ptá se apoštol Pavel (Ř 14,4). To nech na Pánu Bohu, do toho ti nic není, ty se starej o to jak, obstojíš ty…
Ono to někdy vůbec nemusí vypadat jako souzení z nějaké namyšlenosti a někdy je to snad nevědomky, ale vyjadřuje to náš vnitřní postoj, se kterým ke druhým přistupujeme. Hodně to vynikne, když mluvíme o lidech tzv. nevěřících - z našich slov, jakoby byla cítit jakási nadřazenost, jakoby bylo automatické, že ten náš pohled je ten správný, to co my si pro ně přejeme je to jediné správné a teď jde jen o to, jak k tomu ty druhé dovést… jako by to bylo pomýlené stádo a my dobří pastýři, co pobloudilé poučí. I ve vztahu k jiným náboženstvím - jsou to podle nás přece - když už ne špatné víry, tak alespoň nedokonalé, něco jim chybí, křesťanství je lepší… Takhle natvrdo to většinou neřekneme - ale už tím, jak se na druhé díváme z pozice těch, co jsou na té správné straně, vyjadřujeme svůj soud - a lidé to často dobře vycítí. Nesuďte abyste nebyli souzeni - to musíme slyšet i tady. Ježíš nám nedal právo soudit ani víru či náboženství druhých. Od toho tu nejsme, pořádně to neumíme a pohlédneme-li se do své minulosti i přítomnosti, tak moc práva někoho soudit nemáme.
Tady nám může pomoci postoj apoštola Pavla, který je upřímně smutný z toho, že většina Židů - těch, ke kterým sám patřil, které měl rád a kteří mu byli nejbližší - většina Židů neuvěřila v Krista. Jak to? Vždyť to je přece to nejlepší, co by je mohlo potkat! Jak se dá vůbec neuvěřit v něco tak skvělého? - Nechápe to, je mu to líto, protože pro něj je Kristus ta nejlepší cesta k životu - ale ani na chvíli ho nenapadne vynášet nějaký odsudek, či posudek - a řekne: je to tajemství, že Židé neuvěřili v Krista. Je to tajemství, Pán Bůh s nimi má ještě jiné plány. - To nás může inspirovat, místo abychom ve věcech víry a nevíry vynášeli soudy nad druhými, spíš to přijmout jako tajemství, do kterého nevidíme. Ono taky, jestli něco druhé od nás odrazuje, je to právě ten (často nechtěný, ale přece) povýšenecký pocit, že my máme pravdu a ti druzí nikoliv. Toho pocitu bychom se měli zbavit, vždyť poznat Krista - uvěřit, že jít za ním je ta nejlepší možnost jak prožít svůj život - to je dar. Smíme se radovat, že jsme ten dar dostali, smíme se ten dar pokoušet popsat před druhými a smíme a máme ho přát druhým. Ovšem bez jakéhokoli souzení, nátlaku a povýšenosti. Musíme vzít vážně, že my pravdu nemáme, pravdu má Bůh - jak a komu ji chce ukázat, to je jeho věc. A jestli někomu něco z té pravdy odhalí, tak určitě ne proto, aby se tím oháněl proti druhým, aby z toho učinil měřítko svého posuzování.
Nesuďte, abyste nebyli souzeni - neboť jako měrou měříte, takovou bude naměřeno vám - totiž: tak Bůh naměří vám. Jen Bůh může soudit. Vynášet konečné hodnocení - protože jenom Bůh má dost podkladů k tomu, aby opravdu kvalifikovaný soud mohl vynést. My toho ze své přízemní perspektivy víme příliš málo - o druhých, o světě, i o sobě, než aby ty naše soudy a posudky mohly být dobré.
Soudy, které my vynášíme nad druhými - na to zapomeňte - Ježíš obrací pozornost na nás - jaké by to bylo, kdybychom my byli souzeni měřítky, které klademe na druhé? Jak je nám, když o nás někdo vypustí pomluvu, nebo drb - třebas i pravdivý? Jak je nám, když si nás někdo zaškatulkuje, odsoudí nás k tomu být na okraji, být třeba nevítaným hostem? A jak je nám, když se na nás kvůli našemu přesvědčení nebo víře dívají lidé jako na exoty, na někoho kdo je trochu mimo - nebo kdo je dokonce z jejich pohledu nevěřící? Nesuďte, abyste nebyli souzeni…
Ale Ježíš přidává ještě: jaktože vidíš třísku v oku druhého a trám ve svém nevidíš? Vyndej nejprve trám ze svého… nemáme soudit nejen proto, že sami nestojíme o to být souzeni, ale především proto, že si uvědomujeme, že sami si zasloužíme být souzeni, že toho je dost a dost, co je na nás odsouzeníhodného a soudit druhé by bylo dost velké pokrytectví. Nejdříve se starej o sebe - říká Ježíš - vyndej trám ze svého oka (je to trám - ty tvoje chyby jsou větší než chybičky, kterých si všímáš na těch druhých) - teprve pak prohlédneš, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. Ani potom nemáme soudit, ale s tou třískou druhému pomoci. Teprve vědomí vlastních selhání a chyb nám otevírá oči pro to, jak přistupovat k druhým. Jak pomáhat s pokorou - nikoli z výšin samospravedlnosti. Jako ten, kdo ví o svých chybách a ví, že chyby druhých jsou proti tomu vlastně maličkosti. To přece potom nemůže být o souzení ani řeč.
Druhé soudíme často když se bojíme sami o sebe; nebo když chceme zakrýt vlastní chyby, chováme se jak potrefené husy; nebo si prostě jen sami sebou nejsme jisti a tak kopeme všude okolo sebe… Kristův učedník se tak chovat nemusí, vždyť ví o Boží milosti a Kristově odpuštění, které platí bezpodmínečně a pro každého. Pro mě i pro druhé. To že jsme směli tuto milost a odpuštění poznat je úžasné, ale nedává nám to žádné právo soudit druhé - protože v tu chvíli právě tu milost a odpuštění popíráme (- s nimi i svou víru) a stavíme se na místo toho, kdo si uzurpuje právo být posledním soudcem, posledním rozhodčím mezi dobrým a zlým. A to je přece ta hloupá věc, která se stala Adamovi a Evě a kvůli které ztratili ráj. To je ta hloupá věc, kterou Ježíš přišel mezi lidi napravovat a přišel ji napravovat i mezi námi. Amen
