Byli kdysi dva - vypráví se na začátku bible - a těm bylo moc dobře. Nejen proto, že byli sami dva a navíc úplně jen tak jak je Pán Bůh stvořil, ale také proto, že žili v zahradě, která se dá nazvat třeba rájem (i když takhle přesně se to tam nenazývá). Ráj byl v tom, že ještě nevěděli, že před druhým je potřeba něco skrývat a hrát všelijaké habaďůry, a tak spolu vklidu vycházeli, měli se snad i rádi. Neměli totiž ještě tenkrát rozděleno, kdo smí co vědět, komu se může říct to a komu zas ono a před kým se mít raději na pozoru. Dokonce prý bylo tak nějak normální a přirozené, že tam s nimi je kdosi, komu se dá říkat třeba Bůh - a ani před ním není potřeba nic skrývat - proč taky. A že je možné ho mít rád - vždyť koneckonců tu zahradu i sami sebe dostali od něho. A když se náhodou ani v tom ráji něčemu nerozumí, tak je vždycky nablízku. Je tam s nimi. Zkrátka nic jim nechybělo, a jestli ano, tak jim to nevadilo. Co víc si přát.
To bylo na počátku a bylo to moc fajn.
Pak ovšem kdosi přišel s myšlenkou, že by to mohlo být ještě fajnovější. Totiž, kdyby se ze hry - tedy z toho ráje - vyšachoval ten třetí. Bůh. S tím nápadem prý přišel nějaký had, ale znáte to - jak se něco pokazí, hned se hledá, kdo za to může. My přece ne, nás by to ani nenapadlo… Ten had se jim snaží nakukat - vy přece žádného Boha nepotřebujete, zbytečně se omezujete, zbytečně se držíte při zemi. Představte si ty možnosti, které se před vámi otevřou, když si ho přestanete všímat. Co všechno můžete dokázat, co všechno můžete mít, čím vším můžete být… Vždyť vy ani netušíte, o co všechno vás ošidil. Můžete být jako bohové - všechno znát, všemu rozumět, o všem rozhodovat - jeho nechte někde na obláčku!
A oni že by to teda mohli zkusit - snad že ještě neznali a netušili lest. Nejdřív s tím začal jeden a pak se přidal druhý… a pak si všimli, že něco neklape. Jako bohové si vůbec nepřipadali, zato poznali, co je to strach, vina a stud. Také že chodit jen tak na Adama se nehodí, vždyť to je na mě všechno vidět a to já nechci, mám přece své hranice a nějaký image. A jsem takhle trochu moc zranitelný. Co kdyby toho ten druhý zneužil a kam si schovám pistoli anebo alespoň zavírací nožík, když nemám kapsy? A vůbec, proč by mě ten druhý měl vidět takového, jaký jsem (a kdo se má koukat na tebe ty nádhero)… Zkrátka, jak mě Pán Bůh stvořil už mi nestačí, já k tomu musím něco přidat, jsou to sice jenom fíkové listy, ale zato jsou to moje listy a co po mě Bože vlastně chceš? Já se neschovávám a co je ti do toho, co dělám, to je čistě moje soukromá věc! A navíc to ona mě přece navedla!
Jak to bylo dál víte - s takovou je Bůh v zahradě, co se dala nazývat rájem, nechat nemohl, protože pak už by se rájem vůbec nazývat nedala. A o čem by pak lidé mohli snít? A tak je poslal pryč - ne ve zlém - naopak, na cestu jim spíchnul místo těch jejich fíkových hábitků festovní kožený oblek, aby i v tom světě, do kterého teď půjdou, věděli, že nový začátek je možný a že se můžou spolehnout na jeho ochranu a pomoc. - Když budou chtít. Jenže oni dost často nechtěli.
Když se těm dvěma narodil prvorozený syn, tak se maminka rozplývala a nad jeho kolébkou říkala: tak tohle je kluk jako buk, z toho něco bude, ten to všem ukáže! Co jsme nedokázali my, to dokáže on, je to přece chlapák. A tenhle chlapák, co se jmenoval Kain (doslova přeloženo „tepající“. „bouchač“) to teda skutečně dotáhnul ještě dál než jeho rodiče a všem to ukázal… to když si řekl, že mu v rozletu překáží nejen Bůh, ale i druhý člověk. Po něm přišli další a další. Jedni se předháněli v tom, jak si udělat nějaký svůj ráj na zemi a většinou to dopadalo tak, že těm druhým vyráběli na zemi peklo. No a ti si to samozřejmě nenechali líbit. A Bůh? Ten se jim ztrácel na čím dál vzdálenější obláček, až na něj úplně zapoměli. Ne že by jim i tak stále nebyl na blízku a nesnažil se jim různě naznačit, že pořád ještě to s ním můžou zkusit a že se dá žít i jinak, než si navzájem dělat na zemi peklo - ale málokdo si toho všímal, natož aby ho bral vážně.
Pár lidí ale přece, časem jich byl dokonce celý národ, říkal si Bohem vyvolený. Jenže ani tam to vždycky neklapalo, jak by si člověk u takového vyvoleného národa představoval. Objevilo se čas od času několik nadějných osobností, co brali Boha vážně a pro druhé byli požehnáním, jenže to nebývalo na dlouho a i u nich se to jaksi zvrtlo.
Hodně lidí z toho bylo smutných a začali snít sen, že jednou přece musí přijít někdo, kdo to dokáže. Kdo se nenechá obalamutit tím hadem - našeptávačem, co slibuje zdánlivě krásné, ale ve skutečnosti dost hrozné věci. V tom snu bylo, že to bude král pokoje, protože králové přece mají v popisu práce starat se o druhé, dávat lidi dohromady a starat se o to, aby nikomu nic nechybělo. Bude to i vládce spravedlnosti, ta jeho vláda a jeho kralování nebudou založeny na útlaku a totalitě - takhle vysněná budoucnost nebude vykoupená lidkvidací nevyhovujících. Naopak - ani nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí. Bude to božský bohatýr - protože ve všem bude poslouchat svého Stvořitele. Bude mít jméno Immanuel - Bůh s námi, protože až přijde, tak lidé poznají Boží blízkost.
Byl to krásný sen, ale nikdo nevěděl, jak se s takovým materiálem, který je k dispozici, může stát skutečností. Protože řekněme si to na rovinu, v každém člověku je něco z těch prvních dvou, co chtějí Boha vyšoupnout na vedlejší kolej. Taky něco z toho Kaina, co raději majzne motykou bratra, než by snesl, že se má lépe než on. A taky je ve všech něco z těch, co si chtějí pro sebe vytvořit nějaký ráj (alespoň úplně malinkatý, soukromý), ale pro ty druhé už v něm není místo. Ale protože to byl krásný sen, předávali si ho z generace na generaci.
Teď poskočíme o pár století dopředu. Jednou, v kterési čajovně kdesi v Antiochii, se setkali pánové Matouš a Lukáš.
Co právě děláš, Lukáši?
- Ale píšu evangelium.
- No to je bezva, já také! On ho sice už napsal Marek a je to výborné - jak tam vypráví o všem, co náš Pán učil a dělal, jak to s ním skončilo. Myslím, že tam dobře ukázal, jak právě on je tím Zachráncem, a že zachraňuje tím, že slouží a nakonec sám sebe obětuje - to málokdo pozná, je to skrytý Mesiáš. Ale přeci jenom si říkám, že mi v tom jeho evangeliu chybí nějaký úvod - aby už na začátku bylo jasné, o koho tady půjde a také, aby se to víc spojilo s tím, co se v našem národě odedávna očekává.
- Máš recht Matouši, co kdybychom tam třeba napsali, jak se narodil? Vždyť to tak je v Písmu často, že když se začíná něco nového, tak se tam zmíní o narození toho, s kým to začíná a o tom, jak jeho matka nemohla mít dítě a kdyby se do toho nevložil Bůh, tak nic nového nezačalo.
- To je pravda, to je dobrý nápad, jenže mě se zdá, že s Ježíšem přece začalo něco naprosto nového, nejenom nějaké další pokračování a další Boží pokus, jak s námi něco udělat! To by chtělo vyjádřit ještě nějak úplně jinak.
- Zase máš pravdu, Matouši… ty, vzpomínáš, jak Izajáš píše „Hle dívka počne a porodí syna...“? - co kdyby to v tom našem příběhu nebyla stará neplodná žena, ale naopak mladá dívka, která ještě nepoznala muže?
- No jo, ale jak by něco takového vůbec bylo možné? Přece jen u těch starých žen - dejme tomu, člověk se sice dlouho snaží a nejde mu to, ale s Boží pomocí se nakonec dílo podaří.
- No právě - to je ono. Tady jde o to, že se člověk vůbec nesnažil, ani u toho nebyl. Tady je to prostě něco, co přišlo úplně shůry a člověk nemůže dělat vůbec nic - jen to přijmout. To jsi snad přece zažil, když jsi v Pána uvěřil - nezasloužené odpuštění, milost, prostě k tobě přišel, aniž bys cokoli dělal, snažil se… A ty to můžeš jen přijmout a radovat se z toho.
- To je moc pěkné, Lukáši, ty to umíš pěkně říct, tak to tak napiš, třeba za Marií pošli anděla, ať jí to zvěstuje a ona to pokorně přijme. Já to nějak zvlášť rozepisovat nebudu, jenom připomenu, že se tak vlastně naplnilo Písmo. Poslouchej, mohlo by to znít třeba takhle:
Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubená Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého... Počkej, počkej, Matouši, tak to jsi vzal zase trochu moc zkrátka - jak se shledá, že někdo počal z Ducha svatého? Já jsem sice lékař, ale tohle nás na medicíně diagnostikovat neučili…
- No právě, to přece Lukáši vůbec není záležitost medicíny a biologie. Tuším, že lidi to jednou budou tímhle směrem hodně rozpitvávat, ale o to tu nejde. Prostě říkám - Ježíš je tady, protože to tak Bůh chtěl a poslal ho, ne proto, že by se lidé dohodli, hodně moc se snažili a nakonec si vychovali nějakého zachránce. Byl to člověk jako my, syn Marie, a přece byl jiný, přišel od jinud - je od Boha - zkrátka byl počat z Ducha svatého. Kdo tomu bude chtít uvěřit, ten uvěří - a kdo chtít nebude, tak i kdybys mu to nakrásně vysvětlil, stejně neuvěří. Vždyť víš, jak z Ježíše někteří byli nadšení a věřili, že je Boží syn, jiní se mu vysmáli - Ježíšův příchod mezi nás - to je prostě tajemství a tajemství nikdy nemůžeš úplně vysvětlit. Ale poslouchej dál, už neruš:
Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají... Slyšíš? Mám to tady - on i ten Josef si to početí své nastávající vysvětlil úplně jinak. Sám od sebe člověk zkrátka nepozná, že je u díla Duch svatý, k tomu mu musí Pán Bůh otevřít oči. A i pak to jen těžko člověk přijímá, vždyť víš, jak to bylo na začátku s Adamem a Evou. Nějak máme potřebu, aby všechno bylo po našem a když není po našem, tak si to chceme vydupat jinak. Ale všimni si, že Josef byl muž spravedlivý - jiný by uraženě vytruboval, co že je to za ženskou - a ze svého pohledu by na to měl asi právo, vypadá to že ho podvedla a na to je i trest ukamenování. Jenže spravedlnost není v tom, že do světa vytrubuju kdejakou pravdu a že každý dostane, co si zaslouží. Spravedlnost je milosrdná - alespoň ta Boží spravedlnost. A tak to Josef chce navléknout tak, aby Marie neměla ostudu - naopak - tak, jak to chce udělat, to totiž nakonec může vypadat jako že to dítě je jeho a on se k němu nemá. Vezme tu ostudu prostě na sebe. Mezi námi, je to formát. Myslím, že právě teď je čas, aby se na scéně objevil někdo, kdo Josefovi otevře oči:
Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.
Už tady to, Lukáši, chci říct naplno - nejen Josefovi, ale všem, co to budou číst. Jaký to všechno má smysl - co to znamená, že Ježíš přichází od Boha: přichází jako Boží záchrana pro všechny, co svým hříchem zpackali život sobě i druhým. Přišel pro ty, kdo na tuhle záchranu už od dob proroků čekají, kdo touží po tom, aby to na světě vypadalo alespoň trochu jako v té zahradě na počátku. Aby už jsme přestali poslouchat toho starého Adama v nás.
- Jo, promiň, že ti do toho zase skáču, ale v čem přesně ta záchrana podle tebe je, Matouši?
Nech mě mluvit: to všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, tj. přeloženo - Bůh s námi.“ Chápeš? To je ono! Bůh s námi. To je to, co nám chybí a co nedovedeme už od počátku docenit: Bůh je s námi! Ne proti nám, ne někde pryč, ne někde na obláčku. Tohle vědomí lidem už od počátku chybí, a tak si myslí, že jsou na všechno sami a o co všechno přijdou, když si ze života neurvou co nejvíc. A někdy na ně padá strach z prázdnoty a jindy z vlastní malosti. Taky se bojí druhých a všeho možného. A nakonec vlastní smrti.
Vzpomínáš? Tohle přece bylo na Ježíšovi úžasné - jak dovedl lidem dát najevo, že Bůh je jim nablízku a že mohou díky tomu být svobodní a šťastní a nemusí jeden na druhého štěkat a o všechno se rvát a na všechno mít nárok, že na sebe nemusí stále dokola přehazovat, kdo za co může a děsit se toho, co kdo zpackal. Vždyť Bůh umí odpustit. A co víc - já prostě Lukáši věřím, že právě v Ježíši byl a stále je Bůh s námi. Myslím, že by to mělo být jasné hned na začátku evangelia. Že se tady konečně stal skutečností jeden dávný sen Božího lidu - ale vlastně sen všech lidí. A i když to může znít neuvěřitelně, dá se to přijmout, dá se na to spolehnout, vždyť:
Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš. Amen
