Evangelia o tom, co nazýváme nanebevstoupením, mluví různě. Markovo evangelium končí tím, že se Vzkříšený Ježíš dá poznat ženám, které přišly ke hrobu, pak dvěma učedníkům, kteří šli kamsi na venkov a nakonec se zjevil u stolu zbylým učedníkům. Při té příležitosti je vyplísní za to, že ženám nevěřili a zároveň je ujistí o moci, která mu byla dána a pošle je do světa zvěstovat evangelium. Poté byl vzat vzhůru do nebe a posadil se po pravici Boží. A učedníci šli a všude kázali a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními. Tolik Marek.
Matoušovo podání
No a nakonec evangelista Lukáš - ten nanebevstoupení situuje pro změnu do Betánie - v evangeliu je ta scéna popsána tak, že Ježíš učedníkům žehná a přitom se jim vzdaluje a je nesen do nebe. Poslední gesto, na které mohou učedníci vzpomínat je gesto požehnání - ujištění a přání pokoje. Evangelium končí tím, že učedníci šli s radostí do Jeruzaléma, pobývali v chrámě a chválili Boha.
Evangelista Lukáš se k této scéně ještě jednou vrátí v knize Skutků apoštolských (tam ji prozměnu situuje na horu Olivetskou) a opět tam Ježíš připomene učedníkům úkol svědectví a slíbí jim dar Ducha svatého, v jehož síle budou moci být svědky v Jeruzalémě, Judsku až na sám konec světa. Pak je vzat vzhůru a ztratí se jejich očím. A ve Skutcích se tato událost neodehrává hned po velikonocích (jako v evangeliích), ale až po čtyřiceti dnech, ve kterých se Vzkříšený zjevuje svým učedníkům.
Evangelista Jan o nanebevstoupení nemluví.
Co si z toho různorodého svědectví smíme vzít? Je tu několik motivů, které se objevují.
Přišla chvíle, kdy Ježíš odchází. A učedníci budou muset žít bez něj. Zdá se mi, že je to snad nejsilnější moment této události. Vždyť to je naše situace. Jdeme životem ve víře - bez zjevných důkazů, bez vidění. Ježíš se ztrácí naší uchopitelnosti a my se s tím musíme vyrovnávat. Žít s tím, že naše víra je skutečně důvěrou. Učedníci si zvykli na to, že byl Ježíš s nimi. Že byl na blízku, slyšeli ho, viděli, dotýkal se jejich ran a uzdravoval je. Promlouval k nim, naplňoval jejich životy, vzbuzoval víru. A najednou je pryč. Lukáš ve Skutcích apoštolských tento moment zdůrazní právě těmi čtyřiceti dny, kdy se Ježíš po svém vzkříšení dává poznat. Přichází za učedníky a oni se smí přesvědčit, ujistit se. Úžasné období - Tomáš si smí sáhnout. Intenzivně prožívaná víra. Téměř jistota. Ale po těch čtyřiceti dnech je s takovým setkáváním konec. A víra se musí spokojit s prostým slovem svědectví, sice umocněným působením Ducha svatého - ale přece jen pouhým slovem. Pouhou zvěstí. Od té doby platí Ježíšovo slovo: Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. Učedníci jsou vysláni na dlouhou cestu do světa bez toho, aby byl Ježíš hmatatelně, ověřitelně s nimi. Jsou sice pohádky o tom, jak svatý Petr s Ježíšem chodili po světě (dokonce po čechách) - ale nanebevstoupení chce říct, že právě takhle už to není. Učedníci a další generace učedníků, křesťanů všech dob, už budou chodit po světě sami. Jenom s vírou, kterou v nich Vzkříšený vzbudil. S vírou, kterou budou ve svém zvěstování a ve skutcích lásky předávat. Je to dlouhá a namáhavá cesta. Kdo by se divil, že na té cestě přicházejí pochyby.
To je další motiv, který se objevuje v tom popisu nanebevstoupení u Marka i Matouše. Ježíš kárá nedověru učedníků, kteří neuvěřili ženám, že byl vzkříšen. A u Matouše dokonce ti, kdo vzkříšeného Ježíše vidí, pochybují. Nanebevstoupení před nás staví právě to, že pochyby budou. Že si někdy vůbec nebudeme jistí. Že se budeme muset vyrovnávat s tím, že Ježíš není přítomen na zavolání, že některé otázky zůstanou nezodpovězeny, některé nemoci nebudou uzdraveny, utrpení nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku. To je naše situace, ve které se spolu s učedníky všech generací ocitáme po Ježíšově nanebevstoupení.
A přece jsou učedníci vysláni do světa nést evangelium, svědčit - i s tím málem, co mají a co se vůbec nedá dokázat. I s těmi pochybami a někdy i s pochybným životem, který leckdy povedou. Dostávají poslání. Mají nést do světa Ježíšovo evangelium, zvěst o Bohu, který je člověku nablízku, mají sami být nablízku druhým, sobě navzájem. Scéna nanebevstoupení v evangeliích i ve skutcích připomíná loučení. Najednou tam stojí učedníci sami - a jako by byli vymrštěni (vykopnuti) do světa. Mají vykročit na vlastních nohách... Ve Skutcích se jim moc nechce - stále se dívají kamsi do oblak, jakoby si chtěli podržet tu zvláštní Ježíšovu přítomnost, ale je jim řečeno - „Co tu stojíte a hledíte k nebi? Jděte, kam vás poslal...“
A překvapující je, že ono to jde - u Lukáše se učedníci s radostí vracejí do Jeruzaléma a chválí Boha v chrámu, u Marka jdou po vší zemi a Pán s nimi působí a potvrzuje jejich zvěst znameními... Ve skutcích čteme dlouhé kapitole o cestě první církve. Ve chvíli, kdy se učedníci odváží toho samostatného vykročení víry, smějí zažít, že Ježíš je provází. Přestože je neuchopitelný, jeho přítomnost není vynutitelná a zachytitelná - zažívají, že na té cestě, ke které je vyslal, je s nimi.
Není to tedy loučení smutné a beznadějné. Vyznání, že Ježíš vystupuje „na nebe“, „sedí na pravici“, je také především vyznáním toho, že „má moc“. Že stojí za to se Ježíše a jeho cesty ve světě držet. I když to často vypadá, že moc má něco úplně jiného, že tahle cesta je neschůdná, pro mnohé směšná. A že jí někdy nezvládáme. Ježíš sedí na pravici Otce, to je vyjádřením toho, že jeho cesta důvěry, lásky a naděje není pouhým přeludem a bláznovstvím, ale něčím, co se jednou ukáže jako jediná pravá a smysluplná cesta, po které stojí za to jít. Přestože ta Ježíšova moc není vždycky pro nás zřetelná, přestože se neprojevuje vždycky tak, jak bychom potřebovali nebo si představovali. Je to moc rozhodující. Vždyť Ježíš sedí na pravici Boha Otce, Stvořitele nebe i země. Je to vyznání. Nedá se podložit ničím, než tím, že se na něj učedníci spolehnou a půjdou Ježíšovou cestou. A další učedníci, že se spolehnou na jejich slovo a jejich svědectví a také se vydají na Ježíšovu cestu. A tak dál, až do doby, kdy Ježíš znovu příjde a s ním jeho království v plnosti.
A ještě jeden motiv přidává apoštol Pavel: Kristus je na pravici Boží - a tam se za nás přimlouvá. Na tu cestu víry, která může být plná pochyb a pochybných zklamání, nám svátek nanebevstoupení paradoxně připomíná, že nejsme sami a opuštěni. Ale máme někoho, kdo se za nás přimlouvá na těch nejvyšších místech. Kdo je na naší straně i kdyby všichni ostatní a všechno ostatní bylo proti nám. Až do svého nanebevstoupení byl Ježíš s pár učedníky, kdesi v Judsku. Teď, když je u Otce, je nablízku všem učedníkům. I nám. A provází nás na té cestě, kterou se snažíme jít v jeho stopách. Amen
