Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: “Žeň je velká, dělníků málo.” Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň!”
Žeň je velká a dělníků málo… za tím obrazem si možná představíme zástupy lidí, kteří touží po Bohu, přicházejí a žádají o křest anebo alespoň o nějaké seznámení se s křesťanstvím, kostely jsou plné a máme zoufalý nedostatek farářů.
Skoro jako by Ježíš žil v nějakém jiném světě, než my. „Žeň je velká a dělníků málo!“ My to vidíme spíš tak, že ubývá těch, kteří by měli zájem o křesťanskou víru, o Boha - alespoň u nás v Evropě. Děsíme se toho, že lidé Boha ke svému životu nepotřebují, že jim nic neříká, že na jeho místo stavějí všechno možné. Co takovým lidem říct? Jak navázat kontakt - je vůbec něco takového možné? Vždyť budeme tak maximálně pro smích! Spíš by se chtělo volat: Pane, není co žnout! Nikoho nezajímáš!Nemyslím, že by Ježíšův svět byl o tolik jiný, než ten náš. Že by tenkrát lidé byli otevřenější pro evangelium, pro zvěst o Božím království, které přichází a vnáší do života jiné světlo... Svět byl i tehdy podobný tomu našemu, lidé a jejich sklony také. Jiný byl myslím Ježíšův pohled na svět, na lidi. To jak se kolem sebe díval, čemu přikládal důležitost.
A tak si na lidech, za kterými přicházel, nevšímal ani tolik toho, jací jsou po stránce kvalit a charakteru - co všechno se od nich dá či nedá očekávat, jestli jsou dobří nebo zlí, jestli jsou schopní porozumět jeho kázání či ne - ale viděl spíše to, co potřebují, v čem se ztrácejí. Co hledají a co jim schází. Díval se dál, než za vnější fasádu, kterou umíme tak dobře před druhými nastavovat.
„...když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.“ Ježíšovi je zástupů kolem líto. Ne vztek nebo rozhořčení nad bezbožným světem (ani beznaděj), ale lítost. Slovo lítost je použité ve významu „soucit“ - s bližním, soucit s potřebnými. V Evangeliích se používá často o Ježíšově postoji k lidem: když sytí zástupy - je to proto, že mu jich bylo líto, když uzdravuje, je to proto že je mu líto. V podobenstvích se mluví o lítosti a bývá příkladem Božího slitování. Ježíš s lidmi soucítil. To je jeho vidění lidí okolo. Ježíš není bědným stavem světa a lidí rozhořčen, ale pohnut k soucitu. To je smyslem celé jeho cesty až na kříž - soucit, láska, zájem. To je způsob, skrze Ježíše Krista sám Bůh vstupuje do světa.
Vzpomeňme si na typy lidí, kteří za ním chodili - zbožní farizeové, někdy pyšní farizeové, celníci, prodejné ženy, pohanští římané, podvodník Zacheus, bohatý mladík - jsme na ně zvyklí z mnoha kázání a z hodin náboženství a tak nás to snad ani nějak už nepřekvapuje, že s nimi Ježíš soucítí. Ale stačilo by, abychom si zkusili ty typy postav spojit s lidmi kolem sebe a hned nám bude jasné, že většinou k nim cítíme všechno jiné než lítost a soucit: Jeden nám leze na nervy, jak se přetvařuje, druhý se tváří jakoby nic a přitom doma řve na svou ženu, třetí je nesnesitelný morous a podivín, tváří se divně - tamta, no radši nemluvit, s kým se zase dala dohromady. Dalšímu nejde o nic než o peníze (a že si toho dost nakrad, to přece všichni vědí), s tamtím nebudu vůbec mluvit, protože to, co mi udělal se nedá odpustit... S támhletím by se možná dalo o víře pohovořit, ale ty jeho názory... a tady u toho - to nemá ani smysl. Když vidíme zástupy lidí kolem sebe, tak často vidíme jen překážky...
Ježíšův pohled je jiny. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto - protože byli vysílení a skleslí... Ježíš vidí dál, až za tu fasádu, za kterou mi spravidla nejdeme, nebo se bojíme vstoupit, nebo je nám dokonce protivná. A za tou fasádou nachází vysílení a skleslost. Byli vysílení a skleslí. Ta dvě slova mají v řečtině původ ve vojenské oblasti - souvisí se slovy „svléci - poraženého z vojenské výstroje“, „odzbrojit“, „svalit k zemi“ - posléze také „zanedbat, zubožit, zbídačit“, používají se o těch, kdo jsou opovržení, ubití, skleslí, sklíčení. - Ježíš vidí svět, který je nahý, poražený, svalený k zemi. Zástupy, které za ním přicházejí jsou zanedbané, zbídačené, skleslé. Snad se někdy lidé tváří sebevědomě a sebejistě, ale možná je to jen maska. Možná se za různými maskami, které si nasazujeme, skrývá prázdnota, nějaké zranění. Ježíš vidí za všechny ty masky, které si navlékame, abychom zakryli svou úzkost, své pochyby, svou slabost, své zklamání. Když se odvážíme spolu s Ježíšem podívat dál do člověka, možná zapomeneme na své rozhořčení nad tím, jací jsou ti druzí a poznáme, že potřebují něco víc, než naše odmítnutí, ohrnování nosu. Snad poznáme, že i když se často lidé tváří, jako že je víra, Bůh vůbec nezajímá, tak v hloubi duše hledají, něco jim schází.
Možná tu svoji pořebu vyjadřují jiným slovy, možná jim prostě nesedí naše křesťanská terminologie, nesrozumitelná a prázdná náboženská řeč. Možná jsou zklamaní a odpuzení tím, jak jednáme, nebo jsme v minulosti jednali. Ale hledají něco, co by stálo za to poslouchat. Co by je pozvedlo ze sklíčenosti, ze samoty, co by jim ukázalo nějaký směr v životě. Možná o tom ani neví, že něco takového hledají, možná to popírají.
Zástupy jsou jako ovce bez pastýře. Pastýř je v prvé řadě ten, kdo ovce vyvádí na pastvu - umožňuje jim, aby měli všechno potřebné k životu - šťavnatou trávu, občerstvující pití. Také chrání - před divou zvěří, před tím, aby se jednotlivé ovce ztratily ze stáda. Pastýř shromažďuje - dává ovce dohromady, aby žádná nebyla přes noc venku sama. V tom se svět od dob Ježíšových nezměnil - stále jsou kolem nás zástupy lidí, kteří potřebují ukázat směr, ztrácejí se. Potřebují někoho, kdo by s nimi šel kousek cesty. Potřebují se nasytit něčím jiným než jen tuctovou zábavou a instatntně podanými zprávami z domova i ze světa, nějakými všeobecnými moudry. Potřebují se napít něčeho, co by je občerstvilo a nejen pouze opilo, aby zapomněli na to, co je trápí. Potřebují chránit před nenávistí druhých, před bezohledností a zvůlí. Potřebují patřit k někomu, nebýt jen sami se sebou, zvlášť když na ně doléhá tíha nějaké noci - noci nemoci, umírání, ztráty. Zkrátka stále potřebují pastýře.
Takto viděno nezbývá, než s Ježíšem konstatovat - žeň je velká - ale dělníků málo. Těch, kteří potřebují zažít blízkost Božího království je mnoho. Ale málo je těch, kteří by jim ho přiblížili, ať slovem nebo skutekem. Nejsou lidi. Není čas. Neumíme oslovit, nemáme sílu a výřečnost... ani v tom se svět nezměnil. Proto je v prvé řadě na místě modlitba: Proste Pána žně, ať pošle dělníky na svou žeň...
To první, k čemu Ježíš vyzývá, je modlitba. Modlitba ne za to, aby víc lidí uvěřilo, aby byl plný kostel... ale modlitba za to, aby se objevili ti, kdo se budou umět ujmout opuštěných zástupů. Kdo dotáhnou do konce (až ke žni, ke sklízení plodů) to, co Ježíš začal, když chodil, kázal, uzdravoval. V té modlitbě si můžeme uvědomit několik podstatných věcí - nejde předně o nás, o nějakou naši samozvanou aktivitu, při které bychom si chtěli něco dokázat - třeba jakou krásnou církev nebo živý sbor vybudujeme. Neděláme to pro sebe - spíše jsme přizváni k Božímu dílu. Smíme se podílet na tom, abychom druhým přiblížili Boží království. Také si při té modlitbě máme uvědomit, že všechno nezávisí na nás. Jsou lidé, které nebudeme umět oslovit, kterým nebudeme umět pomoc. Ne každému dovedeme být pastýřem. Ne všechno zvládnem. Proto nejprve prosba - modlitba. A také si právě při modlitbě smíme uvědomovat, co vlastně ty zástupy sklíčených a vysílených lidí okolo nás potřebují. Třeba si uvědomíme, že potřebují něco úplně jiného, než zbožná slova (někdy agresivně pořvávaná na náměstích...) Může se stát, že právě v té modlitbě poznáme, komu a jak máme být pastýřem, objevíme, co skutečně druzí potřebují. A také poznáme, že je to právě na nás. Na Ježíšových učednících, abychom se jich nějak ujali.
Ježíš nás nenechává na pochybách, že ta pastýřská péče o vysílené a sklíčené zástupy je na nás - kdo jiný než ten, kdo sám poznal milosrdného pastýře Krista a díky němu zažívá blízkost Božího království, může totéž zprostředkovat lidem okolo sebe. Hned v následujícím oddílku se píše o tom, jak Ježíš z učedníků udělá apoštoly a pošle je do světa, aby po něm převzali štafetu...
Možná, že ta žeň, ke které jsme přizváni, neznamená, že se nám zaplní kostel. Možná být pastýřem, zvěstovat Boží království a uzdravovat nemoci světa spolu s Ježíšem, neznamená, že se všichni stanou křesťany. Možná o to ani nejde. Ale, když ve svém okolí způsobíme, že bude méně těch, kdo jsou skleslí a vysílení, kdo světem bloudí jak ovce bez pastýře - tak to bude znamenat, že království Boží nese své plody. A že stojí za to podílet se na jeho růstu. Amen
