Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: “Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!” řekl jim: “Proč jste tak ustrašeni, malověrní?” Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: “Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?”
Učedníkova zpověď
Příběh, který vám vyprávím, by malíři určitě uměli vykreslit v kontrastních barvách - bouře, hromy, blesky, divoké vlny - ty by byly v ponuře temných barvách - ztišená vodní hladina, modrá obloha bez mráčku, se zapadajícím sluncem - to by bylo zase v nějakých jasných, uklidňujících odstínech. Hudebníci by zase hráli chvíli forte a chvíli pianisimo. Chvíli tympány a chvíli jenom flétničky. To podle toho, jak se v nás tenkrát stupňovala panika, když s námi vlny houpaly nahoru a dolů a my mysleli, že s námi bude ámen a v beznaději jsme řvali na Pána, aby se probudil. A pak zase ten pokoj, který se rozhostil, když On moři poručil a moře se uklidnilo - a my věděli, že budeme žít. Protože jsme s ním a protože on je s námi.
Malíři a hudebníci by to tak určitě uměli vyjádřit - jenže já to tak neumím, tak vám budu ten příběh vyprávět a snad z toho vyprávění vytušíte, proč jsme zůstali Jeho učedníky i po této zkušenosti. I přestože nám bylo jasné, že to nebyla poslední bouře, kterou jsme s ním zažili.Začalo to celkem pěkně. Potkali jsme Ježíše a viděli jak uzdravil pár nemocných. Nějakým zázrakem nasytil zástupy lidí (kdosi pak říkal že jich bylo snad čtyři tisíce, jiný že dokonce pět tisíc.) To bylo úžasné. Nafoukaným farizeům to uměl pěkně vytmavit. Lidé se v jeho přítomnosti cítili úplně jinak. Jakoby se před nimi objevovali nové možnosti. Nové cesty, jak naložit se životem často dost zpackaným. A on je zval: pojďte za mnou a uvidíte, že to bude stát za to. Následujte mne a uvidíte mnohem víc, než jen uzdravení a nasycení těla...
Docela nás to vzalo. Jenže - když se pár lidí ozvalo, že jo - že tedy za ním půjdou - tak jako by je zase odrazoval - ať si to rozmyslí - že z toho žádné velké výhody nekynou a že na tom možná budou hůř, než zvířata. Ta totiž mají alespoň nějaká doupata, ve kterých se mohou schovat a přespat - ale on (a tedy i ten, kdo ho následuje) nebude mít často ani to.
Ale to jsme tenkrát moc nechápali (snad že jsme byli tak nadšení), a tak jsme šli za ním. A hned na loď, že poplaveme někam pryč. Na moře. To víte, než jsme vkročili na palubu, trochu jsme zaváhali - přece jen mít pevnou půdu pod nohama něco znamená - rodina, přátelé, zvyky a tradice... Na břehu za námi zůstal kus našeho života. Stojí nám to za to? Kdo ví, kam poplaveme? Ale následovali jsme ho.
Bouře přišla hned jak jsme se vzdálili od břehu. Loď se nakláněla na všechny strany, do podpalubí teklo. Voda byla všude kolem nás. Jednu chvíli se naše loďka úplně ztratila za hradbou vln. Bylo nám jasné, že je konec. „Zachraň mne, můj Bože, vody mi pronikly k duši.“, vzpomněl jsem si na žalmový veršík naučený kdysi při konfirmačním cvičení... teprve teď po letech mi začalo docházet, o čem vlastně mluví. Jaké to je, když voda stoupá a člověk nemůže nic dělat a jde ke dnu. Strach a beznaděj. Vody pronikající k duši. Kdyby člověk mohl utéct - jenže kam se dá utéct uprostřed moře? Dali jsme se na cestu, ze které (jakoby) nebylo návratu.
Proč vlastně? ptali jsme se jeden druhého. Proč jen jsme nezůstali na břehu? - To ten Ježíš nás vylákal! zněla odpověď. Díky němu jsme teď potácíme na moři, v nejistotě (bryndě). říkal: věřte! A my věřili. Ale teď? Kde jsme se s tou vírou ocitli? To nás v našem starém životě snad ani nemohlo potkat! Víra jako nejistota, jako plavba po rozbouřeném moři?
„Blíž tobě, Bože můj...“, začal vyhrávat pomyslný orchestr na potápějící se lodi a my už už chtěli všeho nechat a jen se snášet ke dnu. Ještě než nám ale naše duše zaplavila poslední kapka beznaděje, začali jsme se shánět po Ježíšovi - alespoň mu na poslední chvíli vyčíst, do čeho nás sebou zatáhl. Rozhlížíme se kolem sebe - a když jsme ho uviděli - úplně jsme oněměli: ležel na přídi, spal a snad se ve spánku trochu usmíval. Jako by se mu zrovna něco hezkého zdálo. On spí! My prožíváme největší hrůzu svého života a on si klidně spí! Copak ho nezajímá, co se s námi děje? Copak je mu jedno, že jsme na dně, umíráme, topíme se, jsme skleslí? Jaktože není vzhůru? Copak neslyší náš křik, naše obavy, naši úzkost?
Leží a spí - pokojně. S důvěrou. Jako by se vůbec nebál, jakoby si byl jist, že mu ta bouře nemůže nic udělat. Jakoby nebyl důvod k žádnému strachu. Svobodný od strachu. Vzpomněl jsem si, jak ještě před chvílí říkal, že „lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil...“ Zvláštní. Prý nemá, kde by hlavu složil. Nemá domov. Střechu nad hlavou - a přitom tady pokojně leží. Hlavu složenou na tvrdém dřevu. Ale s výrazem, který říká, že je vlastně všude doma. Že může hlavu složit i tam, kde zuří hromy a blesky a všechny pevné domy a životní jistoty padají jako domečky z karet. Zvláštní. Kde se v něm ta důvěra bere? Co jen je ten člověk zač?
Chvíli jsme na ten výjev tiše zírali a ohromeně cítili, jak v našich duších ubývá trochu té deptající mořské vody a bouře mizí kdesi vdálce. Ale pak k nám zase dolehly hromy a blesky - a vykřikli jsme: „Pane, zachraň nás, hyneme!“ Je s námi konec. Už nemůžeme. Byl to výkřik? Anebo modlitba? Kdo ví. Prý právě na moři se člověk naučí modlit se.
A on se jen zeptal: „Proč se bojíte, proč jste tak ustrašení, vy malověrní?“ Nevím - snad to byla výčitka - že jsme nezvládli svůj strach. Své pochyby. Že jsme mu přestávali důvěřovat hned, jak přišly první větší těžkosti. Anebo to snad bylo spíš ujištění: Proč se bojíte, vy malověrní, vždyť jsem s vámi! Vím o vás a neopustím vás! Ani, když se zdá že spím. Že Bůh se někam ztratil a neslyší.
O víře se v našem případě skutečně nedalo mluvit. To bychom ho asi nevolali a nějak tu zatěžkávací zkoušku přečkali s podobnou důvěrou jako on. S důvěrou, že Bůh nás neopouští (i kdybychom se měli třeba utopit). Ale - myslím, že víru jsme také úplně neztratili - to bychom k němu přece také nevolali. Už nevolali. Měl pravdu. Byli jsme malověrní. Něco mezi vírou a nevěrou. Trochu jsme v tom plavali - ale byli jsme přece na moři, ne?
A ještě mnohokrát nás takto nazval: Malověrní... A to jsme byli jeho nejbližší. Vzpomínám, že jedinými, o kom kdy řekl, že má velikou víru, byli pouze dva pohané - jakýsi římský setník, který prosil o uzdravení svého otroka a kananejská žena, která zas prosila o uzdravení své dcery (přirovnala se tehdy ke psovi, kterému stačí k životu jen pár drobků, které spadnou ze stolu jeho pána...) Ale my, my co jsme s ním chodili, snažili se ho napodobovat, následovat, my jsme byli vždycky malověrní... Trochu jsme na ty věřící pohany žárlili, trochu nás zahanbovali - ale alespoň jsme si časem uvědomili, že se nemáme moc čím chlubit. I když to vypadá, že jsme ve víře kovaní, dobře vychovávaní, horliví - přece jen dost často nezvládáme. Jako na té lodi. Nezvládáme - jenže i ta troška malé víry, která nám tehdy zbyla, stačila k tomu, aby se Pán probudil, vstal, pohrozil větrům a moři - a nastalo veliké ticho.
Veliké ticho. To nebylo pouze ticho po bouři. Byl to svatý klid. Opravdová Tichá noc (svatá noc). Velká noc záchrany. Ticho velikonočního rána. Pokoj. Mír. Zase jedna z těch vzácných chvil, kdy jsme si uvědomili, že s ním se nemusíme bát. Záblesk Božího království. Když je s námi na loďce, tak žádné bouře ani pohromy ani život ani smrt ani cokoli jiného v celém tvorstvu nad námi nemají moc. - Snad jenom tu, kterou jim sami dáme. Svou nedůvěrou. Svým strachem. Nastalo veliké ticho - a my jen žasli a ptali se, kdo to vlastně je? Kdo jen to je, že dovede dávat takový pokoj? Že dovede pokořit ty nejmocnější živly okolo nás, i v nás?
Když na to dnes vzpomínám (a vyprávím svým dětem), tak už vlastně ani nevím, jak to tehdy na tom moři doopravdy bylo. Byla ta bouře venku, nebo to byla bouře v nás? Létaly hromy a blesky na obloze nebo to bylo naše srdce, které zaplavovala nějaká životní potopa? Záleží na tom? Jedno vím ale jistě: Rozhodnutí k víře, k následování - to byl pro mně vstup na hodně kymácející se loďku. Vůbec to neznamenalo, že by se mi začaly životní bouře a pohromy vyhýbat. Možná naopak - snad jich bylo i víc. Nebo jsem si je víc uvědomoval, víc si jich všímal, víc si je pouštěl k srdci. K tomu se objevovaly nové otázky - zjistil jsem, že nestačí život nechat jen tak plynout. Že nemůžu nechat ležet své bližní zmlácené v příkopu u cesty. Že se nemůžu vyhýbat těžkostem a kříži. Bouře jsou a budou, to vím jistě. Ale stejně tak jistě od té doby vím, že v těch přeháňkách a bouřkách nemusím mít strach. Takový strach, který by mě položil na lopatky a já rezignoval - na život, na pravdu, na druhé. Nemusím mít strach, protože si představím ten obraz, jak Ježíš na loďce s důvěrou spí. Svobodný od strachu. Spí a vyzařuje z něj nakažlivá důvěra. A když ho probudím, tak se jenom zeptá: proč se bojíš? Nemusíš, jsem přece tady, jsem s tebou. A všechno kolem zmlkne. A já žasnu. Kdo to jen je, že ho vítr i moře poslouchají?
Možná je to jen chvilka. Ale chvilka, která stačí k tomu, abych se dal zase dohromady a s nadějí vykročil do dalšího deště. To je teď můj pohled víry. Přiznávám, že se o tom dobře píše, ale když jde do tuhého, tak jsem spíš malověrný. Zase se mi začne ztrácet pevná půda pod nohama, přestávám věřit tomu co teď píšu - ale přece jen i v té malověrnosti alespoň vím, ke komu se obrátit a koho svým křikem probouzet. A on se probudí.
Ježíš nás tenkrát na moři naučil dívat se ve víře na věci jinak. Nevidět jenom bouřku, ale hledět někam dál. Za ní. Nad ní. A díky tomu také jít dál. Beze strachu. S menším strachem.
Možná namítnete, že je to laciná a falešná útěcha. A že to nic nemění na okolnostech, kterými procházíte. Možná. Ale pro mě je důležité, že když se se svou loďkou života dostanu do nějakých bouřek a zemětřesení, tak se mohu rozhlédnout a vědět, že Ježíš je tam někde v koutě a pokojně spí. A rozkazuje moři, aby zmlko. A ono zmlkne. A já vím, že také mohu pokojně spát. Že jednou moře zmlkne úplně. Schválně se na té vaší loďce zkuste také do nějakého kouta podívat, a zavolat... a pak jenom žasnout. Amen
