Nevím, jak vám, ale mě se zdá ten výrok o perlách a sviních trochu zvláštní. Nejdřív slyšíme, že nemáme druhé soudit, v minulé kapitole se dokonce tomu, kdo by snižoval a zatracoval svého bratra, hrozilo peklem. A tady najednou slyšíme, že lidi nakonec snad můžeme dělit na psy a svině a na ty druhé. A že s někým nemá ani cenu mluvit.
Jak tomu rozumět?
Důležitá bude souvislost tohoto výroku. Nesuďte, abyste nebyly souzeni. To, že nemáme soudit druhé, snad chápeme. A že je nemáme soudit ani ne tak proto, že by byli bezchybní, ale proto, že pochybní jsme i my sami, takže pozice soudce je pro nás trochu nepřípadná. Přesto raději sledujeme druhé a soudíme je. Dobře vidíme cizí chyby, jak to ten druhý měl udělat jinak, lépe, co vlastně potřebuje. Dobře si všímáme třísek v očích druhých, ale trámy ve vlastních přehlížíme. A dost často se přitom oháníme křesťanskou láskou, která nám velí ty druhé zachraňovat, napomínat, vést...
Jednomu kolegovi přišlo divné, jak to je vlastně s tou třískou v oku. Vždyť přece pokaždé, když nám do oka něco vletí, tak to cítíme, bolí nás to, snažíme se to vyndat nebo voláme na pomoc někoho, kdo by nám to smítko vyndal. Nestává se, že by někdo měl něco v oku a přitom to necítil a musel k němu někdo druhý přijít a nabízet se, že mu to vyndá. „člověče, ty to nevidíš, ale máš v oku třísku, dovol ať ti ji vyndám“ Snad to může posloužit jako takové upozornění, že v očích druhých vidíme víc třísek, než jich tam skutečně je. Že jako křesťané máme sklon k tomu na druhých objevovat, co je vlastně musí bolet. Že být nevěřícím už samo o sobě podle nás musí znamenat, že je člověk nemocný. No a pak jim blahoskloně vytahujeme z očí třísky, které tam možná ani nejsou. Léčíme něco, co druhého nebolí. Léčíme někoho, kdo nestojí o to být léčen. A přitom kolem může chodit spousta lidí, kteří skutečně třísku v oku mají - a volají někoho, kdo by jim ji pomohl vytáhnout - jenže my se zrovna snažíme léčit tam, kde to není potřeba nebo nemá smysl.
A jestli ony ty třísky v očích druhých, ty jejich bolesti, které chceme léčit, spíš nejsou jenom odrazem našich třísek, těch našich trámů, které bolí - ale my se té bolesti zbavujeme tak, že ji přesuneme na někoho jiného? (jako když se nám vlastní vinou něco zkazí, ale zlost si vylijeme na všech lidech, co nám příjdou do cesty). Co když je to spíš naše zahořklost, naše bolest, která nás vede k tomu vidět třísky v očích druhých - a které tam ale vlastně nejsou? Je potřeba vyčistit vlastní zrak, aby pořádně viděl.
Neznamená to, že bychom si neměli druhých všímat. Nestarat se o to, jestli je něco nebolí, jestli nepotřebují pomoc, nebo varovat - ale spíš je to o upozornění, abychom to nedělali na nesprávných místech či situacích - a když už to děláme, tak s taktem a pokorou. Vždyť přece víme o tom trámu ve vlastním oku. A že pokrytci se můžeme stát dřív, než si toho stačíme všimnout.
A také upozornění, že lidé jsou alergičtí na to, když jim někdo říká, co mají dělat, když jim někdo říká, co je vlastně bolí nebo co je má bolet, když je někdo chce poručníkovat... Že jsou na to alergičtí - tak tomu se asi někdy nelze divit. Však jsme na to alergičtí také. A že té reakci popsaná na závěr - svině, která se vrhá na toho, kdo jí hází perlu - tak že té reakci se nakonec také není co divit. Když někomu u dveří stále zvoní nějací věrozvěstové a přinášející to pravé ořechové, na náměstí na něj pokřikují, že ho Ježíš miluje a všude se vnucuje nějaké zaručeně povznášející duchovno - tak se není co divit, že toho mají lidé po krk. A neslyší. A na oslovení jsou agresivní.
Neházejte perly sviním...otočí se a roztrhají vás... Asi nedovedu tohle zvláštní podobenství vyložit úplně, ale to první, co z toho zvláštního výroku smíme vyrozumět je právě to, že jsou hranice, které naše zvěstování a svědectví má. Ježíšův učedník se nemusí vnucovat všude a vždycky. Nemusí stále dokola opakovat to svoje, i když ho druzí neposlouchají a nezajímá je to, nebo když se mu smějí. Je mez, za kterou nemá smysl se vnucovat, či je to dokonce kontraproduktivní. Je dobré nevymlouvat se na tuto mez příliš brzy, ale můžeme vědět, že je. Křesťané nejsou podomní obchodníčci, kteří musí prodat za každou cenu.
To ale stále nijak neotupuje hrot toho, že je tu někdo přirovnán ke psu a ke svini, se kterou se nemá smysl bavit. Už bylo řečeno, že v dějinách církve se příliš zjednodušeně tato role přiřkla nevěřícím, odpadlíkům a vpodstatě komukoli nepohodlnému, kdo nechtěl hned slyšet tu naši jedinou pravdu.
Jak se ale Ježíš sám držel toho svého pokynu? Jak Ježíš sám neházel perly sviním? S kým Ježíš nepovažoval za smysluplné hovořit?
Ježíš na začátku řekne: Neházejte perly sviním. A pak ho celé evangelium vidíme, jak se baví a stoluje s hříšníky, nevěstkami a vůbec pochybnou společností. Pro tu spodinu Ježíš znamená jedinou šanci a jedinou možnost, kdy se s nimi ještě někdo slušný baví. Jak je vidět (a pokud byl Ježíš důsledný), znamená to, že styky s těmito lidmi nepovažuje za házení perel sviním. Ani s celníky kolaborující s nepřítelem. Dokonce i Petr, který zapře a Jidáš, který zradí, Ježíšovi stojí za to, aby se s nimi bavil.
Ježíš také neustále diskutuje s farizeji a zákoníky. Bývají to spíš ostré hádky než učené výměny názorů, dost často se neshodnou a jeden druhého naštvou. Ale je vidět, že ani tyto rozmluvy s protivníky nepovažuje Ježíš za házení perel sviním.
Kdybychom chtěli stůj co stůj najít nějaký příklad toho marného házení perel sviním, tak teprve na konci. V Jeruzalémě. Tam je několik případů, kdy s Ježíšem mluví jeruzalémští kněží, velekněz při výslechu nebo nakonec Pilát. Kladou otázky, ale nezajímají je Ježíšovy odpovědi. Nechtějí už nic slyšet. A Ježíš tam buď odpovídá ironickou protiotázkou, nebo odmítá otázku příjmout a nebo přímo mlčí.
Tak možná tam se dá mluvit o házení perel sviním. Kde už vlastně vůbec nejde o komunikaci, o rozhovor, ale kde druhá strana má předem jasno a všechno, co Ježíš řekne, slouží jen jako přitěžující důkaz.
Tam, kde si člověk na nic nehraje a ví, že to s ním není růžové - tam stojí za to Ježíšovi přicházet a rozmlouvat, přinášet evangelium. I když si nemusíme dělat iluze o tom, že by se z většiny těch celníků a hříšníků stali vzorní věřící. Ale alespoň poslouchali a kdo ví, co všechno to pro ně znamenalo. I tam, kde se člověk vášnivě hádá, kde jen těžko ustupuje ze svého vidění pravdy, ale kde se skutečně hádá o pravdu, o její hledání a o její závaznost - jako farizeové - i tam se Ježíš vášnivě hádá, stojí mu to za to - i když asi jen málo farizeů se nechalo přesvědčit - i do téhle hádky a do tohoto rizika Ježíš jde. Ale tam, kde není ani vědomí vlastního selhání, ani zápal pro pravdu - jen předem daný soud, mocenské ambice a cynismus - tam Ježíš mlčí. Tam jeho slovo nezní, a kdyby znělo, tak by to bylo jen škoda hlasivek. A možná by se daly vyjmenouvat také vyjeté koleje církevní tradice, uspávající sebespokojenost, neochota hledat nové cesty... To nemá budoucnost. Tam Ježíšovo i naše slovo naráží na hradbu, za kterou se nemůže dostat. A možná nemá smysl, aby vůbec znělo.
Nejde tu vlastně vůbec o hodnocení toho, kdo je svině a kdo pes, kdo je nezpůsobilý slyšet evangelium a kdo snad. Ale jde o zhodnocení toho, kdy má smysl něco říct - nejenom proto, že se to tak má, nebo protože je to pravda - ale proto, že to pomůže. Kde slova jenom nepřilejou oleje do ohně a druhého ještě víc nerozdráždí.
Ale slovo o marnosti házet perly sviním myslím také osvobozuje. Jsou věci, které ovlivnit můžeme a které nemůžeme. Boží slovo, evangelium, odpuštění, smí příjmout každý. Ale nemusí. I s tím se musíme smířit. O to víc se ale smíme napřít do situací, kde něco zmůžeme, kde je skvělé pomoci někomu vytáhnout třísku z oka - kde o to někdo stojí. Kde je někdo, kdo naslouchá a zajímá se. Tam kde někdo stojí o to slyšet ještě něco jiného, než co si o sobě může říct sám. Kéž bychom ani my sami nebyli jako ta zvířata, která nestojí o to slyšet, když k nám promlouvá Bůh. Amen
