Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.
Když se v tomto podobenství mluví o úzké cestě, tak si často představíme nějakou cestičku zarostlou trním - člověk se jím musí prodírat, aby někam došel. Samé nesnáze a překážky. A úzká branka - do té se sotva vejdem, musíme se pořádně smrsknout, abychom prošli dál… No a pak přeneseně - my křesťané, my jsme přece ti, co se teda v životě prodírají tím trním, překonávají potíže, klopýtáme, snažíme se protáhnout úzkou brankou - neudělat něco špatně. Odříkáme se všech možných potěšení… Malá a nebohá ubožátka na protivné úzké cestě. Zatímco ti, co jdou po široké cestě - ti si užívají: fantazii máme docela bohatou
, když si ji představujeme. Široká cesta - to je alkohol, lehké dívčiny, peníze, bezstarostná zábava, bary a lokály... zkrátka užívání si... V koutečku duše možná závidíme, že my se musíme plahočit tím trním. No ale naštěstí, cha cha cha, všeho do času. Víme přece, kam ta jejich cesta vede... Tak nějak myslím, že jsme se to dost často učili i v nedělce či na náboženství. Možná bez toho chachacha, ale vpodstatě tak nějak.Asi bude lepší, když to na chvíli zapomeneme (nebo radši navždycky) a vrátíme se o pár let zpátky - do starého Zákona - a také do starověkého říma. Mluvit o životě jako cestě - to není nic nového. Ani dnes. Život je cesta - víra je cesta - někam jdeme. Jsme nasměrováni, postupujeme. Přicházíme na životní křižovatky a rozhodujeme se kudy dál. Některé cesty jsou slepéuličky, na některých se dostáváme ke krásným výhledům na krajinu života. Kterou cestu vybrat?
Starý zákon mluví o „chození v zákoně Hospodinově“ - snažit se žít podle Boží vůle - to je dobrá cesta. Cesta, která má cíl. Je to cesta přímá. Cesta prostorná... (Ž 119,45) Zato cesta bezbožníků je cesta úzká a uhýbá někam pryč, do ztracena, do záhuby...
Skoro bychom tedy čekali, že Ježíš řekne nějaký výrok o tom, že cesta spravedlivého bude přímočará, jednoznačná a solidní... Přímé, jednoznačné a solidní ale byly tenkrát také vojenské silnice, které si všude budovali římané. Takové starověké dálnice. Vedly od města k městu, od pevnosti k pevnosti... Chodit po takové cestě - to bylo potěšení. Konečně se dalo pořádně cestovat a přepravovat zboží. Kdo přišel na takovou cestu, ten už věděl, že někam dojde. Že se neztratí. Nezabloudí. Navíc nešel sám, proudily po nich zástupy dalších poutníků. Byl v bezpečí. Pod ochranou nejsilnějšího vojska světa... Nebylo by lepší přirovnat cestu víry, cestu následování k takové solidní cestě? Pěkná kamenitá, přímočará - zajištěná.
Jenže Ježíš zve na úzkou cestu. Projít úzkou branou. Jaký je tedy vlastně rozdíl mezi úzkou a šikrokou cestou? Myslím, že to není v tom, že ta úzká cesta je trnitá, neprůchodná, plná obtíží. Vždyť přece úzká cesta může být také lesní pěšinka porostlá mechem. A cesta po ní je osvěžující. Na dálnici zcela určitě nenatrefíme na studánku nebo pramen vody (na dálnici si člověk ani takových věcí nevšímá). Úzká cesta, to může být také polňačka, nebo cesta sadem, kde si můžeme natrhat šťavnatých jablek. Jistě - úzká cesta může být občas zarostlá. Může a nemusí. Jde ale o to, že člověk neví, co ho na takové cestě za nejbližším zákrutem čeká.
Základní rozdíl, o který tu jde, řekl bych, je právě v té nejistotě. Široká, dlážděná, vyšlapaná cesta budí především jistotu, že někam vede; takové cesty se nebudují odnikud nikam. Na velké široké cestě se lze spolehnout, že po ní někam dojdeme. Navíc po ní jde hodně lidí, přece by nešli všichni špatně! Naproti tomu úzké pěšince není co věřit. Kdo ví, kdo si ji vyšlapal, kdoví ke komu nebo kam nás zavede...
Široká a úzká brána jsou na tom podobně. Široká brána - to může být taková ta hlavní městská brána, za kterou následuje hlavní (královská) cesta někam na velké tržiště nebo k paláci. člověk má pocit jistoty, že nezabloudí, navíc je tam i bezpečno. Touto branou vjíždějí královské průvody a obchodní karavany. - Úzká branka - to jsou ta zadní dvírka pro služebnictvo. Nenápadná. Vedou na periferii, do okrajové a pochybné čtvrti - možná nedaleko od paláce, ale přesto na jeho odvrácené straně. Kdoví s kým se tam člověk setká, kdoví kam zabloudí a jestli vůbec dojde.
Potíž úzké cesty nemusí být tedy v tom, že by se po ní obtížněji šlo a úzké brány v tom, že by se člověk nemohl protáhnout. Potíž je v tom, jak podezřele, méněcenně a hlavně nedůvěryhodně vypadají vedle těch velkých, širokých. A řecké slovo, které překládáme jako „úzká“ znamená spíše „stísněná“ a souvisí se slovem „tíseň“. Ta tíseň může pramenit už ze samostatné nejistoty, zda jsem na správné cestě. člověk, který po takové cestě jde, si musí chtě nechtě připustit otázku, zda jí důvěřuje. A to je ten základní protiklad v podobenství: důvěryhodnost - nedůvěryhodnost, důvěra - nedůvěra.
Ježíš nás zve na tu vedlejší cestičku, která nevypadá z pohledu většiny úplně důvěryhodně. Není to ta římská silnice, na kterou když vstoupíme, tak už ani nemusíme přemýšlet a zkoumat, jestli jdeme správně. Takový komfort, takovou jistotu, nabízejí různé sekty, nikoli Ježíš. Ježíš nás zve k cestě, na které nám občas nic jiného, než důvěra nezbude.
Je to cesta, která se všelijak klikatí. Na rozcestích je potřeba vybírat kudy dál. Možná chvílemi procházet pochybnostmi - jdu správně? Neztratil jsem se? A také si všímat, kam se ztratil ten, který šel vedle nás. Neupadl náhodou do příkopu a nepotřebuje podat ruku? Nemůžu ho přece nechat ležet, i když mě to zdrží. Cesta na které přicházejí pochyby. Krize víry. Ta úzka cestička najednou na chvíli zmizí... Vždyt teď se mi zdá, že mám v sobě nějaké prázdno. Možná už se ani neumím modlit. Nezvládám své úkoly. Co mě asi čeká za támhle tou zatáčkou? Unesu to? To všechno patří k cestě důvěry na kterou Ježíš zve. To pak člověk cítí i tíseň. Cesta se mu stává úzkou. Neví, jestli ta vrátka, kterými vstoupil byla ta pravá a možná si říká, že by lepší bylo zapadnout do davu, který si to sviští po rovné dálnici bez křižovatek, otázky a pochyby nemá a na nikoho a na nic se neohlíží. Nezbývá nakonec nic než důvěra, že Ježíš - Bůh člověka vede, i když najednou cesta není vidět. Jako Abrahamovi nezbývala než důvěra, když se vydal na cestu a nevěděl kam vlastně přesně jde. Jako když s Izákem šlapal úzkou cestou na horu Mórija a nevěděl jestli se nebude vracet sám. Jako Izraelci, když šlapali pouští a nevěděli, jestli vůbec do zaslíbené země dojdou. Jako všichni ti svědkové víry, kteří s výhledem na to, co jim Bůh slíbil šlapali po té úzké cestě víry. Spravedlnosti. Naděje. Nikde žádné (objektivní) potvrzení. Důkaz. Jistotu. často proti většině. Ale šli.
Úzká cesta, to je cesta, po které nejdou ti, co mají všechno jasné, co už vědí jak všechno dopadne. Co si jsou sebou jistí. Co se spoléhají jenom sami na sebe. Nejdou tam ti, kdo se nechtějí ptát, kudy dál, jestli náhodou není třeba na nějaké křižovatce zatočit. Ti kdo se neodváží vstoupit do nejistoty. Ne každý je ochoten se na stísněnou cestu dát. Ale to, co dělá většina nemusí být vždycky spolehlivým vodítkem.
Ale narozdíl od té římské dálnice, po které si to všichni frčí bez ohléžení se nalevo napravo, bez ohlížení se na smysluplnost, bez ohlížení se na blížní - tak tahle nejistá cesta je cesta k životu.
Život, ke kterému ta cesta víry - důvěry vede, to nemusí být jenom něco „potom“. Po smrti, kdy se zadostiučením uvidíme, že jsme měli pravdu - Spíš jde o to, že právě na této cestě se setkáváme se životem. Prožijeme skutečný život (ne nějakou lehtivou či dojemnou reality šou) - setkáváme se se skutečnými bližními, kteří se s námi zastaví, popojdou s námi kousek dál, podrží nás za ruku anebo my je. Na široké dálnici bychom kolem sebe prosvištěli stopadesátkou. Na dálnici se lidé míjejí, v davech do sebe strkají, ale na úzké cestě se setkávají. Dotýkají.
Takže nakonec ani nemáme důvod si stěžovat a závistivě pomrkávat po těch kdo si užívají výhod široké cesty. Možná jim není co závidět. Je to spíš podobenství pro nás. Jdeme po té úzké cestě, nebo se necháváme strhnout davem? V co nebo v koho dáváme svou důvěru? Málokdo po té cestě kráčí, patříme k nim? Když se rozhodujeme, vybíráme spíš to, co je obecně přijímané, nebo to, co je dobré? Pohodlné? Vstupujeme bez přemýšlení širokou bránou, nebo si dáme práci s hedáním těch skrytých zadních vrátek?
Cesta je úzká a stísněná. Místy klopýtáme - apoštol Pavel mluví o křesťanské existenci slovy: na všech stranách jsme tísněni - ale nejsme zahnáni do úzkých. To je nakonec podivuhodnost křesťanovy existence. Víra nás nepřenáší do ráje, neodstraňuje z cesty překážky a nejasnosti. Nezbavuje nás nutnosti přemýšlet a rozhodovat se. Nechrání nás před pochybami a nejistotou. Ale při tom všem nás zároveň podivuhodně drží a na cestách provází. Tak že nemusíme skončit beznaděje. Myslím, že je dost chvílí, kdy to smíme prožívat. Kdy se nám ukazuje, že i přes nejistotu a stísněnost té cesty, stojí za to po ní jít.
A hlavně - jdeme na té cestě za Kristem. Také šel bočním vchodem. Ne hlavní branou, kudy přijíždějí královské delegace. Ne tam, kde by měl všechno zajištěné, nalajnované. Ale tam, kde musel nakonec dát důvěru Bohu, pro kterého žil, na kterého spoléhal. Na kříži se zdálo, že ta cesta nikam nevede. Třetího dne se ukázalo, že ta cesta vede k životu. Stojí za to, po ní jít. I když v očích většiny je pomýlená. Slabošská. Nesmyslná. Amen
