Bratři a sestry, je to tu trochu pomíchané. Snad až popletené. Nejen, že se tu nemluví o králích, ale o mudrcích, natož o tom, že byli tři. To je ale vedlejší. Pomíchané je to, že ti, co by u toho nově narozeného krále být neměli, ti tam jsou. A ti, co u něho být měli, ti si vklidu sedí doma, nebo možná v kostele - přesněji v Jeruzalémském chrámu. Ti co by to do nich nikdo neřek tuší, že teď se něco zvláštního děje a tak nelení a metelí si to cestou necestou, aby nalezli pravého krále. Ti co vědí docela dobře - kde, kdo, jak - protože o tom denně čtou v Písmu - ti zůstávají vklidu. Přestože jakoby jim byla právě do křížovky dodána nápověda k tomu jedinému, co ještě nevědí k rozluštění tajenky.
české překlady mluví o „mudrcích“ - a tak vystihují, že ti „mágové“ přece jenom v tehdejší době nemuseli být jen nějací šarlatáni, ale nazvěme je neutrálně „hledači“. Třeba hledači pravdy o životě, smyslu. A že k tomu hledání někdy používali různých - dnes asi obskurních metod a že astronomie a astrologie tenkrát ještě trochu splývaly dohromady. Byli od východu - snad z babylónie. Vzdělanci, avšak pohané. O Bohu Izraele nevědí nic, možná něco málo z naučného slovníku a pár článků z tisku. Jenže právě v tom je to pomíchané, že právě tito „nezna-bohové“ najednou uvidí jakousi hvězdu a ty jejich obskurní a pochybné metody jim řeknou, že ta hvězda znamená, že se narodil král. A zvednou se a jdou. Různě se přemýšlí nad tím, co to vlastně bylo za hvězdu, jestli kometa anebo konjunkce nějakých planet a také v kterém to mohlo být roce a jak z toho ti mágové vyčetli, že zrovna král a proč právě v Izraeli. Je to docela zajímavé čtení, nepopírám - jenže mám za to, že to podstatné tady je, že se zvedli a šli. Nesepisují tomu novému králi horoskop, ale jdou se mu poklonit. Jdou... až dojdou do Jeruzaléma.
Do hlavního města - kde jinde by se přece měl nový král narodit. To dá rozum - nejenom mágům od východu - že králové se rodí v palácích hlavního města. Jenže v Jeruzalémě už jeden král je, jmenuje se Herodes a je známý svým paranoidním strachem o trůn. Letopisci si o něm v análech zaznamenávají, koho všeho - včetně manželky a dětí - nechal povraždit, aby o trůn nepřišel. Proto se nedivíme, že se tenhle král velice zarmoutil, když k němu mudrcové s podivnou zprávou přišli. Takové zprávy krále, zvláště diktátory obzvlášť rmoutí, to je známé. Spíše se divíme, že se spolu s ním „zarmoutil celý Jeruzalém“. Snad že už se krále báli předem a tušili, jaký amok by ho mohl zase chytnout. Nebo už byli natolik zpracovaní, že je nějaký nový král nezajímal. Anebo už tu evangelista Matouš chce naznačit, jak se Jeruzalém otočí k Ježíšovi i později zády? Každopádně je to celé popletené - pochybní cizinci, bezvěrci hledají izraelského krále. A ti, jejichž král se právě narodil, se rmoutí spolu se svým tyranem.
Král Herodes se ovšem tváří mile (říká se tomu diplomacie) a zdvořile se mudrců vyptává co a jak a že by se taky rád šel poklonit, jen neví kam. (Zatím na rohem už je přichystané komando k likvidaci konkurenta, jen se ještě neví, kam ho poslat.) Diktátorům neradno věřit.
A tady si také můžeme všimnout další důležité věci - přestože mudrce vede hvězda, přestože jejich moudrost jim nějakým způsobem otevřela oči pro něco hodně důležitého - přece jenom jim to ukáže pouze přibližný směr. Asi tak jako když někdo věří, že „tam nahoře něco musí být“. A že „desatero je mravní základ“. To je sice pěkné - ale je to málo, k víře je to snad začátek. Teprve výklad Písma mudrce nasměruje na tu správnou cestu. Jakoby evangelista Matouš říkal: při vší úctě ke vší lidské moudrosti, bez svědectví Písma je to málo. Moudrost světa je při hledání krále dovede do hlavního města, do paláce - jenže tam to překvapivě není. Snad Matouš v tomto příběhu také křesťanům povědět: Máte v rukou veliký poklad, spolehlivou navigaci. A nestačí mít poklad pěkně schovaný jako vzácnou rodinou bibli zastrčenou v knihovně. Je třeba ji otevírat, číst a znát. Bez bible, bez svědectví Písma i naší víře hrozí, že nenajdeme tu pravou cestu, že se budeme orientovat podle něčeho úplně jiného.
Herodes zavolá znalce Písma. To jsou ti druzí na scéně. Velekněží a zákoníci - tedy písmáci, kovaní věřící, dá-li se to sousloví vůbec použít. O Bohu vědí hodně. Dokonce vědí, kde se dá očekávat záchrana, spása. Odkud má přijít do světa. A když přijdou ti první se svým matným tušením a otázkou „Kde je ten právě narozený král?“, tak jim zadají celkem přesné souřadnice. V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka... Ale to je vše. Nedoprovodí je. Ukazuje se, že jenom znát někdy taky nestačí. Umět odříkávat biblické veršíčky a jiná moudra, to ještě vůbec nic nemusí znamenat.
Nevíme proč se zákoníci nevydali s mudrci do Betléma - snad že byli líní (a jak býváme my líní vzít slova Písma vážně?), snad o žádného krále - Mesiáše nestojí? Kdo ví, co by po nich mohl chtít? A to už by oni nebyli ti nejdůležitější, že? Už by se jich nikdo neptal na fundované rady? (a kdoví jak my o nějakého Mesiáše stojíme?)
Je to tu pomíchané jako až dodnes - ti, co vědí, jsou ve stálém nebezpečí, že jim jejich vědění postačí a přestanou být otevření pro to, k čemu to vědění směřuje. Můžeme to být právě my, kdo je v nebezpečí, že si vystačíme s tím, co víme - ale Krista samotného hledat už nebudeme. Přestože víme kde. A přestože je kolem nás třeba spousta „mudrců“, kteří se ptají a tuší, že někde tady to přece musí být...
Mudrci jdou tedy sami. A hvězda je vede. A když spatří, jak se zastaví nad tím správným domem, zaradují se velikou radostí. Velikou vánoční radostí. Tady je už nade vší pochybnost jasné, že tu nejde o nějakou astrologii, ale o Boží vedení. A že Pán Bůh si vede všelijaké lidi, všelijakým způsobem. A když vejdou do domu, pochopí i mudrci, co - nebo lépe řečeno koho - mají na mysli židovští proroci, když mluví o tom že „vyjde hvězda z Jákoba“ a že bude „světlem pro všechny národy“.
Pokloní se před ním a předávají mu své dary. Dary vpravdě královské - zlato, kadidlo a myrhu.
Přinášení darů Jezulátku se stalo oblíbeným námětem lidových Betlémů, přeneslo se i na pastýře, kteří v koledách přemýšlejí, jak dají nemluvňátku dvě kůžičky a trochu mlíčka. Ale o to tady přece vůbec nejde. Kdo se sklání před Ježíšem jako svým králem, nespokojí se s tím, že mu přinese nějaký dárek. Patříme mu přece celí. Se vším, co máme, se vším co děláme, se vším co umíme.
Klanění mudrců nemá být nějakou roztomilou scénkou, která dobarvuje vánoční kolorit. Podle evangelisty Matouše je tento příběh naplněním mnoha starozákonních proroctví, která mluví o tom, že až přijde Mesiáš, najdou cestu k Bohu i pohané a vzdají mu úctu. Nejen chudí a bezvýznamní pastýři, jak píše Lukáš, ale i podivní cizinci. Mudrci z východu nám mohou připomenout, že lidé, kteří mají jinou víru a jiné přesvědčení a jiný způsob života nám mohou být blíž, než se zdá. Evangelium svědčí o naději, která provázela církev od samého počátku. V jednom novozákonním hymnu je to vyjádřeno slovy: každé koleno poklekne a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán. To nás ovšem nesmí vést k pocitu, že jsme to my (jediní), kdo má pravdu a ti ostatní to dřív nebo později budou muset uznat. Cílem cesty mudrců není Jeruzalém, cílem misie není získat členy církve. Cílem je Ježíš sám.
Mudrci našli svého krále. A pak se vydávají zpátky, jak čteme, jinou cestou. To k tomu příběhu také patří. Mudrci k tomu dostali pokyn ve snu. Nebudou tajnými agenty, jak si představoval král Herodes, oni poznali toho pravého krále. Setkání s ním změnilo jejich život a jejich plány. To platí od té doby pro všechny ostatní. Setkání s Ježíšem člověka proměňuje. A tak můžeme odcházet jinou cestou, trochu jiní, než jsme přišli - vlastně od každé večeře Páně, vlastně z každých bohoslužeb, od každé modlitby. V tom je i pro nás naděje. Naděje, která je otevřena úplně pro všechny, kdo nepřestanou hledat toho "tehdy narozeného krále..." Amen
