„Kdo to je?“ letí Jeruzalémem otázka. Kdo to je? - právě přijel na oslu a vyvolal pěkný rozruch. Zástupy lidí se sbíhají a volají „Hosana“ - „Pane vysvoboď“. Vytvořili špalír a na cestu házejí zelené větvičky a vlastní pláště. Hotový královský průvod. Anebo spíš trochu taková lidová veselice? Zástupy nejsou zas až tak početné - ale ti co tam jsou, se radují a vesele prozpěvují. Nikdo je nenutil a přece jsou tu. V tom jejich prozpěvování není žádná křeč - jako když třeba přijíždí římská královská delegace. To se také sbíhají davy a mává se mávátky - ale všude je cítit spíš strach - a skrytá nenávist. Povinné uvítání nevítaného vladaře. Ale tady to je jiné - žádná ochranka, žádné velké famfáry. Dokonce žádné odstrašující řinčení zbraní. Tady toho, co právě přijíždí, vítají všichni od srdce (zdá se). Možná ani nevědí proč. Možná jim jen kdosi řekl, že stojí za to být u toho, až bude tady a tak se přidali.
Někteří si dokonce vzpomněli, že o podobném králi kdysi snil prorok Zacharijáš: „Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý a sedící na oslici, na oslátku podrobeném jhu...“ Král pokorný a vlídný. Král přístupný - dá se k němu přistoupit - beze strachu o hlavu, beze strachu před ztrapněním, ponížením. Král, ke kterému mohou mít všichni důvěru. Že by to byl právě tento? Kdo to je?
Ježíš z Nazaretu - král pokoje, tichý král. Nepřišel s revolucí, nechce aby ho lidé museli povinně vítat s veselými mávátky, šťastnými obličeji - a přitom uvnitř otrávení. Ježíš nepřijíždí převzít moc, jak od něj mnozí očekávali (alespoň ne tak, jak to mnozí očekávali). Nezačíná žádná diktatura dobré vůle, diktatura lásky. Zkrátka žádné nucení. Ježíš chce, aby ho lidé poznali a jako krále ho objevili sami. Aby si ho za krále sami vybrali. Ne proto, že se to má. Ne proto, že se bojí potrestání (třebas Božího). Ale prostě tak, že se nechají oslovit tím, co nabízí, čím žije.
Ježíš ovšem není tichý král, který by byl zticha, není král pokoje, který všem dá pokoj. Naopak, ten příběh pokračuje - hned po průvodu s oslem udělá výtržnost v chrámu. Vyžene z nádvoří prodavače obětních zvířat. To nádvoří se jmenovalo „nádvoří pohanů“ - pouze tam - dál už ne - směli přicházet pohané. Ti kteří chtěli poznat Izraelského Boha a přicházeli do chrámu. Jenže jako z udělání to bylo také výborné místo, kde se dal rozjet dobrý a (zdánlivě bohulibý) byznys s náboženskými potřebami - každý kdo šel do chrámu musel jít okolo a mohl si nakoupit potřeby k oběti. Lepší štafl si nemohli vybrat. Na nádvoří se obchodníkům dařilo. Jenže když už tam byli obchodníci se svými butiky, tak na pohany jaksi místo nezbývalo...
Ale hlavně - když už se tam tak mezi těmi stánky se všemi svatými předměty tlačili - co si asi mysleli o tom Bohu, kterého chtěli poznat? Snad že se zase až tak moc neliší od těch jiných, které znali - zaplatí se patřičný obnos, obětuje se mu - a on pak poslušně splní všechna přání? Že je potřeba zachovávat spoustu různých předpisů a norem - jak v chrámu při obětování, tak potom v životě? Být zkrátka slušný. A když se všechno poctivě splní - tak je všechno v pořádku? A když ne - tak se musí počítat s božím hněvem, který se ovšem dá uplatit nějakou další obětí... A ti přemýšliví si možná řekli - děkuju, tohle mít nemusím. Tohle mi k ničemu není. Do takového kostela chodit nepotřebuji. To najdu i jinde - a i kdyby ne, tak se bez toho dobře obejdu.
Chrámový personál s tím - zdá se - mnoho nedělal. Snad že mu ten zaběhaný provoz vyhovoval, ušeřilo se také spousta času s hledáním odpovědí na případné provokativní otázky nově příchozích, o vedlejším nezanedbatelném ekonomickém efektu nemluvě. To dovede zacpat ledasjaká ústa.
Jenže Ježíš - ten tichý král, co přijel na oslu - se nikoho neptal a ten ekonomicko - náboženký provoz jim tam pěkně od podlahy rozvrátil. Vůbec ne tiše. Dům můj bude domem modlitby, ne pojišťovnou štěstí a spokojeného života. (navíc jen pro některé).
„Dům modlitby“ - a modlitba je přece setkání. Setkání s Bohem, setkání se sebou samým - a vlastně i (v té přímluvné) setkání se svým bližním. Setkání, ve kterém jdu do hloubky svého života, svého vztahu. Setkání ve kterém se smím zahlédnout jinak - díky Bohu. Setkání ve kterém smím být sám sebou, vyjádřit svou důvěru, přijmout naději. Modlitba jako setkání. A tedy: Chrám - kostel - církev (sbor) jako místo setkání s Bohem, se sebou, s bližním. Nakolik tomuto setkání všelijaký náš náboženký provoz brání - tu otázku nám ten tichý král dost hlasitě klade.
Dům modlitby - dům Setkání pro všechny národy, to cituje Ježíš proroka Izajáše. Ono to bylo vždycky, že za spoustou různých nánosů a tradic a obřadů a věroučných pouček a toho jedině správného životního stylu víry - za tím vším se ztratil živý Bůh, který zve k Setkání. A v tom setkání na nás působí, proměňuje. Všechny ty obřady a poučky a tradice mají dávat prostor k tomu, aby se Setkání mohlo uskutečnit. Pokud mu brání, tak je třeba je zpřeházet naruby, jako to udělal Ježíš. Před čtrnácti dny jsme tu měli v modlitebně spoustu haraburdí - a všechno to nějak k našemu životu víry a sboru patří nebo patřilo - krásná minulost, zbožné knihy, zbožná mluva, sborová korespondence a kartotéka - a přece se v tom můžeme ztratit, můžeme sami sobě i druhým zabránit, abychom došli k tomu pravému životnímu setkání, které smí náš život proměňovat.
Ježíš chrám vyčistil - a tak jej otevřel pro všechny. Najednou je tu spoustu chromých a slepých, které Ježíš uzdravuje. Oni totiž chromí a slepí do chrámu nemohli - protože tak je psáno v Písmu (Lv) - a Písmo se musí brát přece vážně slovo od slova. Anebo raději ještě vážněji. Takže pro slepé a chromé žádné Setkání. Pro pohany také ne, pro ty není už místo ani na nádvoří. A pak se tam ještě na scéně objevily děti, které začaly nadšeně provolávat Hosana - a to už se konečně ozvali Strážci tradic a slušně Ježíše poprosili ať už s tím vším skončí.
Komu všemu bráníme my? Koho odrazujeme, komu nedáváme prosor, koho vyháníme, na koho se díváme skrz prsty, kdo podle nás není hoden, kdo podle našeho chápání Písma není hoden, kdo si nezaslouží? Zkrátka komu a jak neumožníme, aby se mu naše společenství stalo „Domem modlitby“ - místem Setkání?! Náš sbor, církev, bohoslužby - Kdy a jak máme ten náš kostelní dvoreček zabarikádovaný vším možným (zbožnými i bezbožným) harampádím, přes které jen málokdo může postoupit dál.
A nemusí to být úmyslné - ti kněží v Jeruzalémském chrámu určitě také v hloubi duše nechtěli, aby chrám byl uzavřen jen pro zbožnou elitu - ale něco jim bránilo vidět dál, vystoupit ze zaběhaných kolejí. Naštěstí přichází Ježíš a ty staré koleje vytrhá a postaví nové. Kéž by tomu tak bylo stejně i u nás.
Ony ty dva příběhy na začátku Ježíšova velikonočního týdne v Jeruzalémě velmi úzce souvisí. Přicházející král, který se ukazuje jako vládce pokoje, vládce důvěry. Král, který už svým pouhým vystupováním člověka neodrazuje, ale nabízí mu setkání. Neodstrašuje ale zve. Budí důvěru. A který se velmi hlasitě ozve tam, kde někdo nebo něco brání takovému setkání s Bohem. S Bohem, který je tichý, bezmocný, křižovaný a který se docela dobře může ztratit pod nánosem všelijakého náboženského provozu. Celý Ježíšův život byl jedním velkým otevíráním a čištěním domů modliteb. Všude vyháněl různé kupčíky s všelijakým zbožím, kteří bránili setkání. Zval a ukazoval, že k Bohu je možno mít důvěru.
To vše byl nakonec největí důvod, proč byl Ježíš ukřižován - ta důvěrná blízkost Boha, kterou nabízel - a která nám už od dob Adama je nepříjemná a chceme se před ní schovat. Potlačit ji. Být jen sami se sebou. Ta naše touha schovávat se před Bohem. Mít vymezeno kdy a jak a za jakých podmínek, kdo může a kdo ne. A tím vlastně vymezovat Bohu, kam může a kam ne. A proto tichý král skončí na kříži. Proto ale také Bůh jakoby na truc třetího dne řekne: a přece se s vámi setkám - i tam kde mě pošlete na kříž. Amen
