A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: “Mistře, co dobrého mám udělat, abych získal věčný život?” On mu řekl: “Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!” Otázal se ho: “Která?” Ježíš odpověděl: “Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe” Mladík mu řekl: “To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?” Ježíš mu odpověděl: “Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.”
Bible je kniha příběhů. Je jich tam moc. Snad stovky. Velké a malé. Příběhy velkých a malých hrdinů. Spíše těch malých a těch neznámých. (alespoň z takzvaně objektivního pohledu - velké světové historie) Příběhy
o Životě, příběh o hledání, ztrácení a nacházení, příběhy o Setkání, které proměňuje všechno od základu, příběhy o věcech obyčejných i neobyčejných. Boha poznáváme vlastně jen v příbězích těch, kdo se s ním setkali, prošli kus cesty a teď nám o tom vyprávějí, zpívají, básní. Když chce Ježíš přiblížit Boží království - tak si dokonce příběhy vymýšlí - podobenství. Příběhy si nejlépe pamatujeme.Tam kde se nám vytratí příběh, tam přestáváme bibli rozumět. Stává se nám jen snůškou věčných (a přitom mrtvých) pravd. Bez příběhů přestáváme rozumět Hospodinu - Bohu, který nechce být jen mrtvým nehybným hybatelem, ale chce vstupovat a vstupuje do lidských příběhů. Neukazuje se nám jako nějaké nadsvětné jsoucno, ale právě jako původce a průvodce lidských příběhů. Vlastně i tam, kde se nám ztratí příběh, tam přestáváme rozumět druhým lidem. Stávají se z nich předměty, které nám tu a tam vstoupí do cesty. Bez znalosti jejich příběhů nemůžeme pochopit, co říkají a dělají, proč to říkají a dělají. Neznáme-li příběh druhých lidí, neznáme ani je. Ani to, co s nimi udělá, když do těch jejich příběhu vstoupíme: můžeme do nich humpolácky šlápnout - nebo jenom jemně vkročit a popojít kousek cesty s nimi. I my sami žijeme nějaký příběh, který se vyvíjí, zaplétá a rozplétá - pointu má kdoví kde a na nás je ji hledat a k ní směřovat.
Snad všichni bychom dali dohromady nazpaměť desatero. To základní, co má konfirmand umět. Mnoho lidí by dokonce řeklo, že to je to základní, co činí křesťana křesťanem - znát a dodržovat desatero. Nekradu, nelžu nezabíjím a nesmilním. Pod to by se mohl podepsat kdekdo. I ten mladík, o kterém jsme četli. Jenže právě on ví, že mu cosi schází, že právě tohle nestačí. Dodržovat nějaké předpisy a zákony - to je trochu málo. To se sice nepovraždíme a ani si možná nebudeme lézt na nervy - ale k životu to má ještě daleko.
Z toho desatera, jak žije v širokém povědomí věřících i nevěřících lidí, se vytratil příběh. Ten velký příběh o cestě za svobodou, o hledání zaslíbené země. O osvobození, jak ho prožili Izraelci. Byli otroky a už nejsou. Žili ve strachu a už nemusí. Desatero právě připomínkou toho příběhu začíná: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl ze země egyptské z domu služby.“ Tato věta se až tak často spolu s desaterem necituje. A přitom vlastně o ni jde především. O osvobození, svobodu ze všech možných strachů, zajetí a tísní, do kterých jen se člověk v životě může dostat a které brání plnému životu. Jde o svobodu, která tu není hned, ale o kterou se zápasí, jen pomalu se k ní Izraelci probojovávají, učí se jí. Martin Luther tu úvodní větu ve svém výkladu desatera přidával ke každému přikázání. Já Hospodin jsem tě vysvobodil - nebudeš lhát. Aby bylo jasné proč a k čemu: byl jsi osvobozen - jdeš ke svobodě: proto nebudeš mít jiných bohů, proto budeš ctít otce a matku. Proto nezabiješ, ani nebudeš nevěrný ani nebudeš chtít, co není tvoje. Jinak svobodu ztratíš a žádná země se ti nestane zemi zaslíbenou. A o tu v těch příbězích starého zákona jde ponejvíc - země zaslíbená jako místo plnosti, téměř rajské, místo kde člověk může žít na plno - tak jak ho Pán Bůh stvořil.
Můžeme vidět desatero jako sbírku zákonů, můžeme ho ale také vidět jako lampy na cestě těmi našimi příběhy. Osvětluje nám příkopy a otevřené kanály, do kterých bychom mohli spadnout. Je dobré vědět kde jsou, kde se k nim blížíme a kde si máme dát bacha. Jenže komu cesta spočívá jenom ve vyhýbání se příkopům, ten si asi moc neužije procházky. Vlastně to nakonec se svobodou nemá co dělat - pořád se ohlížet jestli už nejsem za pomezní čárou. Jestli jsem něco nezkazil, jestli mě má Pán Bůh ještě rád. A někdy až s překvapením člověk naráží na lidi - křesťany, kteří žijí v neustálém strachu a nejistotě - jakoby stále nad sebou cítili jakousi neviditelnou Boží ruku, která je připravena zasadit výchovný pohlavek za kdejaký přestupek (už to často ani není přestoupení desatera, ale kdejakého přestoupení tzv. dobrých mravů - většinou dobově podmíněných).
Je tu i druhá strana mince - domnívat se, že když jsem neporušil nějaké přikázání (aspoň si to myslím) - tak je to se mnou v pořádku a nějakého Pána Boha už nepotřebuji a nemusím řešit.
Mistře, co dobrého mám dělat, abych měl život věčný? Ptá se Ježíše jakýsi mladík. člověk na samém začátku svého životního příběhu. Zlatá mládež - místo aby přemýšlel, do kterého podniku (a s kterou) půjde dnes večer, tak se ptá na základní otázky po smyslu života. Takhle kdyby se dnes mladí ptali: Co dobrého máme dělat, abychom měli život věčný? To by byla krása.
Jenže Ježíš se netváří, že by byl nějak nadšený - spíš odsekne: Co se ptáš na dobré - jediný je dobrý! Copak si myslíš, že vůbec nějakým svým jednáním můžeš zajistit věčný život? Copak si myslíš že věčný život spočívá v nějakém „dělání dobra“, být dobrý, lepší nejlepší? A není to tak trochu sobecká otázka? Co mám dělat, abych já měl věčný život? O co ti vlastně jde? Proč se ptáš? Jenom kvůli sobě? Chceš být třídním premiantem, pojistit si u Pána Boha samé jedničky na vysvědčení? Sednout si vedle něj za katedru? Tak o to se ani nesnaž, protože tam je jenom jedno místo - i když mnoho lidí si myslelo, že by na něm mohli sedět také.
Chceš-li vejít do života - zachovávej přikázání. Chceš li vejít do života - už ne s tím přídavkem „věčného“. Snad aby v této souvislosti nevznikla mýlka - život věčný býval a bývá považován za něco co přijde až po smrti - často právě jako odměna za příkladný a zbožný život. Jenže ono tu nejde o časové určení - ale o určení kvality - život věčný je život, který stojí za to. Pravý život, ve kterém člověk nachází plnost - v blízkosti svých bližních, v blízkosti Boží, život, kde člověk přestává být zotročován a sužován vším možným. Starozákonní člověk nevěřil na posmrtný život - věřil v zaslíbenou zemi, kde bude moci žít a naplňovat to, k čemu ho Bůh osvobodil. Už teď, v tomto životě, na tom místě, kde jsem.
Neptej se po věčném životě mládenče, ale podívej se na život který žiješ. Jestli je to jenom přežívání od výplaty k výplatě, nudné střídání dnů - anebo jestli se v něm objevují záblesky věčnosti - té boží plnosti, která se zdarma objevuje všude, kde se Pánu Bohu dává prostor - třeba tím, že se vezmou vážně jeho slova.
Přikázání znáš. Mladík se pro jistotu zeptá: která? A Ježíš mu shrne druhou desku desatera - Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, nebudeš křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe. Desatero jako vykolíkování prostoru, kde se pohybujeme na straně věčnosti, kde necháváme prostor bližním i Bohu. Vykolíkování prostoru ale dost obecné. Vím, co nedělat - ale co ano? Jak žít? Ta otázka zůstává.
Mladík odvětí - snad trochu odvážně - tohle všechno od mládí dodržuji. Ježíš mu to zde nerozmlouvá. Lukášovo evangelium dokonce dodává, že se na něj s láskou podíval - nevíme, jestli se mu líbilo mladické odhodlání anebo jestli to byl laskavý pohled toho, kdo ví, že to, co tu mladík říká, nemůže být pravda. Laskavý pohled na naivního mladíčka, který se ještě pořádně nesetkal se životem a se situacemi, kdy se nelze rozhodnout dobře a špatně. Kdy ani při nejlepší vůli prostě nedokážeme zvládnout sami sebe. Laskavý pohled na mladíčka, který ještě s apoštolem Pavlem neumí říct: Chtít dobré to dokážu, ale udělat už ne... Na mladíčka, který si s apoštolem Petrem ještě neprošel tíhou a bolestí Kristova zapření (a jak bylo velké jeho odhodlání).
Tak či tak ale ten mladík ví (a to je sympatické) - tohle není všechno. To všechno jsem dodržoval - co mi ještě schází? Znám dopravní značení, vím, kde se dává přednost, kde je škarpa a objížďka, do nikoho jsem zatím nenaboural - možná ale jen proto, že jsem ještě pořádně nevyjel z garáže a neumím moc jezdit, nádrž mám poloprázdnou. K čemu mi to auto vlastně nakonec je? K čemu mi nakonec ten můj život je - vedle toho, že si mám dát bacha, abych někomu neublížil a choval se správně? Jak ho rozjet a dojet do té zaslíbené země?
Chceš li být dokonalý, jdi domů, prodej svůj majetek, rozdej chudým, pak přijď a následuj mne. říká mu Ježíš. Že se vůbec ptal! Mohl si v klidu žít. Teď jenom sklesle a smutně odchází. Prý měl hodně majetku. Hodně věcí, na kterých mu záleželo víc. Vzdát se jich, to na něj bylo moc. Snad čekal, že nebude muset investovat tolik. Snad čekal, že na život (věčný) stačí nějaká laciná finta, nějaké jednoduché bonusové přikázání (co ještě nedělat) - a ono se tu po něm chce, aby se všeho vzdal a šel za Ježíšem. Chtěl vědět na čem nejvíc záleží a jediná možnost jak to poznat, je všeho nechat a sledovat Ježíše - zapojit se do jeho životního příběhu a u něj pozorovat, učit se a nechat se vést. Vidět jak se z života prázdného stává život naplněný, věčný. Nejde to se zátěží, s otevřenými zadními vrátky.
Chce se víc než je běžné, víc než je desaterem přikázané či zakázané. Víc než se dá spočítat a ohodnotit. Chce se tu po něm aby odevzdal, daroval celý život - a sledoval ten Kristův.
Jak ten mladíkův příběh pokračoval potom, nevíme - spíš teď máme sledovat, jak to pokračuje s našimi příběhy. Kde se životem snažíme jen tak lacině prokličkovat, aniž by nás to něco stálo? Kde nám vlastně jde víc o nás a o to, jak na tom jsme, než o druhé a o Pána Boha? Kde si hledáme všelijaká ujištění, že na tom jsme v celku dobře, vždyť přece nekrademe, žijeme spořádanějc než soused od vedle - a tak už se vlastně o nic víc nemusíme snažit? Kde jsou ty naše životní priority, které bychom měli opustit nebo posunout do pozadí? U každého jsou asi trochu jiné. Víc otázek než odpovědí - a přitom příběh čeká na naši odpověď.
Ti kdo byli tenkrát u toho se dost zmateně ptali: Ale Pane, kdo za těchto podmínek může být spasen? Kdo může mít podíl na věčném život? A Ježíš odpoví: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno. To je nakonec to nejnadějnější. To podstatné v životě nezáleží na nás, na našem plnění či neplnění, snažení či flákání se. To nejpodstatnější je nám Bohem darováno. A to je nejlepší východisko k tomu, abychom své životy na té cestě posunuli někam dál. Beze strachu, že o něco přijdeme, bez strachu, že se nám něco třeba nepovede. Ve svobodě a s důvěrou. Amen
