Anebo je království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všecko možné; když je plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. Tak bude i při skonání věku: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.”
“Pochopili jste to všecko?” Odpověděli: “Ano.” A on jim řekl: “Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.”
V podobenstvích o pokladu v poli jsme si nedávno připomněli, že království Boží se objevuje v celé skutečnosti našeho světa, našich životů. Nemůžeme se jen tak zbavit toho, co se nám nelíbí, co je špatné, co nezvládáme - třeba tím, že utečeme do nějaké vysněné ideální reality a budeme si užívat jenom toho dobrého. Musíme se vším nepříjemným zápasit a právě v tom objevovat Boží království. Protože právě tam se objevuje.
Podobenství o síti, jak by šlo ještě dál…
Království Boží je jako síť, která se spustí do moře a zahrne všechno možné... Vlastně to první nadějné, co smíme slyšet v tom podobenství je konstatování: ano, je to tak. Dobro se zlem je v našem světě pořádně promíchané. Království Boží, které roste v našem světě na sebe nabaluje všechno. Táhne to sebou. Co je na tom nadějného? Předně to, když si uvědomíme, že ta hranice mezi dobrým a zlým, mezi dobrými a špatnými, přijatelnými a nepřijatelnými - se táhne uvnitř nás samých. Jestliže království Boží jako síť zahrnuje všechno možné - pak tedy i nás. Nás celé, se vším všudy. S tím dobrým co v nás je, i s tím, co nestojí za nic. Jsme-li taženi v sítích Božího království z temných hlubin na světlo, pak pro nás trvá naděje. Nikdy si nemusíme říkat - pro mě naděje království Božího není. Já tam nepatřím, nemohu patřit. Za nic nestojím... Ta síť naděje pojme všelijakou havět, tedy i nás.
Království Boží jako síť zahrnuje všechno možné... to druhé nadějné tu je právě to, že se s tím počítá. Bible vidí svět realisticky, bez růžových brýlí. A snad dokonce se dá říct: Je to v plánu. Pán Bůh z nějakého důvodu dává prostor tomu, aby tady vedle sebe bylo obojí - dobré i zlé (slovy jiného podobenství - aby tu rostlo obojí - pšenice i plevel). Někdy to moc nechápeme, dost často nás to štve anebo bolí. Nechápeme, proč to Pán Bůh nějak nevyřeší, nezruší zlo, nepotrestá nespravedlivé, neodstraní hned nejasnosti našich životů. Neukáže jasně, kde je pravda. Nechápeme to, ale máme vědět, že to není mimo dosah Božího zájmu a působení, že se to nevymklo z ruky. Dokonce to patří k růstu království Božího ve světě.
Všechna ta mořská havěť je spolu zahrnuta v síti - „síť“ je dnes docela hodně používané slovo (nejen ta rybářská, ale třeba síť dobročinných organizací, síť nemocnic, síť vztahů, síť internetu) - síť spojuje, síť nás drží pohromadě, dává dohromady, síť může být záchranná. Síť v podobenství vytahuje z vody, z hlubin ke světlu... i to je myslím příhodné přirovnání pro Boží království - smyslem je tu vytáhnout, pomoci, dát dohromady - nikoli vytřídit a povyhazovat nevyhovující, chybující, neschopné, zlé... Dávat dohromady, zkoušet to znovu a znovu. Dávat naději.
Království nebeské jako síť, která se spustí do moře a zahrne všechno možné... Je to zpochybnění našeho chtění mít všechno jasně rozlišené, čisté, vytříděné. Ty patříš do támhleté škatulky, ty do té druhé - ty nepatříš nikam, zmiz. Síť království Božího z rozbouřeného moře světa nevytahuje jenom nějakou čistou rasu. Ale vytahuje všechny a všechno. Je tu pro každého. čas našich životů, čas růstu Božího království - to je zkrátka čas, kdy všechno je pohromadě, pomíchané a my s tím musíme žít. Smířit se, že vždycky a ve všem nebude jasno. Že vždycky neporozumíme - co je dobře a co špatně, co by se v té které situaci mělo udělat. Neznamená to ale, že bychom v tom museli ztrácet naději a že by neexistovala hranice mezi dobrým a zlým. Mezi tím, co za něco stojí a co stojí za ho...zení do ohně.
když je síť plná, vytáhnou ji na břeh, sednou, a co je dobré, vybírají do nádob, co je špatné, vyhazují ven. Tak bude i při skonání věků: vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů... To je asi ta největší naděje, ke které podobenství ukazuje. Třídění bude. Je rozdíl mezi tím, co je dobré a co zlé. A bude to jednou odhaleno. Jednou bude jasně řečeno, co bylo dobré a co se jen tak tvářilo, kdo byl dobrý a kdo byl zločinec a také co jsme v našem životě udělali dobře a co bylo vlastně špatně. I proto stojí za to držet se toho, co je dobré.
Jenže tato naděje nám nedává vůbec žádné právo rozhodovat o tom, kdo je dobrý a kdo zlý, pro koho naděje platí a pro koho ne. To posouzení není na nás a není na pořadu dnes. Nebudeme to my, kdo bude třídit, kdo vyřkne rozsudek. (Naštěstí to nebudeme my, snad právě proto je to nadějné). Na to bude kompetentnější kádrovací komise, která bude umět posoudit nejen činy, ale také jejich příčiny a následky. Však také rybáři v podobenství si na to třídění sednou. Nebudou ho dělat jen tak ve stoje, narychlo, ale pěkně v klidu, s nadhledem věčnosti a s porozuměním budou posuzovat - co stojí za to, aby prošlo do nového věku a co se musí spálit, aby dál neotravovalo život...
Soud není na nás. Na křesťanech, farářích, staršovstvech. Tak často bychom chtěli posuzovat, říkat, co je dobré a co špatné, kdo je dobrý a kdo špatný. Jak má co být správně. To podobenství dává nad takovou naši snahu hodně velký otazník. Vlastně ji zakazuje. Dokonce člověk nemá právo rozhodovat ani sám o sobě - jaký vlastně jsem? Jsem ten dobrý či ten špatný? Náš život posoudí někdo jiný. Nesuďte, abyste nebyli souzeni, říká se jinde. Chceme-li komukoli něco sdělit, měli bychom nad tím přemýšlet - kolik souzení se v našich slovech objevuje? A možná to ani netušíme, neuvědomujeme si, nevnímáme. Ale druzí to vytuší z našich postojů a slov.
Třídit nemáme (a přiznejme si, že ani pořádně neumíme), co tedy můžeme dělat? Co naše rozlišování dobrého a zlého? Co náš zápas za čistotu víry? Kde je hranice, kdy si držíme nějakou svou vyznavačskou či mravní čistotu a kdy už spíš moralizujeme a nepatřičně třídíme druhé na ty dobré a zlé, vyhovující a nevyhovující, křesťany a bezvěrce? Abych pravdu řekl - nevím si s tím moc rady. Dějiny církve ukazují, že křesťané zrovna toto podobenství a příkaz nesoudit a netřídit moc vážně nebrali. Nebo si ho vysvětlovali podle svého - a to jsou ty temnější stránky církevních dějin. Napadá mě: Jestli nakonec není lepší mít trochu ušpiněnou víru, než mít ruce ušpiněné od špatného třídění? Jestli přece jenom nejde dívat se na svět, lidi okolo sebe i na sebe samého nějak jinak, než soudcovskýma očima? Jestli je potřeba za každou cenu vynášet soudy, třídit a posuzovat. Hlavně samozřejmě v tom, jak jsou na tom ti druzí se svým vztahem k Pánu Bohu, se svou cestou víry. Ale nejen v tom. A co to znamená pro náš vztah třeba k jiným náboženstvím? K jiným způsobům hledání Boha a smyslu života?
Možná nám nakonec pomůže to druhé podobenství. Ježíš jim řekl: Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré. Nepatří nám role soudců, role těch kdo by měli po druhých či po sobě házet nějaké chytré rady, co je dobré a špatné, soudit a odsuzovat. Nemáme to dělat, i když v mnoha věcech víme, co je dobré a špatné a někdy nás svrbí jazyk, abychom to na někoho vybalili a udělali mu kázání. Možná toho víme dost - jako toho věděli svého času zákoníci - znalci Bible a Božích přikázání: jenže my přece nechceme být zákoníky - my chceme být učedníky království nebeského. A učedník království nebeského - byť byl vzdělaný jako zákoník - ten se podobá spíš hospodáři, který ze svých pokladů vybírá staré i nové: vytahuje na světlo a ukazuje - co se osvědčilo a co by se mohlo osvědčit v různých životních situacích. Co by mohlo někam vést a pomáhat, když si nevíme rady. Když se o něčem důležitém rozhodujeme. Když si nad sebou zoufáme. Naše role je ve zpřístupňování pokladu - ne ve vnucování, v hodnocení a odsuzování. Nabízíme jednak staré osvědčené zboží (máme ho v Bibli docela dost) ale snažíme se také přijít s něčím novým - vždyť doba se mění a je potřeba tvořivě hledat nové cesty.
Věřím, že máme dost pokladů k vytažení na světlo. Nemůžeme ale nikoho donutit, aby se jimi také nechal obohatit, natožpak soudit ty, kdo o ně nestojí. Na nás je, abychom ukazovali, co obstojí i po tom závěrečném výlovu. A tak vlastně druhým otevíráme naději. Ukazujeme jim (i sobě) cestu. Dáváme možnost, aby království Boží ve světě zakořenilo a samo působilo. Nenásilně. To svět a lidé okolo nás potřebují víc než silácké a soudcovské výroky. Potřebují armádu těch, kteří by na světlo světa vytahovali dobré příklady toho, jak se ve světě projevuje Boží osvobodivé milosrdenství. Navzdory všemu co je zlé a beznadějné. Že na to ne všichni uslyší, o tom nám svědčí Ježíšův kříž. Ale že Boží moc navzdory tomu nepřestává působit, z toho se smíme radovat při Kristovu vzkříšení. Amen
