Jan Křtitel je velmi inspirující postava. A také nám velmi blízká. Snad si vzpomeneme na jeho plamenná kázání o tom, že očekávaný Mesiáš už je nablízku. Království Boží se přiblížilo a je potřeba se na to připravit - ne jen nějakou kosmetickou úpravou chování a změnou náboženských zvyklostí - ale změnou celého způsobu života a myšlení (chcete-li: „obrácením“). Jeho výstrahy, že už je sekera přiložena na kořeni stromu a strom, který neponese ovoce bude vyťat, zněly (a dosud zní) působivě, burcovaly z otupělosti a přitahovaly zástupy lidí, kteří se nechávali pokřtít na znamení, že to myslí vážně. Janův životní styl nenechával nikoho na pochybách, že i on to myslí vážně, že nekáže vodu a přitom pije víno.
Že si za svým poselstvím stojí a obětoval mu celý život. A když pak k Jordánu přišel Ježíš, aby se dal pokřtít - tak Jan slyší Boží hlas a je mu najednou jasné: to je On! Ten, o kterém mluvím... Konec časů, Boží království je tady. Který kazatel má tak fantastický úspěch? Který prorok se dočká tak brzkého naplnění svých slov?O to zajímavější je právě přečtený oddíl, ve kterém najednou toho horlivého a ohnivého Jana Křtitele vidíme plného nejistoty, pochybností. Sedí ve vězení a čeká, až ho Herodesovi kati příjdou zkrátit o hlavu. A vypadá to, že přemítá o tom, jestli se někde nestala chyba. Jestli to báječné období nebyl jen nějaký přelud - nadšení davů opadlo, všichni ti obrácení a znovuzrození se někam vytratili. Král se nekaje a nezdá se že, by ho Ježíšovo působení vůbec nějak mohlo na jeho trůnu ohrozit. Všechno je ve starých kolejích. Kde je Hospodinova vláda, kterou Jan tak horlivě (z Božího pověření) ohlašoval? Jaktože Mesiáš - Ježíš už nezapaluje pekelné ohně, aby v nich spálil plevel a jiné škůdce? Jaktože se dveře cel nespravedlivě vězněných s mocným puknutím už dávno neotevřely? Nedošlo k nějakému trapnému omylu? Nevsadil na špatnou kartu?
A tak Jan posílá za Ježíšem své učedníky s otázkou: „Jsi ten, který má přijíti, nebo máme čekat na někoho jiného?“ Vždyť to, co děláš nějak neodpovídá našim očekáváním. Neměly by se věci teď pořádně pohnout k lepšímu? Nemělo by být pořádně vidět, že Boží království je tady? Nebo ty snad nejsi ten pravý? Nemáme se poohlédnout někde jinde? Po nějakém jiném vůdci?
Ano - i ten, kdo svého času horlivě kázal, horlivě věřil - kdo všechnu naději vsadil na Krista, všechno pro něj obětoval - i ten může být Ježíšovým dílem zklamán. Může se mu zdát výsledek příliš hubený, nepřesvědčivý, může pochybovat. V tom je nám myslím Jan Křtitel velmi blízký.
Kolikrát už jsme přemýšleli nad tím, jestli skutečně stojíme na té správné straně, jestli Ježíš a to co přináší je skutečně to pravé ořechové. Jestli to má moc proměnit věci k lepšímu. Na světě to dva tisíce let po příchodu Páně vůbec nevypadá přesvědčivě. Nejen že se kolem nás množí zlo a nenávist, nespravedlnost se spíš prohlubuje a my ne a ne najít nějaký recept, který by to dal do pořádku. I my sami máme své osobní problémy, s kterými si často nevíme rady. Neumíme si poradit se svou slabostí, trápí nás nemoci. čekali bychom víc. Pořádný převrat. Vyřešení (všech) problémů. Možná nějakou pevnější ruku. Někoho, kdo dokáže lidi zkrotit, potrestat zlé, účinně podpořit pravdu a konečně nastolit pokoj a spravedlnost. Jaktože tu Boží království už není? Tuto otázku si klade Jan Křtitel, kladli ji křesťané od počátku dějin církve - klademe si ji dodnes - a slouží pro nevěřící lidi jako důkaz Boží neexistence - jaktože Bůh nic neudělá se zlem, násilím a utrpením... Vždyť se s Ježíšovým příchodem vlastně celkem nic nezměnilo.
Janovi i nám Ježíš odpovídá. Jenže (jako obvykle) neodpovídá přímo. Neřekne - buď v klidu, jsem Mesiáš. Nepodá nezvratný důkaz. Spíš jen ukáže kolem sebe. Rozhlédněte se pořádně a vyřiďte tomu pochybujícímu Janovi: „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají...“ To jsou znamení mého království. Možná se zdá, že to je málo - ale přece jen - podívejte, kolik lidí v mé blízkosti najednou prohlédlo, kolik lidí znovu stojí na vlastních nohách, kolika lidí se ostatní přestali štítit, kolik lidí bylo nově osloveno a začalo opravdově žít... Zkrátka, kolik lidí na sobě pocítilo dotek Božího království a našlo k němu cestu? Co chceš Jane víc? Jaké další důkazy? Vždyť se tu plní prorocká zaslíbení... Snad ne tak, jak ty sis představoval, jak bychom si představovali...
Ježíšova odpověď končí slovy: „Chudým se zvěstuje evangelium“ Lidé, kteří byli ve světě beze všeho (bez Boha, bez naděje, bez lásky) najednou v Ježíšově přítomnosti poznávají, že to všechno mají... Chudí - to neznamená jenom ti bez peněz, bez prostředků k životu - ale také ti bez velkého mínění o sobě. Ti co vědí, že před Bohem, před druhými a ani sami před sebou nemají nic moc na čem by si mohli zakládat - a je jim z toho úzko. Právě tihle díky Ježíšovi dostávají šanci slyšet, že toho mají docela dost. Že Bůh s nimi počítá (i když nikdo jiný ne).
Příchod Božího království, Boží proměna světa nezačíná kácením trůnů a dramatickými dějinými zvraty (jak si to představoval - na základě některých starozákonních proroctví Jan Křtitel - a jak si to většinou představujeme a přejeme my), ale tak, jak je Bohu vlastní už od dob Abrahama - působením na jednotlivé lidi, které osloví a promění Ježíšova dobrá zpráva, Jeho laskavá přítomnost a blízkost. Ti začínají nově vidět a slyšet, v moci Kristova díla dělají první jisté kroky na vlastních nohou, objevují krásu čistoty a uprostřed panství smrti se znovu obracejí k životu. - To je Ježíšova odpověď na Janovu nedůvěřivou otázku.
Nevíme, jestli Jana uspokojila. Nás by snad mohla. Stačí si možná jen představit, kde bychom byli, kdyby snad příchod Božího království začal kácením neplodných stromů. Možná bychom už na nějakém ohníčku hořeli (a těch pár svatých by si na nás opékalo špekáčky). Kdo všechno by nedostal šanci - na Janovo podmanivé kázání o příchodu soudu zcela jistě neslyšeli ti, kterým Ježíš dovedl ukázat nový smysl pro život. O tom, že patří do pekla, už toho slyšeli od jiných docela dost. Tolik, že už se s tím snad i smířili, smířili se s tím, že se sebou už nemohou nic udělat a ani to nemá cenu. Zvěst o soudu možná může vyburcovat někoho z klidu - ale lásku a důvěru může vzbudit jen těžko. Jenže právě o tu šlo Ježíšovi.
Je zajímavé vidět, jak se Jan Křtitel a Ježíš liší. Oba dva mluví o příchodu království. Jeden ho ale s palčivou naléhavostí líčí jako soud a oddělení zrna od plev, vyzývá k radikálnímu rozchodu se starým světem a obrácením se k nové skutečnosti (jinak hrozí sekera a oheň) - druhý se stejně velkou naléhavostí mluví o království Božím jako o radostné hostině, o otcovském domu, kde je místo pro ztracé syny a dcery, a on je zve domů. Jakoby mluvili každý o něčem jiném.
A přece Ježíš se k Janovi hlásí. Vyzdvihuje ho jako proroka. Dokonce jako víc než proroka - jako toho, kdo připravuje cestu Páně. Janovská radikalita a ostrý výhled je jistě potřeba. Pro zvěstování Boží vlády je také důležitý naléhavý postoj proroka, který brojí proti rozmařilému světu, který sám v roztrhaných šatech varuje všechny, kdo si užívají luxusu a pohodlí, vystupuje proti těm, kdo si svou šikovností uměli zajistit dobré místečko někde na výsluní. „Není ti dovoleno“ říká do očí tomu, kdo si myslí, že si může dovolit vše. Svět bez radikální změny spěje ke katastrofě. To je v naší době tajících ledovců, množství zbraní hromadného ničení a doočí bijící nespravedlnosti mezi lidmi zřetelnější možná víc než kdy jindy. I to patří k prorocké službě církve - zvednout varovný hlas. Ale cesta Mesiáše - Krista jde jinudy. Srdce evangelia je jinde. Jan Křtitel je předstupeň, připravuje cestu - aby o to více vyniklo, kdo je Kristus a jakou cestu nabízí On. Srdce evangelia bije v Ježíšově laskavém pozvání do Otcovského domu. V pozvání, které jednotlivcům různými způsoby otevírá dveře - k Bohu, k druhým lidem, k sobě samým.
Ježíš říká zvláštní větu - „Mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel - avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší než on.“ Jistě je Křtitelovo působení obdivuhodné - ale ten kdo poznal, co to znamená blízkost Božího království, jak ji přinášel Ježíš - ten je na tom lépe jak Jan. Podle apoštola Pavla k spočívá Boží království ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Ta třetí věc - radost - to je právě něco navíc, čím Ježíš naplnil svou zvěst o království. Proto ji nazýval „radostnou zvěstí“ - evangeliem. Ta chyběla a chybí většině kazatelů ohánějícím se Božím soudem. Ne strach a výhružky, ale radost - radost z odpuštění, radost ze společenství, radost z očekávání nových dobrých věcí, z naděje. To jsou „zbraně“, kterými se ve světě prosazuje nebeské království. Boží vláda. Každý kdo se dostane do silového pole působení Ježíšova království (naplněného radostí) je větší, než Jan Křtitel.
Nezbývá, než si přát, abychom tento rozměr Božího království v tom adventním a vánočním období znovu objevili. A také aby nás Ježíšovo království naplnilo a vedlo k pokání a k novému obrácení. K pokání a obrácení, které nebude produktem strachu z nějakého soudu, ale výrazem radostné vděčnosti za Boží lásku - kterou smíme skrze Krista poznávat a příjímat. A rozdávat. Abychom tímto způsobem směli být jedním ze znamení toho, že Boží království ve světě skutečně roste a přichází. To bude dostatečná odpověď na Janovu otázku: na nikoho jiného než na Krista čekat nemusíme. Amen
