„Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ Ve dvou ohledech je ta věta zvláštní.
Jednak - kdy ji Ježíš říká? - v oddílku, který předchází, se mluví o tom, že některá města, kde se stalo mnoho Ježíšových mocných skutků, nečinila pokání. Jednoduše řečeno - Ježíšovo působení nezabralo. Neoslovilo. S tím se sami setkáváme. Jak na to reagujeme? - Snad se ptáme, kde jsme udělali chybu. Začneme vymýšlet nějakou novou misijní strategii. Možná budeme nadávat, jak je ta společnost ateistická. Padne na nás deprese. - Ježíš řekne:
„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země...“ Může být - že naše svědectví někoho (nebo dokonce nikoho) neosloví - ale tím se přece neboří svět, ani se nemusí rodit hýčkat blbá nálada - ještě jsme tu přece my, kteří Pána Boha můžeme velebit, chválit, děkovat, poslouchat, radovat se, že jsme ho směli poznat jako Pána nebe a země. Myslím, že někdy máme až přehnanou starost o to, že ti ostatní (podle nás) říkají Pánu Bohu NE, až zapomínáme na to, že vždycky je tu alespoň jeden člověk, který může říkat ANO. Totiž já.
Druhá zvlátnost - Velebím, tě, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým...Ano Otče, tak se ti líbilo… Chápu, že by se dalo velebit, že maličkým je zjeveno, ale proč i to, že moudrým a rozumným je skryto? Nebylo by lepší, kdyby i moudrým a rozumným bylo zjeveno? Opět to možná trochu mírní naše představy, že evangelium musí zasáhnout všechny, a že když všechny nezasáhne, tak děláme něco špatně. Nemusí to tak být. Zdá se, že někdo zůstává pro evangelium prostě hluchý. Srdce zavřené. Paradoxně ovšem ti, u kterých by člověk čekal, že přijmou, pochopí, právě těm zůstává Ježíšovo tajemství skryto. Lidi do kterých vkládáme očekávání nereagují. Naopak ti, od kterých se to moc neočekává, kteří by zůstali na okraji - těm je zjeveno… To je důvod k úžasu a vděčnosti, jak jsou Boží cesty překvapivé a dobré.
Kdo jsou ti moudří a rozumní? Určitě to není namířeno proti intelektuálům, už vůbec ne proti vědě. Však také protikladem tu není hlupák nebo prosťáček, nevzdělanec - ale „maličký“ - doslova „nemluvňátko“. Vyjádřena je tu spíš pokora, odkázanost na druhého - tady na Boha. Moudří a rozumní tady budou ti, kdo si na tom, co vědí a znají, zakládají natolik, že už nechtějí slyšet něco nového. Problém moudrých zde je v tom, že mají tendenci se zavírat do své moudrosti. Že nejsou dost otevření Boží moudrosti, protože mají tu svou. Nejsou dost otevření, protože jim všechno musí zapadat do jejich uzavřených systémů, které si vytvořili. Zatímco skutečná moudrost by byla spíš otevřenost a připravenost, že věci přicházejí jinak, než jsme čekali. Moudří a rozumní, o kterých se tady mluví, jsou ti, kdo mají hotový svůj názor, své hodnoty, své postoje - a už je nehodlají měnit. Nechtějí naslouchat něčemu dalšímu. Vůbec to nesouvisí s mírou inteligence a vzdělanosti - jsou i naprosto hloupí a nevzdělaní lidé, kteří jsou úplně uzavřeni čemukoli novému. Mudrlanti s jasným a neměnným názorem, na který jim nikdo nesmí sahat, byť byl sebehloupější. Maličcí jsou naproti tomu ti, kdo se oslovit nechají. Nebrání jim v tom nějaký jejich naučený a zažitý systém. Nejsou tak namyšlení, aby si mysleli, že vědí všechno. Nemají či nepočítají si zásluhy, které by jim nalhávali, že už nic víc nepotřebují. Naopak vědí, že jim toho dost chybí. A proto mohou být osloveni.
Asi se nám to spojí s Ježíšovými slovy o tom, že maličkým (dětem) patří Boží království. Veliká výhoda dítěte je, že je učenlivé a tvárné. Dokáže přijmout, že věci jsou jinak, než si myslelo. Zatímco dospělý moudrý muž (nebo žena) na vrcholu svých intelektuálních schopností už přece ví, jak věci jsou, a neumí strávit (nebo si dokonce ani všimnout), že by případně mohly být jinak. Dospělý teolog předepisuje i Bohu, jak má jednat. Zatímco teolog, který zůstane dítětem, si všimne, že Bůh si jedná tak, jak chce on. A dokáže přijmout dokonce i to, že tohle Boží jednání je nejspíš moudřejší, než takové, které bychom mu nejraději předepsali my.
Všechno mi bylo předáno od mého Otce a nikdo nepoznává Syna než Otec ani Otce nepozná nikdo než Syn, a ten, komu to Syn chce zjevit. Ježíšovo svědectví o Bohu a božím království je rozhodující - opět - my dost často máme spoustu představ, jak takové boží království vypadá, co mu slouží. To je ta naše moudrost a učenost - ale o tom, jak to skutečně je, se můžeme dozvědět pouze od Ježíše. Ten jediný nám svědčí o Bohu, ten jediný o něm něco podstatného ví. Od něj si máme (můžeme) nechat si otevřít oči pro něco, co si sami dost dobře představit neumíme, a někdy ani nechceme. Odpuštění hříchů, láska k nepřátelům, zvláštní a překvapivá boží spravedlnost… Kristova cesta oběti a sebeodevzdání.
Snad si také vzpomenete, že to slovíčko „poznat“ má v bibli docela zvláštní význam - používá se někdy pro vyjádření toho nejužšího vztahu mezi mužem a ženou. Souvisí to i s prožíváním - poznat Boha neznamená jen něco vědět, ale něčím žít, něčím se nechat proměňovat, ovlivňovat. Není to jen teoretická záležitost.
A opět je tu důraz i na to, ze které strany přichází to poznání, ze které strany přichází víra - není to něco, čeho bychom se mohli nějakým svým úsilím dopracovat, naučit se tomu, vysloužit si to. Někoho jiného k ní vychovat - víra je dar. Jistě můžeme pomoci tomu, abychom my sami, nebo ti kdo jsou okolo nás, byli pro tento dar otevřenější - ale nakonec je to stejně Bůh sám, kdo k víře otevírá oči. Kdo dává poznat a pochopit.
Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží…
Na závěr oddílku útěšné slovo o odpočinutí. Jistě si tu můžeme doplnit různá břemena, pod kterými se lidem mohou podlamovat kolena a která nás mohou zavalovat. Ježíš nabízí odpočinutí. Nabízí nový pohled na věci a události. Pohled, který odebírá tíhu všemu, co by mohlo člověka dusit. Učí nás vidět věci ve světě jiným pohledem. Pohledem, ve kterém je prostor pro odpuštění, pro naději - a to dovede odlehhčit kdejaká břemena.
Ale ten výrok je zřejmě ještě konkrétnější. Jsme hodně zaměření na výkonnost - něčeho dosáhnout, někam to dotáhnout, něco pořádného za sebou zanechat. Něco si zasloužit. A někdy se nám podaří tohle výkonostní uvažování přenést i do pohledu víry, do pohledu na život. I před Bohem si přece musíme něco zasloužit, něco si odpracovat, ukázat, že si jeho přízeň zasloužíme. A někdy se z toho stává břemeno, které tíží až moc. To když nezvládáme, když něco pokazíme, to když třeba na poli misijním nemáme úspěchy, které bychom chtěli (nebo si myslíme, že bychom měli) mít a teď z toho máme mindrák. A dost často tahle břemena přehazujeme i na druhé (a někdy si to snad ani neuvědomujeme). Království Boží jako něco, co si musíme zasloužit, odpracovat. Tak nějak si to začali představovat farizeové - dodržování Božího zákona říkali také „nesení jha zákona, vzít na sebe jho nebeského království“. Původně to jistě bylo jho radostné, vždyť zákon jim daroval Hospodin na cestě z otroctví ke svobodě v zaslíbené zemi. Jenže radost se kamsi vytratila, zato přibylo různých zákonů, nařízení a směrnic - jho, které je potřeba nést a zatnout zuby, protože když neponeseš, tak to se teda Pánu Bohu nebude líbit a pokud tě náhodou nepotrestá on, tak tě potrestáme my. Nebo se na tebe budeme aspoň dívat jako na pohana. (Abychom farizeům nekřivdili, tak tohle uvažování pak převzalo a přebírá spousta křesťanů po nich). Jenže Ježíš říká - tak vy, co už nemůžete, s tímhle břemenem pojďte ke mně. Já vám dám odpočinout. Mě nemusíte nic dokazovat žádnými náboženskými ani jinými výkony. Já vám nabízím odpočinutí, u mě můžete načerpat, já vám nebudu kontrolovat, kolik jste toho kdo odpracovali. O výkonech to skutečně není.
Ne že bych vám nabízel sladké nicnedělání, to ne. Když si odpočinete, tak já vám dám jho jiné. Moje. Jsem tichý a pokorného srdce - tedy - vaše jho je následovat mě, jít za mnou - právě v té tichosti a pokoře, která neklade na druhé nároky, ale snaží se z snímat břemena. Nést je spolu s nimi. Vždyť i já nesu ta vaše břemena s vámi.
A naleznete odpočinutí svým duším - když přestanete po druhých a po sobě něco vyžadovat, hodnotit sebe i je a budete sledovat a následovat mou cestu, najdete pokoj. I kolem sebe pak budete šířit pokoj. To jho, které vám nabízím netlačí a břemeno netíží. A jestli ano, tak to zahoďte - kdo ví, co to vůbec nesete. A pojďte si raději ke mně zase na chvíli odpočinout. Já vám dám odpočinout a pak třeba s nějakým jiným nákladem vám to půjde líp. Amen
