Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: “Effatha”, což znamená ‘otevři se!’ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. Ježíš jim nařídil, aby to nikomu neříkali. čím víc jim to však nařizoval, tím více to rozhlašovali. Nadmíru se divili a říkali: “Dobře všecko učinil. I hluchým dává sluch a němým řeč.”
Ježíš se vrátil z území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole… Zkuste si to najít na mapě - zjistíte, že to je jako by někdo jel z Brna do Prahy a vzal to přes Bratislavu a Plzeň. Trochu velká zacházka. Není to ale náhoda. Ani že by si spletl cestu. Evangelista Marek nám chce připomenout, že Ježíš si dost často zacházel, odbočoval, plýtval energií tam, kde jiní (my) raději chodíme zkratkami. A podívejme, kam si to zašel
- Týr, Sidon a Dekapole - samá vykřičená pohanská místa, pochybná místa. Místa hluchá k Božímu slovu, snad i nepřátelská. Tam kde se moc nedá komunikovat (anebo se člověku ani nechce). Tam, kde jsou postaveny bariéry a překážky. Tam kde lidé Boha vážně neberou. Tam, kde jsou lidé, se kterými si nemáme co říct. Ježíš si ale i tam zachází.A světe div se - i na takovýchto místech, kde se nedá nic dobrého očekávat, se na Ježíše lidé obracejí. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku... - Hledají u něj pomoc. Nevíme proč - jestli je to víra, nebo pověra. Jestli to pro ně není Ježíš jen jeden z mnoha potulných kouzelníků a oni zkoušejí štěstí. Ale nezdá se, že by na tom Ježíšovi záleželo, že by zkoumal jejich pohnutky. Svět i ten zdánlivě nepřátelský, pohanský, ateistický, pověrčivý - něco od Ježíše očekává, hledá uzdravení. Vysílá své prosby - a Ježíš k nim není hluchý. Slyší je, je pro ně vnímavý. Možná je to volání skryté - za všelijakými fasádami - hledání štěstí, spokojenosti, pravdivosti... Slyšíme to volání s Ježíšem, nebo ne?
Přivádějí k němu člověka hluchého a špatně mluvícího - Občas přemýšlím, jestli je horší oslepnout nebo ohluchnout. Většina lidí by asi řekla, že oslepnout - ale myslím že hluchota je horší. člověk, který neslyší nemůže komunikovat (pokud neumí odezírat či neovládá znakovou řeč a okolí se mu snaží pomoc). Vidí kolem sebe lidi, je mezi nimi - ale neví o čem se baví, čemu se smějí. Sedí u stolu, ale neví o čem je řeč. Je mimo, za nějakou bariérou. Jakoby byl cizinec. Mnozí z vás už také hůř slyšíte a víte, jaké to je, když se kolem vás lidé baví a vy vlastně nevíte o čem. Narozdíl od slepce se sice může hluchý člověk kochat krásou přírody, může žasnout nad rozzářenou hvězdnou oblohou nebo nad majestátem hor - ale je na to sám. Kolem jenom ticho. Neslyší, když k němu někdo příjde, neslyší vyznání lásky, nemůže povědět o své radosti, o svém strachu. To je horší, než nevidět. Lidské vztahy jsou založeny na mluvení, rozhovoru, na naslouchání a odpovídání. Tam kde se spolu nemluví, tam vztah končí. Být hluchý to zkrátka není jen porucha organismu.
A odtud jen krůček k tomu si uvědomit, že hluší jsme, i když máme zdravé uši. Že můžeme být hluší k lidem okolo sebe. Můžeme se míjet s těmi, kdo na nás křičí a něco potřebují. Chtějí nám něco sdělit. Můžeme se slyšet a přece se neposlouchat. Protože ti druzí mluví jazykem, kterému nerozumíme a nechceme naslouchat. Neslyší se mladí a staří, neslyší se muži a ženy, neslyší se levice a pravice, nenaslouchají si intelektuálové a dělníci, chudí a bohatí, různá etnika, hluší jsou křesťané k těm ostatním a naopak - i křesťané mezi sebou dělají jakoby se neslyšeli. člověk neslyší Boží hlas.
Myslím, že právě o tom je ten příběh o zmatení jazyků při stavbě babylonské věže. Lidská sebestřednost, pýcha a velikášství vedou k tomu, že si člověk s člověkem přestává rozumět. Dělá naschvály a místo aby podal cihlu, tak sebere žebřík, místo aby namíchal beton, tak si jde dát kafíčko. Každý se stará jen o sebe, mluví svou vlastní řečí, jenom s těmi, které má rád, nebo kteří jsou pro něj zajímaví, potřební. Chce aby druzí slyšeli jeho, ale nezajímá ho, co říkají oni. Ty „druhé“ nechává za hranicem. Jsou to přece lidé, kteří nemluví naším jazykem (ponašemu) - a tak jakoby nemluvili a nestojí za to jim naslouchat. (Proto my češi nazýváme Němce „němci“ - nerozumíme jim, jakoby byli němí. A proč jim tedy naslouchat. Stejně tak římané kdysi nazývali ostatní národy nemluvící latinsky „barbary“ - a dívali se na ně svrchu - vždyť jenom nesrozumitelně blábolí „bar - bar -bar“. Co jiného s takovými než je zkulturnit, nebo zkolonizovat, nebo si jich nevšímat.)
Ježíš na své zacházce vykračuje ta tyto hranice, kde ty druhé považujeme z nějakého důvodu za hluché. Beznadějné. A světe div se - oni zas tak hluší nejsou a za Ježíšem přicházejí. Možná že právě proto, že vědí, že on není hluchý k jejich volání a otázkám. Oni mu možná nerozumí, věroučně to jde mimo ně - ale vědí že Ježíš jim naslouchá, bere je vážně a chce pomoct. Dá se to tak říct o nás? řekli by naši bližní, že jsme ti, kdo jim naslouchají? Nebo chceme druhé spíš poučovat? říkat jim co si mají myslet a věřit. Vnutit jim svůj jedině správný názor? Jak a co mají správně dělat? Zkrátka jsme lidé - církev poučující, nebo učící se, naslouchající?- Jak jsme o tom mluvili minulý týden během sborového odpoledne...
Svět, lidé okolo nás se nám možná zdají hluchými k tomu co říkáme, ale možná je to jen proto, že mluvíme a chováme se tak, že to ani nestojí za to nás poslouchat, nedá se to poslouchat. Možná jsme také druhým dost nenaslouchali, a tak se s nimi míjíme, nerozumíme jim. I člověk hluchý se ale nakonec nějak domluví s tím, kdo si dá práci mu porozumět a komunikovat s ním. Najít nějakou společnou řeč - třeba jen posunkovou. Platí to jak v té rovině církevní, mezináboženské - tak i v té obyčejně mezilidské. V našich rodinách, zaměstnáních, ve společnosti - nasloucháme si, nebo jsme k sobě hluší? Chceme s tím něco dělat? Udělat si zacházku jako Ježíš? Dát i těm zdánlivě hluchým vědět, že jim nasloucháme? Že je nenecháváme samotné? Ježíš přišel právě proto, aby uzdravil hluché - aby obnovil vztahy zničené mlčením.
Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“, což znamená „otevři se“! Vzal ho stranou od zástupu - je tu jakýsi rozdíl mezi všelijakými evangelizačními uzdravovacími shromážděními a tím co dělá Ježíš. Je tu intimita, skrytost. Ježíš obvykle uzdravuje o samotě, nebo jen s pár učedníky. Brání se davům a publicitě. Posléze dokonce zakazuje, aby se o tom mluvilo. Uzdravování není nástrojem jeho sebepropagace. Jde spíš o osobní setkání. Ctí se tu soukromí pacienta. Snad také, aby bylo jasné, že Ježíš není zázračný felčar, není poslední instancí tam, kde už medicína nemá co naordinovat. Ale jeho uzdravování hlubší rovinu, která může být za tím vnějším zázrakem přehlédnuta - uzdravuje se tu celý člověk, jeho vztahy, jeho duše. (Proto také tento příběh smíme předávat i těm, kdo se hluchoty nezbavili i když o to stáli a strašně moc věřili a modlili se.)
Samotný akt uzdravení je popsán slovy: vložil prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“ - snad se v tom popisu ozývají starověké praktiky různých uzdravovatelů - ale když už jsme v tom v tom světě hluchoněmých, tak je to vlastně taková posunková řeč. Úžasně silná gesta - vyjádření lidské a Boží blízkosti. Ježíš beze slov říká: dotýkám se tě, dotýkám se tvých uší - slyším tě. Poslouchám tě. Beru tě vážně. Když se dotýká slinou jazyka - jakoby polibek, opět vyjádření intimní blízkosti. Mluvím k tobě. Chci mít s tebou společnou řeč. Jsem ti nablízku. Jsem tu pro tebe a mám ti co říct. - A pak pohled vzhůru a povzdechnutí - jakoby přesměrování pohledu na jinou úroveň - i tam tě slyší a mluví s tebou, komunikují, nejsi sám ani v tom tichu, které kolem tebe je. Můžeš si oddechnout. Můžeš důvěřovat. Naslouchat. A na závěr Ježíš řekne: Otevři se! Nebuď zavřený. Nepřístupný. Otevři uši - poslouchej. Otevři pusu a mluv. Nezůstávej sám se sebou. Buď otevřený k Bohu i k lidem.
A hluchému se otevře sluch a uvolní pouto jazyka. A navzdory zákazu se šíří dobrá zpráva o tom, že Ježíš „dobře všechno učinil!“ Kéž bychom i my uměli být nablízku. A ukazovat že žádný člověk nemusí být opuštěným ostrovem - sám pro sebe. Izolovaný od ostatních. To je přece evangelium, které Ježíš přináší. Otevírá nám uši. Pro druhé. Pro Boha. Otevírá brány komunikace. Vztahu. Aby hluší slyšeli. Aby ti, kdo nemají schopnost naslouchat druhým ji opět získali. Aby ti, kdo neumějí mluvit, nebo plácají nesmysly, zase mluvili správně, srozumitelně a duchaplně. Aby Němci pro nás přestali být němí, abychom porozuměli volání všech možných „barbarů“.
Stojí za to dělat zacházky, nezkracovat. Díky jedné takové Ježíšově zacházce se evangelium přece dostalo i k nám. Bez něj bychom byli hluší. Neslyšeli bychom to, co nám otevírá cestu k naději a radosti. Ale on si udělal čas a zašel k nám. Nenechal nás. Smíme slyšet. A máme co říct. Amen
