Asi každý známe a někdy prožíváme chvíle, kdy chceme něco druhým strašně moc sdělit a oni jakoby nechápali. Možná přikyvují, máte pocit že vám porozuměli – ale pak jen tak mezi řečí poznáte, že vlastně vůbec nepochopili, o co vám jde, jak jste to myslel, jak se právě cítíte. Anebo možná pochopili, dělají všechno tak, jak chcete – ale chybí tomu duch. Šmrnc.
Nemá to šťávu. O to úžasnější je, když zase jen tak mezi řečí nebo z nějakého činu poznáte, že skutečně pochopili. Že vám porozuměli. Není to určitě jen farářská zkušenost. Ale také rodičovská. Učitelská. Partnerská. Dítě, které dělá všechno, co chcete a dělá to přesně – ale chybí tomu jiskra. Žák, který vypočítá všechny případy na jedničku, ale chybí mu nápaditost. Partner, který je pozorný a hodný, pravidelně nosí kytičky a dárky – ale nepozná, že teď potřebujete něco úplně jiného...Bratři a sestry, to je tak trochu situace našeho dnešního příběhu. Je dva dni před velikonocemi (podle Mk). Schyluje se k vyvrcholení. Události začínají mít spád. Ježíš vjíždí do Jeruzaléma – nadšené zástupy vítají svého mesiášského krále přijíždějícího na oslátku, Ježíš vyžene kupčíky z chrámu, hádá se s farizeji, pronese velmi ostrá podobenství proti zákoníkům a farizeům, předpoví apokalyptické hrůzy... děj začíná mít spád – spád který ovšem dává tušit tragické zakončení. Velekněží už přemýšlejí, jak tuhle trapnou a nepříjemnou záležitost skoncovat.
A do toho slyšíme příběh o pomazání v Betanii. Vesnička na předměstí (3Km) Jeruzaléma. Evangelista Jan mluví o tom, že to bylo navečer. Sice se k bohoslužbám scházíme ráno, ale zkuste se vžít do té večerní atmosféry. Oáza klidu v roztočeném víru událostí... Chvíle mezi přáteli a blízkými. Možná Ježíšova poslední. Je mezi svými. V Betanii, v domě Šimona malomocného, tam, kde onehdá vzkřísil přítele Lazara, kde mu naslouchala Marie a pečlivě se o něj starala Marta. Už jenom výčet událostí, které se vztahují k Betanii, je shrnutím Ježíšova evangelia, průnikem Božího království do světa: „malomocní se očišťují, mrtví z mrtvých vstávají a chudým se zvěstuje evangelium...“ To všechno se tu dělo. Tady by se mělo vědět, kým Ježíš je. Jestli nikde jinde, tak tady ano.
Ježíš je mezi svými. Koná se večírek na rozloučenou – pochopí ale přítomní kdo je ten, co se loučí? Pochopí někdo, že jeho cesta vede na kříž, že je to cesta oběti? Pochopí někdo její smysl? Tuší vůbec, že se jedná o rozlučku? Zdá se, že učedníci přese všechno stále chápou Ježíše jako Mesiáše, který si jede do Jeruzaléma sednout na Izraelský trůn. Ježíš je mezi svými a přece sám.
A v tom se to stane: nějaká nejmenovaná žena přistoupí k Ježíši, v ruce drahocenou alabastrovou nádobu, urazí jí hrdlo a vylije na Ježíšovu hlavu vzácnou nardovou mast... Dům ztichne a z večírku se stane večer.
Po chvíli šoku se někteří rozčílí – co to ta bláznivá ženská udělala! Třista denárů (to je roční plat pomocného dělníka) – 50, 100 tisíc – co se za to všechno mohlo udělat dobrého! Těch polévek pro bezdomovce! Těch sborových a církevních akcí s kvalitním programem. Středisko Diakonie. Plat pro faráře na rok... to všechno se za to mohlo pořídit - stačilo jenom mastičku prodat nějaké jiné marnivé ženské...
Dobře si je Ježíš vychoval - správně ho poslouchali. Vědí, na co jsou peníze – aby se dobře využili, aby se jimi pomáhalo a to především chudým - ne aby se zbůhdarma vyhazovaly za věci časné, pozemské a marnivé... Ano věděli dobře. - Ale nepochopili. Nerozpoznali chvíli, kdy najednou záleží na něčem úplně jiném. Kdy najednou nejde o užitečnost a užitkovost, o perfektní a úsporné fungování, o naplnění příkazu, litery, zákona, učení... Ano, učedníci myslí správně – ale nechápou nic. Ještě se na ženu osopí.
Ježíš ji ale brání: Nechte ji! Co jí trápíte? Ta žena na mě vykonala dobrý skutek! (Přesněji krásný skutek). - Ne dobrý, ale krásný skutek. Vyčítá se občas hlavně reformovaným evangelíkům, že nemají smysl pro krásu, pro estetiku... ze svých kostelů vyházeli obrazy a zrušili zpěvy, bohoslužbu zjednodušili, aby sloužila tomu hlavnímu – zvěsti slova. Aby nebylo nic, co rozptyluje. Aby zůstalo jen to, co je užitečné a dobré. K setkávání nám stačí sál (pokud možno multifunkční). Jistěže i v té prostotě nacházíme krásu – ale přeci jenom – jen aby se nám v té prostotě a jednoduchosti někdy neztratil cit a otevřenost ještě pro něco jiného. Pro něco, co je třeba „jenom“ krásné. Co nemá žádný užitek – jenom to vyjadřuje náš vztah. Naše rozpoložení. Cit pro sváteční okamžik. Cit pro chvíli, která si žádá něco zvláštního... Jako v Betanii.
Ta žena možná neudělala dobrý a rozumný skutek – ale udělala krásný skutek. Víc tu možná hrálo roli její srdce a blahoslavená ženská empatie, než rozumová úvaha. - Ale snad právě proto ona jediná pochopila, co se tady děje. Co to je za chvíli. Kdo je ten, který tu leží u stolu. A vyjádřila mu svou blízkost. Svou lásku. Pane, teď už nemusíš kázat, už žádné podobenství, žádné uzdravování, žádné disputace - teď si Pane odpočiň. Chceme být s tebou. Věříme ti.
Bylo slušností hostitele nabídnout hostům ošetření nohou vodou a olejem, zvlášť po celodením chození na prašných cestách. Nabídnout úlevu a odpočinek. To ta žena udělá. Ale v tom příběhu pomaže Ježíšovi hlavu – a to je symbolický akt – v Izraeli se takto pomazávali králové a velekněží – a ona tím zároveň vyjádřila - ty jsi Mesiáš, ten Očekávaný. Ten o kterém si ode dávna zpíváme, že malomocné očistí, mrtvé z mrtvých vzkřísí a chudým bude zvěstovat evangelium. Ale pochopila také, že navzdory všem očekáváním tento Mesiáš neusedne na trůnu, ale projde utrpením a smrtí. Ježíš to chápe jako pomazání k pohřbu. Žena ví, co ho čeká. A že to patří k jeho cestě. Mesiáš musí trpět... Snad první člověk v evangeliu, který to poznal a vyjádřil.
Učedníci nemají smysl pro tuto symboliku. Možná se trochu podobají volebnímu teamu, který plánuje cestu svého lídra na královský trůn. Propagují jeho program, shánějí hlasy, píšou články a projevy, vysvětlují jak co myslel, rozpracovávají jeho myšlenky, organizují mítinky... ale sám jejich volební lídr jakoby se jim za tím vším ztratil. - Možná se jim někdy docela dost podobáme při tom našem církevním provozu... Bohudíky byla tam ta žena, která pochopí. A která rozpozná, co je důležitější. Kdo je důležitější.
Ta žena na mě vykonala krásný skutek... vždyť chudé máte mezi sebou stále a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře. Ale mě nemáte stále... Je dobře konat dobré skutky, starat se o potřebné. A dělejte to pořád, posílám vás k tomu, říká Ježíš. Ale ta žena pochopila výjimečnost okamžiku. Té šlo o mně, nejen o mé učení. Záleželo jí na mně. Víc než učení a dobré skutky a sociální práce církve je přece sám Ježíš. Ten co tu právě je mezi námi, co směřuje k utrpení, k utrpení, které nám přináší spásu. Tak se naplňuje jeho poslání. A to je východisko ke všemu ostatnímu.
Je tu možná malá slovní hříčka – drahocená mast nardu – zní podobně – jako drahocenná mast víry. Voní to tu vírou, když ta bezejmená žena v Ježíši rozpoznává, kdo skutečně je. Když rozpoznává jeho velikost právě uprostřed jeho bídy a utrpení a dá to najevo.
Amen pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila. Úžasná z věta. Zpravidla připomínáme, co Ježíš pro koho udělal – tady se velí všude připomínat, co pro Ježíše někdo udělal. A že to nebyl žádný velevýkon, žádný velký dobrý skutek, mocný čin – ale obyčejné krásné (a přitom vůbec ne laciné) vyjádření lásky a blízkosti, porozumění. Vyjádření vztahu. Úcty.
Betanie v překladu znamená „Dům chudého“ - tam, kde Ježíše poznali jako chudého krále na oslátku, tam kde se jich dotklo Boží království, když uzdravil malomocného, vzkřísil Lazara a zvěstoval evangelium právě chudým. Tam, kde by mohli dobře vědět, co je zač. Asi jako u nás. Mohli bychom vědět, co je Kristus zač. Už dost jsme toho o něm slyšeli a snad i na vlastní kůži s ním zažili. Teď ještě přidat trochu té blahoslavené marnivosti a dát vědět, že nám na Kristu záleží. Že rozpoznáváme a přijímáme jeho skrytou cestu oběti. Aby to tu zavonělo vírou. Amen
