(viz též Mal 3,7 (6-10) - a čtení Lk 15,11nn)
Navraťte se ke mně… zkuste si představit, jak by to asi znělo obrácené naruby! Jděte mi z očí a už se nevracejte! Nechci vás vidět. Skončil jsem s tebou. Nechci s tebou mít nic společného. - Mnoho vztahů takto končí. Není kam se vracet. Dveře jsou zavřené. Možná už jsme si to párkrát zažili. Někdo zlomil hůl nad námi, nad někým jsme zlomili hůl my. Konec. - Je dobré slyšet, že v tom našem světě, kde se vztahy tak často nenávratně uzavírají, stále slyšíme pozvání: Vraťte se ke mně! Znělo Izralskému lidu kdysi. Zní nám. To první, co si z toho verše smíme vzít k srdci jako sbor i jako jednotlivci: Je to pozvánka. Pozvání k návratu. Dobrá zpráva o tom, že dveře jsou otevřené. Pojďte, navraťte se ke mně! Ještě není pozdě.
Když ale slyšíme někoho volat: „Navraťte se“ - tak to znamená, že jsme se ocitli někde, kde bychom být neměli. Musíme si připustit možnost, že jsme se možná ztratili, sešli z cesty, na křižovatce špatně zahnuli. To nebývá příjemné zjištění. Zvlášť když se nám po té špatné cestě jde docela dobře. Snad se nám ani nezdá, že bychom špatně šli. Někdy si musíme rozbít nos, nebo přijít na místo, kde cesta končí, abychom poznali potřebu návratu. Změny směru. Výzva navraťte se, je požehnáním, protože, když ji zaslechneme a vezmeme vážně, tak máme šanci se neztratit. A čím častěji tu výzvu slyšíme, tím menší jsou ty naše odbočky a zbytečné nachozené kilometry. Neděláme si snad iluze, že bychom se neztráceli. Dokonce se toho ani nemusíme tolik bát, pokud se nezatvrdíme a různým výzvám k návratu budeme programově naslouchat.
Kde se na mapě života nachází ta místa, ze kterých je potřeba se vracet k Hospodinu? Odkud se máme navracet?
Adame, kde jsi? ptá se Bůh člověka v zahradě Eden. člověče, kde jsi? Kde jsi se to octnul za ty roky svého života? Adam - tak ten se zrovna octnul někde v křoví. Skrývá se tam před Bohem, protože se ho bojí. Celkem pochopitelně, vždyť ho právě před chvílí vymazal ze svého života. Raději naslouchal nějakému hadovi, než Bohu. Chtěl žít bez něj. Podle svého. Teď mu ale nezbývá, než přiznat: Bojím se. Ztratil jsem se ti. Nechci, abys mne takhle viděl. - Mladší syn v Ježíšově podobenství - ten byl ztracený proto, že odešel z dosahu otcovského domu. Odešel do ciziny v domnění, že bez otce může docela dobře žít. Sáhnul si při tom až na dno. A nezbývá mu než si to přiznat: Ztratil jsem se (on řekne: „zhřešil jsem“ - ale to je totéž). Ztratil jsem se, ale vrátím se k Otci, tam se přece dá žít. - Nakonec se ukáže, jak i ten starší syn v podobenství je vlastně ztracen - stojí za dveřmi a trucuje, když se dozví o otcově radosti z návratu rozhazovačného bratříčka... Být ztracen, to znamená pobiblicku - být mimo otcovský dům, být bez kontaktu, bez vztahu s Bohem. Být na cestě která vede pryč od něho, která se na něj neohlíží. Žít jako by Bůh nebyl, nebo se nás netýkal.
Vůbec to nemusí znamenat, že děláme něco špatného. Když se nám daří dobře, když žijeme slušně a mravně - to ještě vůbec neznamená, že se nemusíme navracet k Bohu. Možná právě v takových situacích jsme v daleko větším nebezpečí, že se od něj odvrátíme, že si vystačíme sami a připravíme se o jeho blízkost... Starší syn z podobenství nám ukazuje, že nebezpečí být bez Boha hrozí i tomu, kdo se snaží celý život poslouchat, žít podle Božích přikázání. Nekrade, nepodvádí ženu, nikoho nezabil... Ale jde mu skutečně o Boha? Nechce jen dokazovat něco sobě, jaký je skvělý a slušný? Jaktože se nedovedl spolu s otcem radovat, že jeho ztracený bratr je zase doma? Za celou tu dobu, co žil s otcem vůbec nepoznal na čem mu záleží. Nenakazil se jeho radostí z návratu ztracených. Nevěděl, čím bije Otcovo srdce.
Takže ta pozvánka je pro nás pro všechny - Navraťte se ke mně (pojďte domů!) - schovávající se Adamové a Evy! Pojďte domů, ztracení synové a ztracené dcery! Pojďte domů i vy, co si myslíte, že už doma jste (třeba si to jen namlouváte).
Navraťte se ke mně a já se k vám navrátím - zase jedna scénu z marnotratného syna: mezi prasaty mu konečně došlo, kde je jeho pravý domov. Rozhodne se k cestě domů. Vrací se. Ale ještě než domů dojde, tak mu otec vybíhá naproti. Zcela nedůstojně. Nečeká na nějakou omluvu, nedává mu zkušební lhůtu, ale běží mu naproti a objímá ho. Zbytek cesty už dojdou spolu. Stačilo, že se syn vydal na cestu - a otec už mu běží naproti. Už ho doprovází. Kdoví, jestli by si to synek ještě nerozmyslel? Nezalekl se, nezastyděl, nezatvrdil. Kdo ví... Ale otec už je tu a nedává možným pochybám šanci.
Dá se spolehnout na to, že když už se rozhodneme k tomu návratu, ke změně směru - tak nám Bůh (zcela nedůstojně) vyběhne naproti. Chytne se naší snahy vrátit se. Podpoří nás. Navraťte se a já se navrátím. A to je jen podobenství! Ježíš (jakožto Boží vyslanec) zachází dokonce i tam, kde ztracení synové ještě o návratu ani neuvážují. Nebo už neuvažují. A snaží se předat pozvánku k vykročení domů. Pozvánku k návratu.
Prorok Jeremjáš ne jednom místě říká: Obrať nás Hospodine k sobě - a my se navrátíme. Krásně tím vystihuje, že i k tomu našemu navrácení nás musí někdy Pán Bůh docela dost nakopnout. Že i ten náš návrat, je z velké části jeho dílo. To první a nejdůležitější, co můžeme udělat, je otevřít se mu. Nasměrovat se k němu, být připraven a ochoten se vrátit.
Jak se to navrácení k Bohu, obrácení dělá? Je to nějaké vyznání? Nebo je to nějaký obřad? Co na to prorok Malachijáš?
Ptáte se: „Jak se máme navrátit?“ Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte! Ptáte se: „Jak tě okrádáme?“ Na desátcích a obětech pozdvihování. Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů. Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku...
Snad trochu přízemní. Neokrádejte Hospodina! Plaťte pořádně desátky, plaťte slušný salár! Jakoby se vztah, obrácení k Bohu vyjadřovalo právě tím, že mu odevzdávám část majetku. A proč ne? Když nám na něčem záleží, jsme pro to ochotni obětovat značné prostředky, čas, úsilí. Na čem nám nezáleží, to ošidíme. Desátky nebyly jen nějakým samoúčelným povinným odvodem. Byly v prvé řadě vyjádřením vděčnosti - To co mám, není samozřejmostí, ale dostal jsem to od Pána Boha. Proč bych se nevzdal části toho, co jsem dostal? Desátky se neodváděly jen z peněz, ale z veškerého majetku, hlavně z úrody. Z desátků žili kněží, z desátků se opravoval chrám, z desátků se rozdávalo potřebným. Desátky sloužily. Byly zcela konkrétním vyjádřením toho, že Izraelcům na Pánu Bohu a na jeho díle ve světě záleží a že tedy pro to také něco obětuji. A to nejen něco symbolického.
Zcela konkrétní vyjádření - náš problém je v tom, že o víře většinou jen mluvíme. Ke konkrétnímu, často zcela přízemnímu projevu už nedojde. Natož k oběti. Šidíme Pána Boha. Okrádáme ho o sebe. O to, co jsme dostali a mohli bychom to pro něj využít: Své schopnosti, své umění, svůj čas, své peníze. Dostali jsme také odpuštění, lásku, přijetí, naději, radost. Okrádáme Pána Boha, vždycky, když si to všechno necháváme jen pro sebe.
Přinášejte do mých skladů úplné desátky... Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste...Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku...
Izraelci zřejmě neodváděli plné desátky proto, že měli pocit, že si to nemohou dovolit. Dostávají radu - dejte víc. Rozdejte se a bude po nedostatku. Nemáte peníze? Rozdělte se s potřebnými - a uvidíte, že máte dost. Nemáte čas? Kus mi ho obětujte a zjistíte, že vám zbude ještě na pár návštěv a chvilku k přečtení bible (neřkuli přijít na biblickou nebo si vzít ve sboru něco na starosti). Nebojte se, že by vás ubylo, kdyste několika bližním odpustili to, co vám kdysi provedli - třeba si přitom všimnete, že vám bylo odpuštěno mnohem víc.
Jestli pro nás Pán Bůh něco znamená - tak ho tedy nešiďme a plaťme desátky - ze všeho, co jsme dostali. To bude zřetelné a konkrétní vyjádření toho, že se stále k Bohu navracíme a chceme navracet. A třeba si právě při tom všimneme, jak se k nám on sám navrací. Jak vskrytu přítomen všude tam, kde jsme ochotni pro něj a pro druhé něco obětovat. Rozdat se. Amen
