Kdyby se Jan Křtitel dožil toho, že se o něm v adventu pravidelně káže, možná by se způsobem sobě vlastním pořádně rozpálil a pronesl něco jako „plemeno zmijí, copak jste mě vůbec nepochopili?“ Janova postava je totiž příznačná právě tím, že Ježíšovým příchodem mizí. Jeho zvěstování nachází svůj smysl právě v tom, že ukazuje na někoho jiného, že mu připravuje cestu a on sám se stáhne do pozadí.
Jan odkazuje. Neprosazuje sebe, ale ukazuje k někomu jinému - je tu souvislost mezi Janovým posláním a smyslem existence církve, nás křesťanů. Vždyť ta tu přece také není, aby propagovala sama sebe, své učení, svou kulturní hodnotu, aby prosazovala nějakou morálku a kdoví co ještě. Jejím smyslem mimo jiné je, aby odkazovala mimo sebe - stejně jako Jan. A jak to Jan dělá? Jaká je Janova adventní existence?
Jeho příběh začíná na poušti. Poušť je v bibli místem, kde je člověk odkázán na Boha. Místem nezajištěnosti. Na poušti se prověří, stojí-li komu zaslíbená země za tu námahu, nebo jestli to raději nevzdá a nespokojí s plnými hrnci masa v Egyptě. Izraelci se na poušti čtyřicet let učili důvěřovat. Že je lepší jít za svobodou, než si v klidu užívat, ale být přitom vlastně otrokem kdovíčeho a kdovíkoho. Je lepší hledat svobodu, i když při tom člověk není vždycky úplně v pohodě, i když je to dost nejistá a náročná záležitost. Takže ta adventní existence začíná odvahou k životu, který s nadějí vyhlíží zaslíbenou zemi. Odvahou k životu, který nehledá zajištění v ničem, co si můžeme jako jistotu nabídnout my sami.
Proto také Jan chodí oblečený ve velbloudí kůži a pojídá kobylky (evangelista Lukáš tuhle zmínku vynechává - zřejmě by to byla moc silná káva pro jeho kultivované čtenáře) - Ale ten srandovní oblek není proto, že by chtěl provokativně vypadat jako nějaký hastroš - to jen chodí oblékaný úplně obyčejně jako chodili prostí pastýři a pouštní kočovníci (- oni někdy obyčejní prostí a skromní lidé bývají považováni za exoty); a ty kobylky a med - to bylo také prý prosté jídlo, které se na poušti jedlo, zkrátka co poušť dala - placky z mouky z rozemletých sušených kobylek. - Jako by Jan říkal - to stačí. Na co chodit oblékaný jako král a jíst vybrané pokrmy z dovozu, jsou přece důležitější věci. Možná, že jsme na ně zapomněli, právě proto že jsme se starali o věci podružné a na nic jiného nezbyl čas. Teď přišel čas starat se o podstatné, abychom nezmeškali to, co je doopravdy důležité. Takový postoj otevírá šanci, aby člověk vůbec mohl něco zaslechnout.
A Jan zaslechne slovo od Boha právě na poušti. Na poušti všechno začíná. „Hlas volajícího na poušti: Připravujte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány.“ Na poušti vytrysknou potoky, prameny vod v pustině... Slibuje prorok Izajáš. Tam, kde je člověk v koncích, kde se vzdá touhy po sebeprosazení a sebezajištění, kde už mu nezbývá než soustředit se na nejpodstatnější - tam se rodí něco nového. Tam najednou smí člověk v tichu zaslechnout hlas, smí objevit naději. Poušť je místo zaslíbené, protože skrze poušť vede cesta do země zaslíbené, ke svobodě.
„čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ čiňte pokání - to slovo máme spojené s poměrně neurčitým pocitem lítosti - ale jde o víc. Pokání v bibli doslovně znamená „navraťte se“, „změňte směr“, „změňte myšlení“. Začněte jinak. Vůbec tu nejde o to, jak se cítit, ale co dělat. Proto také Jan rovnou vynadá těm, kdo za ním přicházejí a čuchá za tím zbožné pokrytectví, (možná nevědomou) snahu jak ukonejšit svědomí a bezbolestně si před Pánem Bohem zařídit alibi. „Neste ovoce, které ukazuje, že činíte pokání“. „Neříkejte - náš otec je Abraham...“ Už odedávna pro někoho víra spíš souvisí s geny, se staletou tradicí, než s životním postojem. Jan proti tomu vystupuje - právě i tím svým křtem. Křest - to je pro něj symbolické projití Jordánem - z pouště do země zaslíbené. Takto byli tenkrát křtěni pohané, kteří přistupovali k židovství - aby i oni alespoň symbolicky zažili ten přechod z pouště do země, aby zažili vysvobození z otroctví. Rodilí Izraelci, ti měli to projití Jordánem v genech, alespoň si mysleli - jsou přece potomci Abrahamovi, mají víru v krvi. Jenže Jan zve ke křtu všechny. A obzvláště rodilé Izraelce - každý si tím Jordánem musí projít sám a znovu. Každý si musí projít a prožít tu cestu z pouště do země zaslíbené. Z prázdnoty k radosti. Nechat za sebou jistoty a s důvěrou udělat krok vpřed. Zažít odpuštění.
Zní to ale trochu nekonkrétně, že? Co teda vlastně máme dělat? Jak se to myslí s tím pokáním? - Ptají se Jana zástupy. A Jan je tady na rozdíl od jiných kazatelů velice konkrétní. A realistický. Rozdělte se o to, čeho máte nazbyt. Postarejte se o potřebného. Buďte solidární. Ptají se i celníci a vojáci - velice zdiskreditovaná povolání - tenkrát hlavně duchovně a politicky. A Jan jim odpovídá (už to je vůbec překvapivé): Nenáviděným finančákům neříká: fuj, dejte od peněz ruce pryč a dělejte něco jiného, ale říká jim: Dělejte poctivě, co dělat máte. Nevybírejte víc, než máte. Vojákům také neříká, aby vyměnili uniformu za sutanu, ale jen říká: nikomu nečiňte (zbytečně) násilí, nevydírejte, spokojte se se svým žoldem. To jsou příklady pokání ve velice konkrétní a realistické podobě. Dělat poctivě, co dělat mám. Rozdělit se s potřebnými. Důraz na lidskou solidaritu. Máš peněz nazbyt? - dávej do sbírek na dobročinné účely (a kdybys snad myslel že peněz nazbyt nemáš, tak si všimni, že i ve velbloudím kožichu se dá žít...) Máš talent? - nacvič s dětmi vánoční slavnost! Umíš něco? Tak něco pro druhé udělej! Připrav. Pomoz. Nevegetuj jenom pro sebe!
Přestože Janovo kázání zní velice úderně, až hrozivě „plemeno zmijí, kdo vám řekl, že můžete utéct před přicházejícím hněvem? Sekera už je na kořeni“, tak nakonec slyšíme konstatování, že to vlastně „kázal radostnou zvěst“. O radostnosti možná máme jiné představy. Ale třeba byla radostná právě proto, že ukazovala východisko. A to docela konkrétní východisko. Že je sekera u kořene stromu - že si dokonce lidé sami pod sebou podřezávají na tom stromě větev - to je snad jasné každému, kdo nezavírá oči před skutečností. A že před hromadou hněvu, nenávisti, samoty anebo marnosti, ktera kolem bývá, se někdy jen těžko člověk někam schovává - to zažíváme také - ale co s tím? Je tu nějaká naděje? A v tom je Janova zpráva dobrá - naděje tu je. A už to není daleko, tak čiňte pokání. Království Boží se přiblížilo, už je tu. Tak se přidejte na jeho stranu. Víte přece jak. Amen
