Nevím, jestli jste si někdy přáli být v situaci prvních učedníků, apoštolů. Já ano. Znát Ježíše, na vlastní uši ho poslouchat, chodit s ním po Palestině a nakonec být u toho, když byl vzkříšen. Nebylo by to krásné? To by se to věřilo. To by byla jiná! To by člověk snad ani nemohl nevěřit! Být u toho… zahodit pochyby a nejistoty, nejasnosti…
I kdybychom nakrásně byli současníky apoštolů – nebyli bychom na tom o nic lépe. Stejně jako oni bychom mohli Kristovu vzkříšení nevěřit, vzkříšeného nepoznat. Stejně jako oni bychom potřebovali, aby se nám Vzkříšený dal sám poznat, probudil v nás víru. Tak jako to potřebujeme dnes a stále znovu.
Dva učedníci odcházejí z Jeruzaléma - snad utíkají před hrozícím pronásledováním. Zcela jistě jsou plni strachu, beznaděje, plní zklamaní. Je to smutná cesta. Události posledních dní jsou ještě živé. Mluví o tom spolu.
„...jak to probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.“ Ježíš šel s nimi. Není to poprvé, kdy Ježíš s někým, či za někým jde - chodil s učedníky, se zástupy, se Zacheem... Doprovázel různé lidi na jejich cestách. Na cestách často dost beznadějných, bezcílných, ve slepých uličkách. Šel s nimi a oni najednou viděli, že ta jejich cesta nakonec úplně tak beznadějná není. Že pokračuje a že může mít dobrý výhled. Stejně tak po svém vzkříšení. Spolu s poutníky do Emauz se smíme se zařadit do zástupu všech poutníků, se kterými se Ježíš setkává a které doprovází. Smíme se nechat doprovodit, vidět Ježíše jako svého průvodce.
Ježíš jde s nimi - Ale něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali. často se divíme a žasneme nad tím, že někdo Kristu nevěří. Tady musíme žasnout ovšem ještě víc, protože vzkříšeného Krista nepoznávají ani ti, kdo ho za jeho života znali. I tak je možné ho nepoznat, nevidět. I tak je možné v něho nevěřit. Nepomůže znalost jeho životopisu, jeho příběhu. Oči, které Krista objeví a poznají, musí nejprve otevřít Bůh. Jsou to oči víry, které najednou objeví - vždyt to je on! Vždyť jde s námi! Stejně jako učedníci často nepoznáváme, že jde Ježíš s námi. Něco nám brání ho poznat. Snad že býváme příliš zahledění sami do sebe, do svých problémů, do svých radostí a zájmů, do svých úkolů. Ale Ježíš doprovází učedníky - aniž by to zprvu věděli. Chodí s námi - aniž si to často uvědomujeme, aniž tomu věříme. Smíme mít naději, že doprovází i jiné, kteří o tom ještě nevědí, nebo ani třeba nikdy vědět nebudou. Ale doprovází je, je jim nablízku.
Učedníci Ježíše nepoznávají, ale on je oslovuje a ptá se jich: O čem to spolu rozmlouváte? Co vás to zajímá, čím se trápíte, o co vám jde? Ježíš je zpovídá. Zajímá ho, čím žijou, co mají na srdci. Chce to slyšet. O čem to spolu mluvíte? O čem přemýšlíte? Co si to sebou na tom putování světem nesete? Ježíš, který se ptá. Doteď se učedníci bavili o Ježíšovi bez Ježíše. Ježíš se ale chce přidat – chce se zapojit, nechce být jenom ten, o kom se mluví, ale především ten, s kým se mluví.
Učedníci zůstanou stát plni zármutku. Jaktože někdo neví, co je pálí? Jaktože nám lidé nerozumí, když mluvíme o víře, o Kristu? Vždyť se nám to zdá tak samozřejmé... A pak vyprávějí o svých zklamaných nadějích. O všech očekáváních, které vložili do toho Nazaretského Ježíše, o všem krásném co s ním prožili, když jim vstoupil do života a dal mu nový výhled. A také o tom, jak to s ním skončilo. Že ten svůj zápas nakonec prohrál. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ano, my jsme doufali, věřili... ale teď. Teď už to nejde. Učedníci ze sebe vychrlí své zklamání. I ti, kdo kdysi přijali Ježíšovo pozvání, uvěřili mu – mohou přijít ke chvílím prázdnoty a pochybností. Třeba právě tehdy, když se zhroutí prvotní očekávání – čekáme, že cesta víry bude cesta vítězství, cesta bez problémů, cestou jednoduchá a přímočará. V někom se zklameme. Možná i sami v sobě. (Možná nejvíc sami v sobě) - Vždyť zklamáváme, zapíráme, nedovedeme dostát ani svým upřímně míněným závazkům. A pak člověk najednou stojí pod křížem, nese kříž, hroutí se mu bývalé ideály – a neví, jak je to možné. První nadšení víry je pryč, přichází únava – a my utíkáme svou cestou z Jeruzaléma do Emaus... Nemělo by nás to úplně zaskočit. Cesta víry není divadelní hra o jednom dějství. Přicházejí krize a je potřeba začínat znovu. Krize ovšem bývají šancí. Dá se z nich vyjít moudřejší. Vyzrálejší. I naše víra prochází křižovatkami, kdy za sebou musíme ledacos nechat - třeba jednoduché poučky a dětinské náboženské představy z nedělní školy. Falešná očekávání. Idealizované představy o světě o sobě, o své víře...
Teď jde ale o to, abychom se svými pochybami a zklamáním nezůstali sami, nenechali si je pro sebe. Učedníci své pochyby říkají (aniž to vědí) přímo Ježíši. Ježíš slyší všechny pochybovačské otázky, ví o zklamáních, kterými procházíme. Dokonce zve své učeníky, aby mu to pověděli. Chce to od nich slyšet. Chce to od nás slyšet. Nemusíme si to nechat pro sebe.
Právě tehdy, na ty jejich pochyby, poutník učedníkům odpoví - začne jim nově a nečekaně vykládat starý zákon a ukazuje v něm, že to utrpení přece není nic nečekaného, že jiná cesta pro Mesiáše není. Poutník ukáže příběh Ježíšova utrpení, které učedníky tak zdrtilo, v souvislosti velkého příběhu Bible. Setkání nad Písmem, otevírání a vykládání Písem – to je zde cesta, která má ukazovat cestu ven z beznaděje a zklamání. Když se scházíme při všemožných příležitostech a snažíme se tam najít něco, co by nám trohcu posvítilo na těch našich cestách. Abychom své malé životní příběhy zařadili do velkého příběhu bible – a viděli je tak v novém, nadějném světle.
Učedníci Ježíše ale stále nepoznávají. Můžeme znát Ježíšův příběh od začátku do konce, můžeme ho umět vysvětlit, kázat o něm stále dokola - ale ještě to nemusí vůbec nic znamenat – víra je víc než vědění a poznání...
Stmívá se, Ježíš chce pokračovat v cestě dál – nevíme proč - snad, že má v plánu potkat ještě další a další poutníky, kteří se světem potulují se svými životními příběhy. Snad že dává učedníkům šanci svobodně se rozhodnout - nechat ho jít dál – anebo ho pozvat k sobě...
Učedníci neznámého poutníka přemlouvají, ať s nimi zůstane - vždyť je večer, venku je všelijak. Snad nechtějí zůstat sami. Snad chtějí ještě pokračovat v rozhovoru, vždyť najednou začínají chápat smysl toho, co se v posledních dnech stalo. A on se nechá přemluvit. Zdá se, že se Ježíš rád nechá přemluvit. Chce li ho někdo pozvat – vždycky se rád se pozvat nechá.
Nechá se pozvat - ale z hosta se najednou stává hostitel. Bere chléb, vzdá díky, láme a rozdává... kde už jsme tohle viděli... Ta zvláštní chuť kousku chleba v ústech. To zvláštní společenství okolo stolu... V tu chvíli se dvěma unaveným poutníkům otevírají oči. Najednou nepochybují o tom, co jim zmatené ženy ráno vyprávěly. Nepochybují o tom, že kříž nebyla prohra, ale vítězství. Už vědí, kdo to s nimi jde. Kdo je jim jistojistě přítomen. A to rozpoznání jim pomáhá vidět i zpětně, jak byl Ježíš s nimi, jak je doprovázel už dříve - Copak v nás srdce nehořelo, když nám otevíral Písma?
V tu chvíli ale Ježíš zmizí jejich zrakům. Jesou to jen chvilky, kdy se nám otevřou skutečně oči a zahlédneme, zažijeme Kristovu přítomnost. Chvilky, ve kterých poznáváme, že Ježíš žije a je s námi. Kdy se nám otevřou oči, abychom třeba i zpětně zahlédli, jak nás doprovázel. Chvilky, kdy se nám otevřou slova Písma (která jsme předtím četli a nerozuměli jim) a najednou se stanou skutečným živým oslovením. Je to chvilka, která ovšem učedníkům stačila na to, aby se okamžitě zvedli a ještě v noci běželi zpátky do Jeruzaléma všechno povědět ostatním. Změnili směr své cesty. Zmizel jejich zrakům – ale v srdcích zůstal.
Nejsme na tom o nic hůř než ti dva poutníci do Emauz. Jsou to jenom chvilky – třeba ty naše bohoslužby (nebo jiné okamžiky). Zvláštní setkání, při kterých se Kristu svěřujeme se svými životy, objevujeme svědectví Písma, lámeme chléb a pijeme víno. Zvláštní setkání zastavení na našich životních cestách, při kterých se nám smějí otevřít oči. A občas otevřou. Smí se nám změnit pohled na náš život. Vzkříšený se nám ukazuje a dodává naději, povzbuzuje víru. Sice ty chvíle třeba netrvají dlouho, zase zmizí - ale my se v pokoji rozejdeme tam, kde je naše místo. Kde máme žít, pracovat, pomáhat - dělit se o svůj chléb s potřebnými. Odcházíme do světa a tam z té darované víry a naděje žijeme. Než se zase příště sejdeme a budeme naslouchat slovům, které poutníkům otevírají oči a u stolu budeme společně lámat chléb a radovat se z Kristovy blízkosti. Amen
