četli jsme dnes řekl bych nejkrásnější velikonoční příběh. Už na velikonoční neděli jsme mluvili o tom, že bibličtí svědkové, když mluví o vzkříšení, tak nepopisují nějaký očividný a přesvědčující zázrak, ale vyprávějí o Setkání. Navzdory odsouzení, navzdory své smrti - On se s námi setkal. Je živý. V příběhu o cestě do Emauz tomu není jinak.
Dva učedníci odcházejí z Jeruzaléma - snad utíkají před hrozícím pronásledováním. Zcela jistě jsou plni strachu, beznaděje, plní zklamaní. Ta jejich cesta, to není poklidná odpolední procházka. Události posledních dní jsou v nich stále rozjitřené. Mluví o tom spolu. A jak o tom mluví, přidá se k nim nějaký poutník. Spolucestující.
Ježíš jde s nimi - Ale něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali. často se divíme a žasneme nad tím, že někdo Kristu nevěří. Tady musíme žasnout ovšem ještě víc, protože vzkříšeného Krista nepoznávají ani ti, kdo ho za jeho života evidentně znali. Byli mu nablízku, tváří v tvář, chodili s ním, dotýkali se ho. Oni dokonce už slyšeli o vzkříšení od žen, které byli ráno u hrobu. A teď nic. Něco jim brání vidět. Kristus je učedníkům (církvi, nám) po svém vzkříšení přítomen jinak (apoštol Pavel napíše: neznáme už Krista tělesným způsobem). Není to fyzická existence, jak mi ji známe, také to není přízrak, duch ze záhrobí. Jediné, co o něm můžeme říct, že je přítomen, že je to on, totiž ten co byl ukřižován. A také, že je přehlédnutelný. Je možné ho nepoznat, nevidět. Je možné v něho nevěřit a nikdo s tím nic nenadělá. Nepomůže dokonce ani znalost jeho životopisu, jeho příběhu. Oči, které Krista objeví a poznají, musí nejprve otevřít Bůh. Jsou to oči víry, které najednou vidí - vždyt to je on! Vždyť jde s námi!
Ježíš doprovází učedníky - aniž by to zprvu věděli. Chodí s námi - aniž si to často uvědomujeme, aniž tomu věříme. Smíme mít naději, že doprovází i jiné, kteří o tom ještě nevědí, nebo ani třeba nikdy vědět nebudou. Ale doprovází je, je jim nablízku.
Učedníci Ježíše nepoznávají, ale on je oslovuje a ptá se jich: O čem to spolu rozmlouváte? Co vás to zajímá, čím se trápíte, o co vám jde? Ježíš je zpovídá. Zajímá ho, čím žijou, co mají na srdci, na duši. Chce to slyšet. Klade i nám tuhle otázku - o čem to spolu mluvíte? O čem přemýšlíte? Co si to sebou na tom putování světem nesete? Ježíš, který se ptá. Možná bychom se i my měli naučit víc ptát, víc naslouchat, spíš než mít na všechno připravené naučené a rychlé odpovědi.
Učedníci zůstanou stát plni zármutku. Když mají vyjádřit, o čem si to vlastně povídají, nezbývají jim než oči pro pláč. A pak vyprávějí o svých zklamaných nadějích. O všech očekáváních, které vložili do toho Nazaretského, o všem krásném co s ním prožili, když jim vstoupil do života a dal mu nový výhled. A také o tom, jak to s ním skončilo. Že ten svůj zápas nakonec prohrál. A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Vždyť to co říkal a dělal bylo tak přesvědčivé! - ale tomu všemu je už třetí den konec. Sice dnes přišly ženy a tvrdily, že jeho tělo je pryč - zjistili jsme, že je to pravda, prý dokonce kdosi viděl nějaké anděly, kteří tvrdili, že je živ - ale Jeho nikdo neviděl. Učedníci ze sebe vychrlí svoji beznaděj, své pochyby. I ti, kdo byli na dosah, mají pochyby. Aniž by to věděli, tak ty své pochyby vyznávají přímo tomu, o kom pochybují! Ježíš slyší všechny pochybovačské otázky, slyší křik lidské beznaděje. Je možné pochybovat, není to nic, za co by se člověk měl stydět. Vlastně je Ježíš sám vyzval, aby mu to pověděli. Chce to od nich slyšet.
Právě tehdy, na ty jejich pochyby, Ježíš učedníkům odpoví - začne jim vykládat bibli (náš starý zákon) a ukazuje v něm, že to utrpení přece není nic nečekaného, že jiná cesta pro Mesiáše nevedla. Jinde než na kříži ani skončit nemohl. Není to něco, co by se Bohu vymklo z rukou. Není to prohra. Naopak, kříž byl přece vítězstvím! Trpící služebník, jehož rány uzdravují. Žalmista volající Bože můj Bože můj, proč jsi mne opustil? který nakonec zazpívá: vyslyšels mne! To všechno přece ukazuje, že jediná možná cesta, která může otevřít výhled k naději, vede přes kříž.
Učedníci jej ale stále nepoznávají. Můžeme znát Ježíšův příběh od začátku do konce, můžeme ho umět vysvětlit, kázat o něm do haleluja - ale ještě nic to nemusí znamenat. Dokud se nepřidá víra, je to všechno prázdné.
Už se stmívá. Přichází noc, stejně černá jako je černá prázdnota v jejich srdci. Jsou na místě. A poutník jakoby chtěl dál. Jakoby měl ještě před sebou dlouhou cestu. Jakoby měl ještě potkat mnoho dalších souputníků, kteří se s ním potřebují setkat, aby v nadcházející tmě nebyli sami, bez světýlka a bez doprovodu. Tihle dva přece nejsou jediní na světě, kteří si sebou táhnou zavazadlo pochybností a nejistot.
Učedníci neznámého poutníka ovšem přemlouvají, ať s nimi zůstane. Vždyť už je večer. Nemá cenu chodit dál. A poutník - Ježíš - se nechá přemluvit. Zdá se, že se rád nechá přemluvit. Vždycky se přece rád nechal pozvat k někomu do domu. K farizeům i k celníkům.
Nechá se pozvat - ale z hosta se najednou stává hostitel. Bere chléb, vzdá díky, láme a rozdává... kde už jsme tohle propánakrále viděli... Ta zvláštní chuť rozplývajícího se kousku chleba v ústech. To zvláštní společenství okolo stolu... V tu chvíli se dvěma unaveným poutníkům otevírají oči. Najednou nepochybují o tom, co jim zmatené ženy ráno vyprávěly. Nepochybují o tom, že kříž nebyla prohra, ale vítězství. Už vědí, kdo to s nimi jde. Kdo je jim jistojistě přítomen. Teprve při lámání chleba se pro učedníky všechno otevírá. Najednou dostává pravý smysl všechno, co jim Ježíš vykládal. Všechna ta slova v nich oživnou a stanou se skutečným evangeliem. Copak v nás srdce nehořelo, když nám otevíral Písma? Až teď si uvědomují, že už předtím byl Ježíš s nimi.
Ze spolupoutníka se stává hostitel - hostitel, který na Blízkém východě až do dnes ručí svým vlastním životem za život svých hostů. Při Večeři Páně učedníci najednou poznávají, že jsou v bezpečí. Vždyť ten, který je hostí, drží jejich život pevně v rukou. Dává mu sílu a smysl, odpuštění a lásku, naději.
V tu chvíli Ježíš zmizí jejich zrakům. Je to jen chvilka, kdy se nám otevřou skutečně oči a zahlédneme, zažijeme Kristovu přítomnost. Chvilka, ve které poznali, že Ježíš je přese všechno stále s nimi. Chvilka, která ovšem učedníkům stačila na to, aby se okamžitě zvedli a běželi zpátky do Jeruzaléma všechno povědět ostatním. Změnili směr své cesty.
Setkání se Vzkříšeným je žene za druhými. Do společenství. Jestliže předtím bez naděje ve světě utíkali pryč od lidí, tak teď se vracejí s nadějí zpátky za ostatními. Budou se s nimi dělit o tu svou naději. Budou teď prozměnu oni doprovázet na cestě ostatní poutníky. Spolu s nimi se budou také setkávat u stolu, lámat chleba a setkávat se se vzkříšeným.
Nejsme na tom o nic hůř než ti dva poutníci do Emauz. Je to jenom chvilka - ty naše bohoslužby. Zvláštní setkání, při kterém se Kristu svěřujeme se svými životy, snažíme se porozumět Písmu, lámeme chléb a pijeme víno (naše škoda, že ne častěji). Zvláštní setkání, při kterém se nám smějí otevřít oči. Smí se nám změnit pohled na náš život. Vzkříšený se nám ukazuje a dodává naději, vzbuzuje víru. Sice ta chvíle netrvá dlouho, zase zmizí - ale my se zase v pokoji rozejdeme tam, kde je náše místo. Kde máme žít, pracovat, pomáhat - dělit se o svůj chléb s potřebnými. Z bohoslužeb odcházíme do světa a tam z té víry a naděje žijeme. Než se zase příště sejdeme u stolu a budeme společně lámat chléb. A pak jednou v plnosti Božího království. Amen
