Nestává se asi úplně často, abychom se setkávali se spokojenými důchodci a snad ani spokojenými lidmi všech generací vůbec (i když jich je možná víc, než se zdá). Každopádně z tohoto příběhu spokojenost dýchá. Ale nemyslím tím spokojenost jako klid, nebo nějaký životní optimismus, jakési charakterové vlastnosti, které k některým lidem patří, nebo ke kterým dospěli. Nýbrž spokojenost - totiž pokoj v biblickém významu toho slova - šálóm - rozpoznání, že běh světa se dostal do těch správných kolejí, že přichází k naplnění to, co bylo zatím jen toužebně očekáváno - a že vlastně víc už člověk nepotřebuje. To je pokoj, ke kterému Simeon a Anne ke konci svého života přicházejí - či přesněji - který přichází k nim a který je naplňuje.
Víme, že jména v bibli jsou důležitá a že často sama vyprávějí svůj příběh - pak tedy Simeon - to je hebrejsky Šimeón - ten, kdo slyší, kdo naslouchá, kdo poslouchá. Koho jinému naslouchat a koho jiného poslouchat, než Hospodina a jeho slovo, které v Písmu objevujeme? Myslím, že to je dobrý začátek k tomu, aby se člověk dobral pokoje. Hledat někde jinde, než v sobě nebo ve druhých, naslouchat něčemu jinému, než co se kde šušká a kde slova ztrácejí svou náplň.
„Šimeón“, to je životní nastavení člověka. Tak trochu si pod tím představuji postavu starého písmáka, který se nespokojí s jednorázovou, či povrchní četbou bible, ale snaží se hledat a porozumět, dát si to do souvislosti, stále dokola a stále znovu, až něco z těch slov, nad kterými přemýšlí, nakonec jakoby proniklo do jeho krevního oběhu.
O tomhle „Šimeónovi“ čteme, že „byl spravedlivý a zbožný, a očekával potěšení Izraele.“ - Myslím, že to spolu souvisí. To, že člověk do Písma vrůstá, až se mu to dostává do krevního oběhu, se může projevit i tím, že něco z toho, co tam čte, se postupně přenese i do jeho myšlení a jednání. Jenže to chce právě tu vytrvalost a snahu o hloubku.
Ale k tomu, že byl spravedlivý a zbožný, je tu ještě přidáno: „Očekával potěšení Izraele“. Aby snad nevznikl dojem, že to hlavní, co z četby Písma, co z víry vyplývá, je, že se člověk jinak chová. To k tomu určitě taky patří, ale je tu ještě něco víc. A myslím, že je to tady právě vyjádřeno tím, že Simeon „očekával potěšení Izraele“. V jedenácté kapitole epištoly Židům se dočteme že „víra znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jist tím, co nevidíme“ (po kralicku „Víra jest nadějných věcí podstata a důvod neviditelných“). Simeon očekával „potěšení Izraele“. Nestačila mu jeho spravedlnost a zbožnost, ale čekal něco víc, hleděl k něčemu dalšímu a většímu, co má od Boha přijít. Tak jako dávní proroci čekali potěšení Izraele, tak i jemu tohle nadějné očekávání přešlo do krve. Jestli tedy „Šimeon“ znamená životní postoj toho, kdo naslouchá a hledá Boha, tak s tím souvisí také životní postoj toho, kdo očekává, kdo se nespokojí s tím, co je, ale vyhlíží něco nového, něco lepšího. Je to opak životního postoje, který tak často vidíme kolem sebe - totiž očekávání, že bude hůř a hůř a že nic dobrého už se čekat snad ani nedá. Šimeón vyhlíží Boží spásu, očekává, už je mu sice kdovíkolik let a už by si mohl říkat, že se nedočká - a přece.
Není to samo sebou. čteme o tom, že Duch svatý byl s ním. Není samo sebou, že člověka Boží hlas objevený v Písmu nadchne natolik, aby se mu dostal do krve a že se přetaví v nadějné očekávání Boží záchrany. Není to zásluha pramenící z jeho chování, z jeho pracovitosti a hloubavosti. Je to dílo Ducha svatého. Je to dar. Příběh Simeona je pro nás ale nadějným ujištěním, že takové dary jsou k mání a že nemusíme čekat jen nejhorší.
Simeonovi je v jeruzalémském chrámě dáno spatřit to, co dřív slyšel, o čem četl, na co čekal. Vidí Hospodinova pomazaného. Poznává svobodu, osvobození – „nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, neboť mé oči viděli tvé spasení.“
Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka - je to úžasné vyznání - úžasné v tom, že tady člověk vidí starce, který se konečně dočkal naplnění toho na co čekal, je mu dáno rozpoznat Boží dílo ve světě. Ale úžasné i v tom, jak tady nakonec vlastně vůbec nejde o Simeona. Jemu k pokoji, ke svobodě, stačí to, že vidí spasení - kterého si třeba on sám už tolik neužije. On ho zahlédne teprve v plenkách. Ale i to mu stačí, nic víc nepotřebuje. Vždyť tady vůbec nejde o něj. Tady jde o Boží dílo. A on je rád, že směl být při tom, že ho směl zahlédnout.
A druhá věc - asi souvisí s tou první: je to spasení „přede všemi národy, světlo, jež bude zjevením pohanům“. Toto vysvobození je víc než pouhá osobní záležitost, která se dotýká jen Simeona. Nejen on, nýbrž celé lidstvo je vysvobozeno. Záchrana, kterou Simeon vidí v malém dítěti, ta záchrana je pro všechny lidi. Je připravena přede všechny národy. Simeonův chvalozpěv je jako ozvěna andělského chvalozpěvu v betlémské noci. „Hle, zvěstuji vám velikou radost, jež bude pro všechen lid.“
„Já věřím v Boha po svém,“ slýcháme lidi občas říkat. – „Nikoli, to je příliš málo,“ zpívají vánoční andělé i Simeon. Pán Bůh není soukromým zážitkem k vnitřnímu užívání. O vánocích šel Bůh do světa, protože mu patří celý svět a všechno lidstvo. Boha nelze podle potřeby rozdělit na kousky. Bůh je Bohem pro všechen lid. Boha si nelze držet ve vlastní kapse. Pánem Bohem si nelze zútulnit svůj vlastní, malý duchovní život, jako kdyby Bůh byl nějaká individuální skutečnost, která se od člověka k člověku liší jako otisky prstů.
Dítě – o vánocích v jeslích a dnes v Simeonových rukách – to dítě znamená, že máme cosi společného. Proto otvírá Simeon ústa a zpívá a vypráví celému světu o Bohu.
A pak připojí Simeon ke svému chvalozpěvu ještě něco, o čem andělé ve svaté noci nezpívali. Totiž že vysvobození, jaké pro všechen lid znamená to dítě, nebude vším lidem přijato. Záchraně a vysvobození nebude všechen lid naslouchat, nebude jim věřit. „On je dán jako znamení, které bude popíráno,“ říká o dítěti Simeon. Hospodinova spása je jiná, než se čekalo. Neboť Bůh je jiný, než se čekalo. Dokonce i ti nejbližší, kteří by měli vědět, nebo alespoň tušit - budou často na pochybách a budou se bránit „i tvou vlastní duší pronikne meč“, říká Simeon Marii. Dítě a při tom Bůh, sloužící a přece král, umírající mezi zločinci na kříži a přece vítěz. To všechno Simeon očima víry vidí - a z toho pramení jeho pokoj.
A prorokyně Anna - jejíž jméno svědčí o Smilování a o Milosti, a které připomíná příběh starozákonní Chany - která ač neplodná a vysmívaná - se přece nakonec dočkala narození dítěte - prorokyně Anna tady po letech vytrvalé služby v chrámu, po letech modliteb a postů se dočká a pozná to samé, co Simeon. A je naplněna radostí a pokojem a chválí a tu zprávu o naději říká všem, kteří čekají a vyhlížejí spásu, záchranu, svobodu.
Nutno dodat, že ten příběh o Simeonovi a Anně, důchodcích naplněných pokojem, je tu i pro nás. Abychom se k nim přidali a spolu s nimi rozpoznali, že to, na co jsme čekali, co je naplněním našich nadějí a očekávání, už je tady, už vstoupilo do světa a my smíme být při tom. Spolu s nimi se smíme radovat a chválit a „mluvit o tom dítěti všem, kteří očekávají vykoupení - nejen - Jeruzaléma“. Amen
