(tak trochu mariánské kázání...
V tom dnešním příběhu se potkávají dvě těhotné ženy. Advent prožíváme právě jako období, které je „těhotné“ budoucími radostnými věcmi. Radostně čekáme na druhý příchod toho, který už přišel. Na naplnění a završení toho, v co věříme. Blíží se to čím dál víc - přestože je to ještě skryté a pod povrchem - podobně jako dítě v matčině těle. Už je zaděláno, ale ještě chvíli musíme vydržet čekat. Žijeme v radostné naději, která se neopírá o nic viditelného, ale je založena na důvěře, že ten, kdo v minulosti přišel mezi nás jako jeden z nás, splní co zaslíbil.
Marie nelení - zvedne se a „spěchá do hor do města Judova“. Proč ten spěch? Co tím chce evangelista Lukáš povědět? Neměla by raději v klidu rozjímat o tom, co se jí přihodilo a chystat výbavičku? Jenže Marie spěchá za svou - také těhotnou - příbuznou Alžbětou. Možná si chce ověřit, jestli je tomu skutečně tak, jak anděl pověděl a stará neplodná Alžběta skutečně čeká dítě. Ale zkusme v tom vidět třeba i spěch z radosti. Radostná novina, kterou se dozvěděla o sobě i o Alžbětě ji nenechává vklidu. Chce se o tu radost podělit, chce ji sdílet. Co nejdřív, co nejrychleji. A jsme opět v adventu. V čase očekávání a radosti. často se mluví o tom, že je to období ztišení, rozjímání, klidu. Někdy nás štve ten shon a davy lidí. Ale tady mě letos víc než kdy jindy připadá, že v těch adventních textech se vůbec o žádném klidu nemluví. Naopak, téměř všude je nějaká aktivita: „připravujte cestu Páně, narovnejte stezky“, „otevřete brány“, Marie si to ve spěchu šupajdí kamsi do hor. Nakonec i to, co předcházelo narození Páně v Betlémě - to také nebyl zrovna poklidný advent. Nemusíme mít tedy vždycky zlé svědomí z toho, že si toho klidu moc neužijeme. K adventu patří neklid. Ale ten adventní neklid, neklid před příchodem Páně není samoúčelný předvánoční stres. V případě Marie je to radostný neklid a vede ke sdílení radosti. Dozvěděla se něco nadmíru potěšujícího a nechce si to nechat pro sebe. Adventní doba jako příležitost ke sdílení radosti a naděje. Nejde nechat si to pro sebe, užívat si poklidný advent jenom sám u sebe a někde za zavřenými dveřmi se věnovat nějakému soukromému náboženství nebo svým aktivitám. Je advent – a tak honem ven, rychle najít ostatní, ať to nepropásneme, ať jsme při tom spolu. Ať můžeme spolu prožít tu Boží milost, která nás zasáhla. (A to přece platí nejen pro advent, ale vůbec pro celý život z víry.)
Už byl zmíněn Abraham - na Boží oslovení zareagoval tím, že se zvednul a šel. I to se tu u Marie chce snad zdůraznit. Když Bůh člověka osloví, tak jej to nenechá v klidu. člověk vyráží na cestu. Žene ho to - a klidně i do hor, klidně i na cestu do neznáma. Ale opět - není to cesta samoúčelná, jenom tak pro radost z pohybu. Ale na té cestě člověk něco nese. Abraham má nést požehnání - a Marie vlastně nenese nic jiného.
Maria Alžbětu pozdraví. Asi ji přeje - jak je v kraji zvykem - pokoj, šálom. A vypadá to, že Alžběta ten pokoj - šálom při setkání s Marií skutečně přijímá. A opět - není to pokoj, který by znamenal nějaký klid - je to pokoj, který se projeví tím, že dítě v jejím těle začne kopat, pohne se. Je z toho neklid, můžeme říct „svatý“ neklid, který ale Alžbětu naplňuje radostí a vděčností. A přestože by mohla být zahleděna do své radosti, vždyť sama čeká dítě, a to navíc v pokročilém věku - tak v centru její pozornosti je mladičká Marie a ten, který skrze ní příchazí. Alžběta se umí vzdát zahledění do sebe, zahledění do svých radostí i problémů a snad právě díky tomu jí je dáno zahlédnout něco většího, co k ní přichází odjinud.
Je naplněna Duchem svatým a zvolá velkým hlasem „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod života tvého. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?“ Co to znamená „být naplněn Duchem svatým“? Snad by se dalo říct, že to je stav, kdy se člověk dostává s Boží vůlí natolik do spojení či do shody, že ví, co má udělat, co má říct. Je to kýžený stav, ve kterém má člověk vůči Pánu Bohu být, ve kterém mu nebrání sobectví, ve kterém mu nejde o jeho věci, stav, ve kterém Pánu Bohu nepřekáží. Stav, kdy je - jako Alžběta - otevřen pro Boží dílo. A není to nic, čeho by člověk mohl dosáhnout svým úsilím (že by se moc snažil a moc modlil a ono by to na něj proto přišlo). Je to dar, jediné co člověk potřebuje, je být pro ten dar otevřen. Alžběta je Duchem naplněna. Pán Bůh jí dal pochopit a rozpoznat, kdo to tady přichází, i když je ještě skryt. I když je teprve čas očekávání, i když ještě mnoho věcí zůstává a zůstane skryto - Alžběta ví a žasne. Dovede zapomenout na sebe, na svou radost a radovat se z něčeho ještě většího, co k ní přichází. To je další podnět - nejen - pro adventní čas.
„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, jaktože ke mne přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ Asi si tu jako evangelíci musíme dát líbit, že Marie má u evangelisty Lukáše zvláštní postavení. Je to pro Alžbětu „matka mého Pána“, „zvuk jejího pozdravu“ probouzí dítě v jejím břiše, „blahoslavená, která uvěřila“...
A možná budete překvapeni, když vám řeknu, že následující text o Marii je vzat z Bratrského vyznání, ke kterému se hlásíme: „Krví Syna Božího pokropena a posvěcena a mocí Ducha svatého všelikou svatostí a milostí naplněna byla. Protož památky její k chvále slávy milosti Boží slavíme, písničky pobožné o ní skládáme a zpíváme, z těch velikých věcí, kteréž Bůh při ní pro spasení naše učiniti ráčil, radujíce se. A tak ji se všechněmi křesťanskými národy blahoslavíce, ji podle možnosti věrně následovati a věčně s ní v nebi býti žádáme.“
To snad pro zajímavost a pro ujištění že zabývat se Marií a dokonce se k ní vztahovat jako k postavě důležité pro naši víru, není ani pro evangelíky nijak závadné. Zvláště když při tom vynikne, že Marie není blahoslavená a vážená sama o sobě - ale pro tu „všelikou svatost a milost“, kterou byla naplněna a pro ty „veliké věci, kteréž při ní Bůh pro naše spasení učiniti ráčil“. To o co tu jde, je Boží dílo, které se skrze ní děje - Marie to Boží dílo přijala. V tom je požehnaná a nese požehnání. Uvěřila - stejně jako Abraham, že se naplní, co Bůh zaslíbil. „Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“. V tom je její velikost.
Znovu se to opakuje, když se Maria raduje a zpívá „Má duše Boha velebí... Hle od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ Že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný... Opět se nám tu může připomenout příběh Abrahama, který má jít a stát se požehnáním pro všechny národy země. Tím požehnáním není proto, že je nějak skvělý, že se mu všechno vede, ale že je živoucím a pochodujícím svědectvím toho, jak Bůh ve světě jedná, jak naplňuje své sliby, jaké velké věci při člověku činí. (A často se Boží věrnost ukazuje nejvíc právě ve chvílích, kdy to ten, co má být svědkem, pokazí a skončí ve slepé uličce.) A stejně jako s Abrahamem je to i s Marií. Je blahoslavená ne pro nějaké své kvality, vlastně ani ne proto, že by byla nějakou skvělou matkou, dlouho kojila a dobře vychovávala - to vůbec nevíme - blahoslavená je proto, že uvěřila. Že dala průchod tomu, aby se na ní ukázala Boží věrnost. Aby se ukázalo, jak Bůh činí veliké věci. Blahoslavená proto, že nám ukázala, že spolu s ní můžeme také my zpívat: Má duše velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení... svaté je jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Amen
