Počat z Ducha svatého, narozen z Marie panny. Dětská představivost pracuje na plné obrátky, někdo si klepe na čelo, že tohle už je opravdu tmářství a pohádka a jakýmže nesmyslům to ti pánbíčkáři věří. Jiní si vzpomenou na olympské bohy, kteří sestupovali na pozemšťanky v podobě zlatého deště a konstatují, že křesťanství je stejná pohádka, jenom v trochu jiných kulisách.
Katolíci se naproti tomu postaví na baštu obrany víry v neposkvrněnou bohorodičku, věčnou Pannu Marii a evangelíci se to budou snažit nějak rozumově vysvětlit, nebo říct, že tak doslovně se to zase nemyslí.Tento článek apoštolského vyznání víry je prý jeden z nejspornějších - a to i pro křesťany. Také proto, že katolická a pravoslavná strana křesťanstva o tento článek vyznání víry opírá různá dogmata, která evangelická část prozměnu odmítá...
Co tím zvláštním vyznáním chtěli křesťané ve třetím století vyjádřit? A jak to souvisí se svědectvím bible?
Na začátek stojí za to zdůraznit, že se tu jedná o vyznání a svědectví víry, nikoli o inforamci z biologie. Nemusíme přemýšlet, co by po gynekologické prohlídce budoucí maminky Marie konstatoval lékař; ani, co by genetik objevil v Ježíšově DNA. Jde o to, co nám tu biblický svědek chce sdělit k naší víře. Co chce sdělit o Kristu? A proč k tomu používá zrovna tenhle docela zvláštní obraz, příběh? Proč chtějí někteří bibličtí svědkové povědět, že na počátku Ježíšova života to bylo nějak jinak, než jak to běžně bývá a proč je vůbec zajímá, kdo je Ježíšova matka...
Bude nejlépe, když začneme od Adama. Příběh o Adamovi vypráví příběh o člověku. Přesněji o lidství. Jak to s námi lidmi je. Že jsme byli stvořeni, abychom byli božím obrazem. Vypráví, že naše lidství se naplňuje ve společenství s Bohem, v důvěře. Člověk může žít s důvěrou, stojí za to se Boha držet, spoléhat na něj, nechat si od něj poradit (třeba že z nějakého stromu skutečně nemá smysl ochutnávat). Spoléhat a důvěřovat i proto, že Bůh ví víc a vidí dál, než my. A hlavně vědět, že nás má rád a to, co dělá, dělá pro naše dobro. Víme, jak ten příběh Adama - člověka - tenkrát skončil. A jak končí i dnes. Na příkladu Adama a Evy, Kaina a Abela a dalších postav, nám bible ukazuje, jak to s člověkem je - a jaké to mívá konce. Země jako rajská zahrada se díky našemu působení stává pouští, místo abychom ji opatrovali a střežili, ženeme se někam (ani vlastně nevíme kam), utíkáme před sebou i před druhými, snažíme se skrýt. S každým člověkem je to tak až do dneška, ne a ne se toho zbavit. To je naše adamovská situace. (Středověká teologie to vyjádřila ve zvláštním učením o tzv. „dědičném hříchu“. Chtěla tím vyjádřit, že je to tak trochu začarovaný kruh, skoro jakobychom s tím nemohli nic dělat. Jakobycho se už tím, že se narodíme, stávali tím adamem a evou, co vždycky raději sáhnou po tom krásném nabízeném jablku a spíš důvěřují hadovi, než Pánu Bohu.)
Jen co se narodíme, už jsme v tom až po uši. Vzdorovat samozřejmě můžeme, máme přece svobodnou vůli. Ale jak říkal Pavel - chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne...
Jak nám v tomhle Bůh může pomoci? (Jak z nás udělat zase ty lidi, co mu důvěřují a chtějí svůj život žít v jeho stínu?) Má nás postavit do latě, nějakým kouzlem způsobit, že najednou budeme dělat, co je dobré? Jenže to bychom přestali být Božím obrazem, a stali se božími loutkami. To už by nebyl člověk, který se svobodně rozhoduje pro Boha a pro život ve společenství s ním. Tohle nejde. Zásah zvenčí, zázračný, jasný a mocný - takhle se člověk změnit nedá. Pomoc musí přijít zevnitř, z lidské strany. Bůh může ve světě změnit něco pouze skrze člověka. Člověka se vším všudy, člověka který prožívá to, co ostatní lidé, stejná pokušení, stejné radosti, stejné trable. Člověka se vším všudy, který ale ani v těch trablech a v té radosti neodsune Pána Boha na vedlejší kolej; i v těch pokušeních a složitostech světa bude hledat Boží vůli a žít podle ní. Někoho, kdo zase otevře druhým cestu k Bohu. Umožní, aby se člověk sám pro Boha rozhodl.
Jenže, kde takového člověka vzít a nekrást? Kde vzít Adama, který ale nebude tím starým Adamem? Kde vzít někoho, kdo bude opravdovým člověkem, ale zároveň vystoupí z toho začarovaného kruhu adamovské zkaženosti?
Ti kdo se setkali s Ježíšem zažívali, že tohle všechno se nějak projevilo právě u něj. Byl jako jeden z nás - uměl se radovat i hněvat - ale na Boha nezapomněl a nikoho nezačal nenávidět. Uměl zasednout ke stolu mezi elitu i mezi spodinu - a přece nepřijal způsoby ani elity, ani spodiny. Uměl života užívat, až ho jedni nazývali žráčem a pijanem vína, a taky se uměl modlit. Procházel různými pokušeními a zkouškami, a přece v nich nepodlehl. I on hledal v životě Boží vůli, neměl všechno jasné, dokonce se mu ta vůle zdála jednu chvíli i neschůdná - a přece se nakonec rozhodl pro Boha. Zkrátka ti, kdo se s Ježíšem potkali, poznali, že byl jako my a přece nebyl jako my. Byl jako my a přece ho ten dědičný kolotoč hříchu nesemlel jako ostatní.
Kdo nezažil, nepochopí. Jak to vyjádřit v příběhu, ptali se časem ti, co o tom chtěli předat svědectví. Byl jako my a přece nebyl. Byl naplno s námi a přece byl také naplno s Bohem... A tak se jeden z těch svědků - říkáme mu už delší dobu evangelista Lukáš - rozhodne vyprávět příběh o dívce - o úplně obyčejné mladé dívce, takové jako tisíce dalších. Má jméno Marie a jednou za ní přijde - no třeba anděl, protože andělé jsou přece v lidských snech (i v bibli) poslové těch nejlepších zpráv. A ten anděl ji jednu velice dobrou zprávu zvěstuje. Narodí se ti syn, povídá. Bude to tvůj syn - a přece se o něm jednou bude říkat, že je to Syn Boží. Bude jako ostatní lidé, a přece bude jiný.
Jenže jak se tohle může stát? ptá se na to překvapeně Marie. Vždyť nežiji s mužem. Jsou věci, které prostě nejdou, přes které nejede vlak. Dokud sám nezapracuješ, nic se nestane. A někdy se musíš hodně přičinit, aby se nějaká důležitá věc podařila.
Ano, to je dobrá otázka - jak se to může stát, aby se někdo takový v tom našem pokrouceném světě našel? A jak se to může stát bez toho, aby se o to někdo nějak přičinil? Aby pán tvorstva, který si myslí, že všechno může a že bez něj nejde nic, vypadl ze hry a jen bezmocně sledoval, jak se tu nezávisle na něm něco nového začíná? - To bude tak, pokračuje Lukášův anděl. „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní...“ To prostě bude dar z nebe. Z milosti. Nikdo z lidí se o to totiž nijak nepřičiní, jen Duch svatý. Oni si z téhle větičky udělají jednou nějaké dogma, poučku víry a budou to recitovat i při bohoslužbách - ale tobě stačí, když budeš vědět, že to, co se teď začně dít, má co do činění s Hospodinem. Je to v jeho moci. Stejně jako tenkrát, když Sára nemohla mít dítě a vypadalo to, že boží zaslíbení skončí na smetišti dějin. Stejně jako když Chana plakala ve svatyni v Šílo a byla bezradná... Koneckonců - stejně jako tvá příbuzná Alžběta - byla stará - a přece teď čeká syna. - Věř, že u Boha přece není nic nemožného. On může působit i tam, kde se zdá, že všechny cesty jsou uzavřené.
„Moc nejvyššího tě zastíní“ - do všech těch lidských příběhů a marného snažení se vloží Bůh, bude to jeho dílo a v jeho stínu budou veškeré ostatní snahy o lepší zítřky jen vybledlé šmouhy - a ty Marie můžeš být při tom. Bůh chce, aby ten nový Adam, ten, kdo do světa přichází z Boží strany, byl také úplně stejně člověkem, jako kdokoli jiný - aby mu lidé věřili. Aby vám ukázal, že Bůh je na vaší straně. A tak si vybral tebe, abys trochu pomohla. Abys tomu, co přichází od Boha, dala ve svém životě prostor. Nic víc. Ale také nic méně.
Bylo by hezké, kdyby na tuhle skvělou Boží nabídku člověk řekl ano, pomyslel si Lukáš - a tak Marie říká: Jsem služebnice Páně. Staň se mi podle tvé vůle. Jako první z těch, kdo Božímu dílu v Kristu řekli ano. Jako svědek víry, který nám ukazuje, jak přijmout spásu, kterou Bůh v Kristu odhaluje.
Jenž se počal z Ducha svatého a narodil z Marie panny - je od Boha a přece je jako my. Byl Bohu nablízku a přemohl to staré adamovské lidství. Byl lidem nablízku a ukázal nám, že odcizení, hřích a samota nejsou tím posledním, co utváří naše života. I nás k tomu novému lidství zve a dává k němu sílu. Amen
