Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději....
Opět jsme slyšeli jednu z těch dlouhých epištolních vět, kterým někdy snad jen stěží rozumíme. A když už rozumíme, tak nám možná zní jenom jako takový závan starých časů. Snad je v ní cítit krása výrazu, patos - Jinak to jde ale trochu mimo nás. Je dost těžké porozumět zkušenosti víry dva tisíce let staré
a nějak si ji přeložit do své vlastní zkušenosti. A ještě těžší je předat tu zkušenost dál. Lidem, kteří už dávno nerozumí tomu zvláštnímu jazyku bible a víry. A vlastně ani nechtějí porozumět. Lidem, kteří prožívají své životy v úplně jiných souřadnicích. Slova velebit, spása, nebesa, chvála, zjevit nejsou v jejich slovníku doma. Koneckonců myslím ani v našem slovníku tak úplně doma nejsou. Jak přeložit a vyjádřit svou zkušenost víry, která sama o sobě je téměř nepopsatelná? Jak mluvit o tom, co prožíváme? Před dvěma tisíci lety zaznělo: „Veleben buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikohé milosrdenství dal nově se narodit k živé naději...“ Co zazní dnes? Jak my pošleme dál toto svědectví které zní možná trochu vzdáleně? Jak my budeme svědčit? Asi neodpovím, protože to nakonec je úkolem každého z vás... Jsme tu abychom zaslechli a porozuměli tomu starému, zkusili si to přivlastnit, nějak v sobě přetavit a pak poslat dál.Veleben buď Bůh a Otec, že nám dal nově se narodit k živé naději... Je to chvalozpěv - zpěv radosti, zpěv víry. Víra se projevuje radostí z toho, co jsem prožil, co mi bylo dáno, ukázáno. Co mě změnilo. Chvalozpěvy známe z fotbalových a hokejových arén - z chrámů zasvěcených hrám. To ale asi není úplně nejlepší příklad, jak bychom mohli vyjadřovat svou víru. Ne že by jásající tribuny a davy neměly cosi do sebe, ale víme jak takový chvalozpěv bývá vratký - jednou se změní v šílenství, jindy v pláč - a mezi zápasy v prázdnotu. Možná lepší vyjádření by bylo chvalozpěvem z nějaké americké či africké černošské bohoslužby. V tom je život. To je ale opět zkušenost pro nás dost vzdálená. Takhle my svou víru většinou neumíme vyjádřit (pokud zrovna nejsme v nějakém opojení). Přece jenom už nějakých těch pár set let vyrůstáme na tradici bratrských a husitských chorálů a hned tak se z nás křepčící afroameričané nestanou. Proto ten náš chvalozpěv nebude asi nic moc vnějšně velkolepého a soustředíme se spíš na obsah. Jenže koho dneska zajímá obsah, když to nejdůležitější je přece výrobek dobře a poutavě zabalit? Přesto se můžeme na obsah soustředit v důvěře, že se to projeví i navenek. Že se to v nás nějak obtiskne a my sami se staneme obalem, který bude dobrým a výrazným propagačním materiálem.
Co se v nás má obtisknout, o čem můžeme svědčit? „dal nám nově se narodit k živé naději...“ Naděje - to je něco, s čím se dá prorazit i dneska. Potřeba naděje člověkem hýbe stále. Kolem naděje, dobré budoucnosti se točí ledacos. Od naděje v uzdravení, naděje na získání práce, naděje, že budu mít z čeho žít. Naděje, že bude lépe. Naděje, že z dětí snad jednou něco vyroste. Naděje, že v Evropě bude lépe. Naděje, že hospodářství půjde vzhůru. To vše člověkem hýbe, dává mu sílu překonávat potíže, dává mu ochotu ledacos obětovat - třeba peníze (v naději že naše mužstvo zvítězí, nebo že padnou ta správná čísla ve sportce). Naděje nám dává odvahu investovat - nejenom do podniku či akcií, ale také do dětí, do druhých lidí. Bůh do nás také dost investoval v naději, že to k něčemu bude, že z investovaného zrníčka vyroste sto jiných.
Jsou různé naděje. V epištole je ale ještě upřesněno - „dal nám nově se narodit k živé naději“. Jsou mrtvé naděje a živé naděje. Naděje v úspěch naší hokejové reprezentace se ukázala jako mrtvá. Spousta nadějí se časem může ukázat jako mrtvých, marných, přehnaných nadějí. Naděje na uzdravení. Naděje vkládaná do dětí. Naděje v dobrou úrodu a šťastný život. Naděje ve vysněnou beztřídní společnost. Někdy si naději trochu pleteme se sázkou do loterie. Taková mrtvá naděje nás může jako bludička zavést do bažin a pak zhasnout a my se tam utopíme. Po některých velmi silných nadějích můžeme upadnout do ještě větší beznaděje.
Ten váš chvalozpěv (píše se v epištole Petrově), ta radost ať už doprovázená halasným veselím nebo tichou vnitřní radostí a pokojem, ať je z toho, že jste směli poznat naději, která je živá. Které se smíte držet, i když ostatní naděje odumřely a ukázaly marné. Je živá právě proto, že nezávisí na tom, jak na tom právě jsme, jak se cítíme, co dobrého či zlého se nám přihodilo a ještě přihodí. Je to naděje, která se nedrží a nespoléhá na to, co je lidské. Kristovo vzkříšení dalo této naději nový impuls.
Když mluvíme o vzkříšení, tak nemyslíme pouze na to, že jednou budeme vzkříšeni, ale především na to, že člověk se ve všech situacích může opřít o Boha. Navzdory všemu. Že se dá očekávat něco víc, než co my si můžeme zajistit, než čeho my se sami od sebe můžeme nadít. Že smrt neznamená vždycky konec. Že ti, kdo jsou opuštění, nezůstávají sami. Že ani prohraný zápas nemusí být nesmyslný, že prohrát může znamenat zvítězit, ztráta může znamenat zisk. Nenávist a násilí nemusí vždycky vyhrát. Že i utrpení se dá snášet s pozvednutou hlavou. Skrze utrpení člověk může získat nový pohled na život, z utrpení může vyjít posílen. To všechno a ještě mnohem víc znamená Kristovo vzkříšení - jako základ naší živé naděje, našeho doufání.
Jsou dvě roviny naděje - ta naděje lidská, která nás žene a posouvá vpřed, stimuluje, pomáhá - a občas zavede do slepých uliček a vlastně do beznaděje. A pak ta naděje Boží - naděje, nebo řekněme spíš „doufání“, které nás drží a nese. Které nám dává zakotvení v životě. Cituji bratra Martina: „I kdyby nebyla naděje (v uzdravení), stále ještě můžu doufat (v Boha)“ - To je rozdíl mezi živou a mrtvou nadějí. Vám byla dána ta živá - to ať se ukáže ve vašich životech a to bude nejlepší chvalozpěv, vyznání víry. Třeba tak, že budete pevní tam, kde jiní klesají - anebo vnesete trochu pochyb tam, kde si jsou všichni (sebe)jistí. Že zkusíte ukazovat naději, tam, kde ji nikdo nechce vidět (třeba v té eu). A naopak ukážete, že mnohé z toho, v co lidé doufají, je od počátku zbytečné. Že tou svou velkou nadějí, kterou máte v Bohu, budete živit a usměrňovat ty naděje malé, lidské - a tak jim dávat tu správnou chuť, náboj, pevnost.
Je to živá naděje. Ne něco neživě obecného, ale naděje, která se týká našeho konkrétního života. Každý potřebuje jinou naději. Jinak dodáváme naději umírajícímu, jinak smrtelně nemocnému, jinak člověku v úzkých, člověku opuštěnému. Jinak dětem, jinak dospělým. Jinak tomu, komu se dá ještě pomoci, jinak tomu, komu už se asi nedá pomoci. Kdyby se ta velká Boží naděje nijak nevztahovala k těm naším malým lidským nadějím, asi by nám moc nepomohla. Možná i proto, že neumíme tu velkou naději přeložit, rozdrobit do našich malých lidských nadějí, do našich životních situací, tak bývá v našich krajích křesťanství považováno za něco, co se lidí vůbec netýká a nehodí do života. Jakoby nám šlo jenom o něco, co bude po smrti. Koho to ale nakonec zajímá. Naše naděje přece není jenom pro to, co bude, ale především proto, co už je teď, co se děje. Co se děje v našich rodinách, co se děje v naší vesnici, co se děje v našem zaměstnání, v naší politice, co se děje u nás v Evropské Unii, co se děje za hranicemi naší Evropské unie. Zkrátka všude v našich životech. Na nás je, abychom se té velké naděje, kterou v Kristovu vzkříšení poznáváme, drželi i v běžných životních peripetiích. Nelze mít naději na vzkříšení a přitom neustále nadávat na nesmyslné a beznadějné poměry mezi lidmi či v politice. Nelze mít naději ve vzkříšení a stěžovat si, kde mě co bolí a proč už nic nemá smysl. Nelze mít naději ve vzkříšení a tvrdit, že se už nedá nic udělat - s rozbitými vztahy, s nemravnou politikou, s ekologickou krizí, s menšinovou církví, s nezdárnými dětmi. A i kdyby se skutečně dělat nic nedalo, tak zoufat a skuhrat se nemusí.
„Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro nás v nebesích“ - je tu ještě ta budoucnost, která není v naší moci, ale která tu už je pro nás připravená, která nás v Kristu zasahuje. Které se smíme držet - ne jako nějakého opia, jenž nám dává zapomenout na to, co se tady na zemi děje, ale která nám ukazuje, v co smíme doufat už tady. O co se smíme s nadějí zasazovat už teď , všude tam kam jsme postaveni. Podle běžného lidského mínění se věci ve světě stále víc zhoršují. Kdysi byl zlatý věk, ale od té doby jde všechno z kopce. My věříme, že je to naopak - že před námi je Boží království a k němu všechno směřuje. Všechno se s tímto výhledem zlepšuje. I když tomu jistě mnoho věcí nemusí nasvědčovat. Naše živá naděje může být tím, co ve světě ukazuje k Božímu království. K tomu na co se dá vždycky spolehnout. Amen
