Vidím ho jako dnes, menší rozložitější postava, v modrých montérkách, hnědém klobouku na hlavě, ve šněrovacích botách - jak se tu na Valašsku říkalo komisňákoch - a s neodmyslitelnou aktovkou z vepřovice na řemenu přes rameno. Tak chodíval kolem nás poslední dobou, kdy už byl v důchodu. Ale nebyl to jen křivačkář, jak se nazývali ti, kteří se zabývali výrobou kapesních nožů, byl zároveň i kovářem.
Jistěže výroba kapesních nožů byla jeho zálibou, rád je dělal, a když ten nůž udělal, tak to bylo zaručené, že bude dobře krájet nejenom chléb, ale i prsty, proto musel s ním člověk opatrně zachodit. Zažila jsemto nejednou, když jsem si takový křivák přinesla. Dělal několik druhů těchto nožů, jak na běžnou potřebu, tak i na ozdobu.
Nejobdivovanější byl sprašný křivák. Byl to velký zavírací nůž, na konci dřevěného klátku na odšroubování, do kterého vložil několik malých nožů (křiváčků) a opět zašrouboval. Tyto malé křiváčky byly o málo větší než zrno ovsa. Bylo až na podiv, jak ty jeho upracované ruce mohly něco takového utvořit. Byly to nože jak na pohled krásné, tak i užitečné.
Další jeho záliba byla kovařina. Tou se také zabýval. Rozuměl také železu a dovedl toho také využít. Dovedl také naostřit sekeru, motyku i krompáč. Okovával dřevěné vozy, které tenkrát existovaly, no zkrátka všechno co bylo spojené se železem. Měl rád tuto práci a dělal ji poctivě. Byl svobodný a tak se mohl věnovat svým zálibám. Snad proto, že byl hodně nahluchlý, nepokoušel se ani oženit. Sám si pral i vařil a všechno obstarával. A kuchař byl dost dobrý. Uměl si i napéct vánoční cukroví i nadělat čokoládu. Potrpěl si na to, že nás zvával vždy na koledu, to jsme mu zazpívali vánoční písně a pak nás obdaroval tou čokoládou a pečeným cukrovím. Dělal rád také podomácku víno, buď šipinkové, z třešní nebo černého rybízu, a tím nás také častoval. A měl radost, když jsme mu to pochválili.
Když později si Mudr. Sovadina postavil domek v jeho sousedství, rád jej navštívil. I pana doktora častoval vínem. Vzal z poličky sklenici, vytřel prstem, vyfoukl a potom nalil víno panu doktorovi. Pan doktor víno s úsměvem přijal a na Eliášovo zdraví vypil, a pak řekl: „nic mi z toho nebylo a bylo to dobré“.
Jinak se snažil lidem posloužit, jak jen mohl. Byl také dobrý sekáč. Když se postavil na louku a začal séct, tak to člověk s obdivem hleděl, jak mu to jde. Ta kosa mu jen zpívala šššškrt. Pokosy pěkné, stejnoměrné v řádku a na osečené louce by mohl (jak se povídalo) jehly sbírat. Když byl mladší, rád se také nastrojil. V neděli, když přišel na besedu, měl oblečené šedé kalhoty, světle modrou košili, na hlavě bílou plátěnou čepici se zeleným štítkem, jak se tenkrát nosívalo. První z nás pasekářů měl náramkové hodinky.
Byl evangelík, do kostela za mládí chodil, dokud lépe slyšel, ale brzy ohluchl, tak přestal. Na růždecký sbor pamatoval, salár platil i na nějakou tu sbírku posílal. Doma si čítal z Bible i Postily, které byly psány ještě švabachem. Těchto knih si velice vážil, a když je někdo chtěl od něj koupit, řekl, že ty neprodá, kdyby mu za ně slibovali cokoliv. Že je má po svých rodičích. Že mu po nich zůstaly jen ty knihy.
Byl přátelský, rád se zasmál a už když se člověk na něho podíval, jak se rád směje, musel se smát s ním. Své dětství prožil na růždeckých pasekách, říkalo se tam v Americe. Brzy mu zemřel otec a on jako ještě nezkušený se musel ujat starosti o živobytí, pro sebe i pro matku. Chaloupka i pole byly zadluženy a výdělek žádný a tak to přišlo do prodeje. Pozbyl domov. Tak jako mnoho jiných dříve, začal se živit křivačkářstvím. A také se pustil do kovařiny. Jeho matka se provdala za vdovce s dosti dobrým výminkem, ale její syn Josef tam nebyl žádoucí. Díky pasekářům, že se ho ujali a ubytovali. Přešla 2 sv. válka a mnohé chaloupky zůstaly prázdné. Lidé odešli do pohraničí. Tím mu bylo pomoženo, ale on uvažoval o své vlastní chaloupce. A také se mu to splnilo. A zase díky dobrým a obětavým lidem, s jejich pomocí si postavil sroubenou chaloupku na Dušné. Tam měl dosti místa pro svou kovárnu i dílnu. Jinak byl zaměstnán u správy okresních silnic, kde pracoval až do důchodu.
Ale život lidský jde dál a přišlo stáří a bezmocnost. často bloudíval po těch místech, kde měl dřívější domov. A když už nevěděl, kam chodí a kde má domov, odvezli jej do domova důchodců. A tam také dožil svůj život.
A zbyla jenom chaloupka na Dušné a vzpomínka v srdci na křivačkáře a kováře Josefa Eliáše.
