Nechtějte všichni učit druhé, moji bratři: vždyť víte, že my, kteří učíme, budeme souzeni s větší přísností.
Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo.
Nechtějte všichni učit druhé… jak krásný sbor, kterému tohle Jakub musí psát! Určitě plný lidí, kteří se hrnou k tomu učit v nedělní škole, bratři a sestry se přetahují o to, kdo udělá různé programy, kdo bude učit náboženství, psát úvodníky do sborových plátků, snad i na kazatelnu se musí farář vnutit, jinak by si nezakázal. Ale Jakub místo aby tuto horlivost podpořil a zajásal: „výborně! Jen tak dál do toho!“ – tak je spíš odrazuje: Nechtějte všichni učit druhé. Je to velká odpovědnost a ti kdo učí budou souzeni přísnějším metrem.
U nás to pravda někdy vypadá spíš obráceně – sami dost rádi připomínáme, že neumíme, nedovedeme, neodvažujeme se – někdy snad až s přehnanou pokorou… No a vždyť od toho je tu pan farář, ten na to má přece školu. Tu odpovědnost „učit“ máme strach převzít. Jakub jako by nám dával za pravdu. A když tak nad Jakubovými slovy uvažuji, tak se mi vtírá otázko: no ale co ty tady (Martine) za tou kazatelnou vlastně sám pohledáváš? Kde bereš tu odvahu (nebo spíš drzost) sem vylézt a něco vykládat. Nebylo by lepší přenechat i to tvé učení někomu jinému? Někomu, kdo tu odpovědnost lépe zvládne?
Jakub určitě nechce odradit případné zájemce o učitelskou (vzdělavatelskou) službu v církvi. Spíš jen připomíná odpovědnost, kterou to sebou nese. A snad varuje před samozvanými učiteli, kteří z nějakého důvodu mají touhu druhé neustále poučovat. Někdy možná s dobrými úmysly, ale přitom nevhodně a hloupě. Jindy zase s pocitem vlastní sebespokojenosti a o to hůř. Každý ať se do učení nehrne.
Učení – výchova. Působení člověka na člověka tak, aby tomu druhému něco předal, nějak ho formoval. Vliv dospělých na děti, ale nejen to – ve všech mezilidských vztazích a po celý život máme na někoho vliv a svým způsobem ho „učíme“. Všichni – ať chceme nebo ne. A ti kdo učí, mají odpovědnost. Musejí se ptát: Jak že to vlastně působím? Jak druhé ovlivňuju? Co je učím, čím jim pomáhám, čím jsem pro ně kamenem úrazu?
A když se mluví v Bibli o „učení“, tak nejde jen o školu nebo předávání nějaké životní moudrosti (a už vůbec ne o předávání pouček a faktů). Ale jde o předávání víry. Víra je sice dar – ale k tomu daru se otevírá cesta právě učením. Výchovou. Učit víře znamená předávat, to, co mě oslovilo. Vykládat a předávat Boží oslovení, jak ho máme v Bibli, kázat, zvěstovat, evangelizovat – mnoho slov k tomu můžeme použít a mnohými způsoby se to děje. Jakubovo slovo je tu pro nás všechny upozorněním na tu odpovědnost, kterou všichni neseme – a nemůžeme ji setřást tím, že si řekneme, že učit nebudeme (abychom náhodou něco nezkazili; rodiče dětí často alibisticky říkají, že je nebudou k ničemu nutit, že rozhodnutí k víře nechají na nich). Někdo možná víc, někdo méně - ale všichni učíme, ukazujeme druhým, co pro nás víra znamená – ať chceme nebo ne. A někdy to ukazujeme více tím, co děláme a jak to děláme, než tím, co říkáme. A někdy se nám to daří a někdy to děláme úplně špatně.
Otázka není ani tak, jestli učit nebo ne – ale jak. V jednom překladu tohoto místa stojí: „Nehrňte se k poučování druhých“ (O. Petrů) – to už je spíš výklad, než překlad, ale docela pěkně vystihuje, jak často se „učení“ může změnit v „poučování“. Právě ve věcech víry. Poučovat - mentorsky a moralisticky vystupovat jako ten, kdo „má pravdu“, kdo ví, kdo těm druhým, nevzdělaným nebo nesvéprávným vysvětlí, jak to všechno je. Kdo dobře rozpozná, co ten druhý dělá špatně a poučí ho o tom. (ani ve výchově dětí to nefunguje, natož v předávání víry). Kalvín ve výkladu tohoto místa mluví o úřadu cenzora, který si snad v tom sboru chtěli někteří přisvojit. Hezky z nadřazené pozice „učitele“ zhodnotit poklesky druhých, zaevidovat, rozebrat, okomentovat, poukázat. A nemusí jít jen o poklesky a selhání třeba duchovní - v církvi se také občas z pozice cenzora a poučovače hodnotí i práce druhých. Jeden udělá, druhý zhodnotí. Jeden něco tvoří a zkouší a druhý vysvětlí, že to tak je špatně a dodá poučení, jak SE to mělo udělat správně.
Církev je v našem okolí často vnímána právě jako instituce, která chce ty ostatní poučit o své pravdě. Která chce ostatním ukázat, co je správné a co ne. Co se má a co ne. A není to často jenom předsudek. Dáváme k tomu dost důvodů tím, jak a k jakým otázkám se zpravidla vyjadřujeme. S jakým nárokem vystupujeme, jak víru prezentujeme. O to víc ať nám zní Jakubovo: Nechtějte poučovat druhé, nebuďte učiteli…
A co to znamená třeba při naší snaze o misii? Jak tam se vyhnout tomu, abychom nepoučovali, nechovali se jako ti chytří, kteří chtějí poučit chudáčky nevěřící?
Jak učit a přitom nepoučovat? O Ježíšovi evangelisté píší, že učil jako „moc maje“ (a ne jako zákoníci) – jako ten, kdo má skutečnou (přiozenou) autoritu (a nemusí ji podkládat ani mocensky, krásou či plamenností řeči, ani žádnými jinými tiky). Ježíšovo slovo brali lidé vážně. Něco pro ně znamenalo. Neznělo jako poučování – a přece dovedlo ukázat k tomu nejdůležitějšímu. Většinou neříkal, kdo má co dělat (pokud se ho na to náhodou někdo nezeptal!) – a přece lidi setkání s ním proměňovalo. Nepodbízel se a přece z jeho slov a činů lidé poznali a přijímali Boží nabídku. Pozvání ke změně života a hodnot. Nestavěl druhé do pozice pomýlených žáčků, kteří potřebují poučit, ale bral je vážně. Dovedl stát za tím, co říkal.
To je inspirace k našemu „učení“, předávání víry. Nevystupovat vůči druhým jako ti, kdo mají patent na pravdu – ale jako ti, kdo sami pro sebe něco podstatného objevili (bylo jim dáno objevit) a snaží se na to ukázat. často nesměle – vždyť se jedná o věci, které nejdou popsat, dokázat. Slovo „učit“ „učení“ v hebrejštině znamená totéž co: „ukazovat“ „ukazatel“. Nemůžeme nic víc, než celým svým životem ukazovat (poukazovat) k tomu, co je pro nás podstatné. Bez snahy druhým podsouvat, že to jejich je špatné a k ničemu. Bez všelijaké snahy vnutit jim to naše přesvědčení. (Natož tvrdit, že bez toho našeho půjdou do pekla.) Je to pro nás docela těžké, nějak nedovedeme zkousnout a přiznat i druhému, že by mohl mít pravdu. Že každý nemusí příjmout, co my považujeme za nejdůležitější. Přiznat si, že ve věcech víry nemáme žádný patent na pravdu a že jediné, co můžeme, je ukazovat, dávat svědectví. A zbytek už nechat na někom jiném.
Ještě jiný překlad Jakubova textu – tentokrát kralický: „Nebuďtež mnozí mistři, bratří moji…“ Nebuďte mistry. To nám připomíná evangelijní text, kde se říká, že mistr je nakonec jeden jediný… Kristus a my pak všichni bratří jsme. Nejsme mistři, kteří všechno vědí – ale ti, kdo společně něco hledají a nacházejí to u svého Učitele, Mistra. Církev nepoučující (nemistrující), ale církev, která se stále učí u svého Mistra a k němu ukazuje – to je východisko našeho vyučování. To, čemu se máme navzájem učit – být Kristovými učedníky. Však také k tomu na závěr Mt evangelia apoštoly vyzývá: Jděte a získávejte mi učedníky… Kristus nestojí o učitele, ale o žáky.
Neznamená to, že by křesťané nebo církev měli být bez názoru nebo jen neurčitě krčit rameny, když je potřeba se k něčemu vyjádřit – určitě ne. Jsou chvíle, kdy je potřeba jasné slovo - ale zase ho nesmíme pronášet jako ti, kdo mají patent na pravdu a z této nadřazené pozice chtějí druhé poučit.
Jakub přidává ještě jeden dodatek k našemu „učení“: všichni se mýlíme v mnohém… Všichni se mýlíme v mnohém - Tak co vlastně chceme učit? – Napadá mě, že třeba právě toto. Že se všichni a v mnohém mýlíme. A že toho všichni a mnoho pokazíme. A že když se tváříme jako že ne, jako že jsme mistři světa a na všechno máme odpověď – tak jsme úplně vedle (a lžeme). Jenže my si díky Bohu svou omylnost smíme přiznat, smíme s ní počítat u sebe i u druhých – a právě tady objevovat, že náš Mistr a Pán nás přijímá a bere vážně i tak. To je něco úžasného, čemu stojí za to, se přiučit a pokorně se to pokusit předat dál. Amen
