Milovati budeš bližního svého jako sebe samého - to je královský zákon a dobře děláte, když ho dodržujete - píše Jakub - jenže zdá se mi, že to ve vztahu k aderesátům myslí trochu ironicky: říkáte, že milujete bližního svého - jenže když přitom někomu straníte, tak to prostě není pravda. Něco si nalháváte. Už v předcházejícím oddíle Jakub varoval před tím, když se dává ve společenství sboru někomu přednost na úkor druhých - třeba bohatým a váženým před chudými a bezvýznamnými. Teď jde ještě dál. To není jen neomalenost, hloupé elitářství, nesprávné posuzování - ale to je prostě hřích. Když mluvíte o lásce a přitom někomu dáváte přednost a jiného posíláte do kouta, tak vás právě to přikázání lásky obviňuje z hříchu.
Miluju bližního svého jako sebe samého... jo třeba támhle Fandu, s tím si rozumím, je moc príma, sympaťák. S tím si mám co říct, on mě má také rád. Jo Fanda, to je osobnost. I ostatní si ho váží a chtějí se s ním bratřit.
Miluju bližního svého jako sebe samého... až na támhletoho, co mi pije krev. Ale to přece snad není můj bližní. Ani ta nesnesitelná ženská, co pořád něco mele, až z toho bolí uší. Jo a ten, co si v minulém režimu pěkně nahrabal, s tím si teda taky nemám co povědět.
Miluju bližního svého jako sebe samého... ale to co mi udělal támhleten, to mu zkrátka nadosmrti nezapomenu. Leda že by se omluvil...
Miluju bližního svého jako sebe samého... jen raději přejdu na druhý chodník, abych se nemusel potkat s tím odrbaným mrzákem. Trochu mě znervózňuje, když se na něj musím dívat a přemýšlet o tom, že nevim jak mu pomoct. Ještěže v kostele máme spoustu volných lavic, takže si můžu sednout někam jinam a nikdo mě neruší při mém rozjímání - třeba tím, že bych na něj musel myslet, zabývat se jeho starostmi...
Miluju bližního svého jako sebe samého... a tak se tiše pomodlím, aby ve světě nebyla bída a nespravedlnost, utrpení a násilí, hlad. A to snad stačí ne? Co víc taky můžu udělat? Afrika je daleko.
Miluju bližního svého jako sebe samého... ale s politikou nechci mít nic společného. Je to verbež. Ať si koneckonců dělaj co chtěj, do toho mi nic není, nezajímám se o tom, nerozumím tomu a ani nechci. Špatné zákony, za to nenesu odpovědnost. Vždyť jsem ani volit nešel.
Miluju bližního svého jako sebe samého... samozřejmě, proč ne - ale nesmí to narušit můj klid, mou svobodu, mé zájmy, mé prožívání, mou víru, mou spokojenost, mou uraženou ješitnost, mé názory, mou pravdu...
Dobře se o té lásce mluví, než příjde nějaký Jakub a nezeptá se, jestli náhodou nezavíráme trochu oči. Jestli si to milování bližních nezjednodušujeme - jestli nemilujeme jenom přátele - ty, kteří nám jsou sympatičtí a blízcí. To nakonec tak velký problém není, to nám jde. Jen Církev pak přestává být církví, ale stává se obyčejným spolkem.
Milovat bližního svého jako sebe samého - to je královský zákon... Milování nařídit jako zákon, přikázání - to snad ani nejde? Nemohu se přece nutit k něčemu, co necítím. Nemohu se donutit mít rád někoho, kdo je zkrátka protivný...
Asi už jste to mnohokrát slyšeli - stará řečtina má pro slovo láska, milovat několik výrazů (každý z nich má trochu zvláštní významový odstín): jedním z nich je EROS - vyjadřoval vášnivou lásku, lásku milostnou, lásku naplněnou jiskřením, vzájemnou přitažlivostí (nejen tou fyzickou). Pak slovo FILIA - to byla zase láska založená na přátelství, sympatiích, zaujetí pro něco (filosofie - láska k moudrosti). No a to poslední slovo je AGAPÉ - ve významu „přijmout“, „pozdravit“, „zacházet s úctou“, „usilovat o něco“. Takové poměrně obyčejné slovo, které nezdůrazňovalo tolik ten citový náboj - a přitom právě toto slovo se v Bibli převážně používá, když se mluví o lásce k bližním. Je to láska, která pro druhého něco udělá, která ho bere vážně, která se sdílí - i když přitom třeba necítí nic z toho vášnivého zanícení. Láska, která není sentimentální, nemusí nás při ní vždycky hřát u srdce. Ale je to láska činná, účinná. Aktivní. Solidární. Když samaritán zvedal zmláceného člověka z příkopu, tak u toho vůbec nemusel cítit nic hřejivého u srdce. Ale byla to láska k bližnímu. Když podám ruku člověku, který mi leze na nervy, vyslechnu ho a prohodím s ním pár slov - tak u toho také někdy necítím vůbec nic hřejivého u srdce - ale třeba mu tím pomůžu, naruším hradbu, která mezi námi je (a možná už příště něco cítit budu, kdo ví). Ježíš zve dokonce k lásce k nepřátelům - a nemyslím, že by to znamenalo, že se jim vrhneme kolem krku a budeme se na ně přiblble usmívat - ale že prostě na to nepřátelství neodpovíme další nenávistí, hrubostí nebo nezájmem - že i přes to nepřátelství se k nim zachováme aktivně jako k bližním. Ježíš vyzývá k nasycení hladových a oblečení nahých nepřátel. Možná se někdy nemůžeme donutit k tomu, aby nám byl druhý sympatický, abychom k němu něco cítili. Ale můžeme se přinutit k tomu, aby nám nebyl lhostejný, abychom si ho všimli a něco pro něj udělali, abychom ho brali vážně, abychom ho přijímali. Proto se dá láska přikázat.
Bible mluví o lásce skromně a prostě. Také Jakub - když říká, že porušením tohoto zákona je třeba právě to, že někomu straníme - na úkor ostatních. Láska nejsou pouhé city, ale zcela konkrétní vyjádření zájmu o druhého. Zájem o druhého se vyjadřuje různými způsoby a jestli jsme zvání k takovéto lásce, tak bychom měli přemýšlet jakými. Jakubovo slovo smíme slyšet jako varování, abychom ani v tomto nebyli „výběroví“. Nezužovali ty způsoby vyjádření lásky - třeba jenom na prázdná slova o lásce. Jenom slovní vyjádření. Na nějaké pocity. Nebo jenom na lásku a solidaritu s těmi, kdo jsou nám blízko - v rodině nebo ve sboru. Ale abychom projevovali tuhle lásku ke všem svým bližním - k těm, se kterými se nějak setkáváme. Se kterými jsme si blízko a potřebují nás. Mluví se dnes hodně o globalizaci - ta mimo jiné znamená, že se nám podstatně zvýšil počet bližních. Do silového pole našeho života vstupují naši bližní v různých částech světa. Třeba v Evropské unii, všude ve třetím světě. A my před tím nemůžeme zavíra oči. Nemůžeme se mít rádi jenom tady v Růžďce, v české republice, ale musíme přemýšlet, jak mít rád třeba i ty na druhém konci světa. Tou láskou, která se stará o potřebné, zatracené, hladové. Láska k bližním, to ve starém zákoně znamenalo především starost o spravedlnost a solidaritu. Aby chudí a osamocení netrpěli, aby bezbranní nebyli utiskováni, aby se s přstěhovalci nezacházelo jako s hadrem. A to se projevuje jak v osobním vztahu - tak třeba tím, že ve společnosti jsou nastavena pravidla a zákony, které chrání bezbranné. Které zajistí pomoc těm, kdo ji potřebují. Nemohu si pomoc, ale o tom je přece politika. Křesťané, jestli skutečně chtějí milovat své bližní, se o ni holt musejí zajímat a nějak se do ni zapojit. A vzhledem k té globalizaci nestačí jenom na místní či národní úrovni. Milovat bližního svého jako sebe samého tak, že pomůžu prosadit zákony, které by mého bližního chránily. Třeba mého bližního indiána před barbarským násilím těžařů dřeva v jihoamerických pralesech.
Kdo by totiž zachoval celý zákon a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl „nezcizoložíš“, řekl také: „Nezabiješ“. Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon. Nezabíjím, nekradu, nelžu, nepodvádím manželku. Na to se mnoha lidem často scvrknou přikázání desatera. Chtějí tím vyjádřit svou „víru“ (v uvozovkách) - znamená to pro ně, že žijí jakžtakž slušně a to by mohlo Pánu Bohu snad stačit. Jakub tuto zbožnou (a hodně výběrovou) samospravedlnost rázem smete ze stolu - možná nepodvádíš manželku, ale když se vykašleš na bližního, který potřebuje pomoc - tak se proti Bohu proviňuješ také. Nejsi o nic lepší, než ten, co tu manželku podvádí. Jakub určitě nechce, abychom upadali do depresí, že takhle milovat a žít nedovedeme. Nebo abychom nerozlišovali mezi větším a menším zlem. Ale chce varovat právě před tím, když si myslíme, že už jsme toho udělali dost. Před tím, abychom se zavřeli do nějaké ulity, kde si budeme žít tím svým (možná slušným) životem. A víc nebudeme řešít. Nevšimneme si, že zatímco si lebedíme ve své samospravedlnosti, tak někde vedle nás někdo trpí. Zatímco si tady povídáme o lásce a možná se i rádi máme, tak za dveřmi kostela někdo potřebuje naši lásku příjmout.
Mluvte a jednejte jako ti, kdo mají být souzeni zákonem svobody. Zákon svobody. Ono by to s tou láskou mohlo znít zase jako nějaká povinnost. Něco co musíme. Zatnout zuby a milovat bližního. To po nás ani Ježíš ani Jakub nechce. Ani mi to po sobě snad nemusíme chtít. To by z nás byli nakonec byli zase jenom zamračení farizeové. Ono totiž jde o to, jak k tomu přistupujeme - jestli jako ti, kdo se snaží plnit nějaké přikázání v domění, že se to musí. Nebo se bojí, že by je Pán Bůh potrestal, kdyby to nedělali. Takovou lásku by nám byl čert dlužen. Jenže my k tomu milování bližních smíme přistupovat úplně obráceně: jako ti, kdo vědí, že jsou sami milováni. Že si to nijak nezasloužili, nijak slušně a správně nežili, moc dobrého toho neudělali - a přece je Pán Bůh nepustil k vodě. Přece jim dal docela dost lásky, svobody, odpuštění, aby jejich život byl dobrý a stál za to. A právě proto chtějí milovat i ty své bližní. Z vděčnosti - Vždyť tím jenom předávají dál zlomek z toho, co sami dostali. A proto svobodně, s chutí a s pokorou. Klidně někdy i s trochou sebezapření, proč ne, nejsme dokonalí. Ale v hloubi duše proto, že jen pouštíme dál kousíček z toho, co sami dostáváme. Možná snad někdy od Jakuba a ostatních biblických svědků potřebujeme trochu nakopnout, abychom na to nezapomněli a abychom si všimli souvislostí, které to má.
Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem. Stojí to na konci, ale patří to k těm východiskům. Strašně moc jsme toho dostali. Nikdy ze sebe nevydáme tolik, abychom to splatili. Jenže to se po nás ani nechce. Po nás se chce jen to, abychom to samé přáli lidem okolo nás. Všem. Nejenom některým. Vždyť sami sobě milosrdenství přejeme, rádi ho přijímáme. Miluj bližního svého jako sebe samého. Buď milosrdný k druhým, jako Bůh byl milosrdný k tobě. V tom spočívá láska. A na tom všechno záleží. Amen
