Evangelická církev v Růžďce a na Bystřičce

Bratři a sestry…
Bratři a sestry, nevím jak toto oslovení vnímáte. Jestli jako frázi používanou v církevních projevech? Něco jako soudružky a soudruzi… Něco starodávného, na co jsme zkrátka zvyklí, ale o čem nepřemýšlíme… Nebo jestli vám to oslovení připomene skutečnost nějaké Boží rodiny, do které patříte. - Jan Karafiát používal na začátku
kázání oslovení „milí v Kristu přátelé“ - možná to zní lépe. Je to také biblické a přitom ne tak otřelé…

Ale přeci jen - oslovení „bratři a sestry“ k nám zkrátka patří. Je to jedinečné oslovení, kterým se křesťané od počátku oslovují - a které vzato vážně - vystihuje vztahy uvnitř křesťanského společenství. Třeba to, že bratry a sestry si nevybíráme. Přátele ano. Vztah přátelství vzniká na základě oboustranné volby, sympatií, blízkosti. S bratry a sestrami nás ale spojuje něco víc, než naše volba nebo sympatie. Přátelství se dá zrušit nebo může vyprchat, když zjistíme, že si už nerozumíme. Bratr a sestra zůstávají bratrem a sestrou nastálo, za všech okolností. Je to vztah trvalý - právě proto, že závisí na něčem jiném než na těch našich sympatiích, blízkosti, pocitech... Kéž bychom si uvnitř sboru a církve byli přáteli - ale být si bratry a sestrami je ještě něco víc. Karafiát to vyjádřil tím rozšířením: přátelé - ale přátelé V KRISTU. Jsme přáteli, které z nás udělal Kristus. Nesešli jsme se proto, že jsme si sympatičtí. A upřímně řečeno - kdyby tomu tak bylo, tak se církev už dávno rozpadla. Jsme zkrátka bratry a sestrami - dokonce i s těmi, se kterými bychom se nikdy jinak nesetkali a nechtěli setkat, nespřátelili a nechtěli spřátelit - anebo si ani ruku nepodali. S těmi všemi jsme ale najednou spojeni. A nejen tady v Růžďce a na Bystřičce - ale po celém světě. Oslovení „Bratři a sestry“ - to není formalita, ale vyjádření toho, že nás Pán Bůh všechny bez rozdílu přijímá za své děti. A to je základ úplně jiných vztahů mezi námi. Tak snad abychom se víc odvážili dívat se na sebe jako na bratry a sestry a vzali to vážně.
Jakub o vztazích uvnitř křesťanského společenství mluví: Bratři moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi...
Rozdíly mezi lidmi ve sboru. Jakub dává příklad: Zvláštní přijímání bohatých a chudých. Snad už to dnes není tak žhavé - ale myslím, že ještě mnozí pamatujete, jak společenské postavení hrálo i v našich sborech velkou roli. Velcí sedláci měli často větší slovo. Když něco nechtěli, tak s tím ani pan farář nic nenadělal. Páni faráři - ti zas byli dvojí cti hodní, ruka se jim líbala... Byli to páni faráři, ne bratři faráři. Dnes už to tak snad není - ale co když to máme jinak? Pro koho máme připravenou pomyslnou židličku na předním místě - a koho necháváme sedět vzadu? Koho obdivujeme a na koho se díváme skrz prsty? Kdo je v centru pozornosti a koho si ani nevšimneme? Koho považujeme za elitu sboru a koho za okraje? Koho bereme vážně a čí názor nás nezajímá? Když jsme se o tom trochu bavili na mládeži, tak zaznělo třeba oblékání - příjde někdo řekněme „neobvykle“ oblečený (v krátké červené sukni, nebo s vlasy vyčesanými do dredů) - a náš mozeček už začíná škatulkovat a přemýšlet - co to asi musí být zač... co se od něj dá očekávat? No a co třeba rozdíly mezi těmi, kdo mají krásný dlouhý rodokomen s evangelickými předky až do tolerance a mezi nově příchozími? Mezi starými a mladými. Muži a ženami. Mezi společensky užitečnými a společensky neužitečnými...
Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? ptá se Jakub. Dokonce v tom různém přijímání osob podle jejich společenské či jiné vážnosti vidí souzení. Rozsuzujete však správně - ptá se - když dáváte závažnost tomu, co je vnějškové? Povrchní? Vždyť přitom přehlížíte to skutečně podstatné - totiž to, čím vás chce mít Bůh. Společenstvím bratří a sester. Snad jste vnějšně rozdílní, ale před Bohem jste přece na jedné lodi.
Asi by to bylo spíš na rozhovor do skupinek (třeba po bohoslužbách u kafe) - jak se v našem sboru (či církvi) mohou cítit ti, kdo sem přicházejí. Jaká je ta naše rodina víry? Patříme do jedné rodiny - jak se to projevuje? Co to pro nás znamená? Jak se na sebe díváme? Jaké jsou vztahy mezi různými skupinami i jednotlivci uvnitř sboru? Je to bratrství a sesterství nebo zdvořilé přehlížení? Co různé generace? Dovedeme nechat stranou všechny ty různé vnější rozdíly? Nenecháváme někoho sedět vzadu? Bereme vážně to, že jeden jako druhý jsme na tom ve vztahu k Pánu Bohu stejně?
V podobenství, které jsme četli, je člověk vyhozen ze svatební hostiny, protože neměl svatební šat. Otázkou je, kde ho mohl sehnat, když ho na svatbu zrovna přitáhli odněkud z ulice. Jednou docela zajímavou výkladovou možností (i když prý ne moc pravděpodobnou) je to, že snad někdy hostitel pozvaným sám zapůjčil šaty. Spolu s pozvánkou, nebo snad přímo u vchodu na hostinu. A to je moc pěkné. V tu chvíli totiž najednou nemohl nikdo dávat najevo své postavení. Vyparádit se. Předvést se. Z bulvárních plátků by zmizela rubrika o tom, kdo přišel v nejdražším nebo nejodvážnějším obleku. To se totiž za tím darovaným šatem docela ztratilo. A ten, kdo si přece jen chtěl nechat svůj oblek a z nějakého důvodu odmítl ten darovaný - toho hostitel poslal za dveře. Na jeho svatbě se nikdo nebude předvádět. On si přece svých hostů váží úplně stejně. Najednou nezáleží na tom, kdo je kdo - ale kým ho chce mít hostitel.
Ježíš nás navléká do takového šatu (dokonce se to někde při křtu vyjadřuje tím, že křtěnci dostávají bílé roucho). Je to šat odpuštění a přijetí. Za tím darovaným šatem se ledacos skryje. Všechny ty naše vznešené oblečky, nebo roztrhané hadry, ve kterých chodíme. Všechno naše společenské postavení či propadnutí, naše vzdělanost či nevzdělanost, chudoba či bohatství, evangelická či jiný tradice, naše slavná či neslavná minulost - a náš hřích. Dostáváme nový oblek a nikomu se nemáme dívat pod sukni, co tam má. Nesluší se to. Ani nám se tam nikdo dívat nemá. Ne že by na tom nezáleželo - ale naše vztahy to ovlivňovat nemá. Hostitel - Kristus - chce, abychom se na sebe dívali skrz ty jeho darované šaty.
Je to pěkný obraz pro společenství sboru - přicházíme sem z různých míst. Odevšad, kde hrajeme nějakou roli, kterou hrát musíme, nebo chceme. Na kterou jsme hrdí, nebo se za ni stydíme. Na které si více či méně zakládáme. Ve které jsme více nebo méně přijímáni. Ale když přicházíme sem - na bohoslužby, do společenství sboru - tak na všechny ty naše role a převleky, ve kterých jsme - dostáváme oblek nový. A to, co je pod ním není teď tak důležité. Ať už jsem podnikatelem, kterému všichni uctivě říkají „pane“, podkuřují mu - a za rohem přemýšlejí, jakým způsobem asi k majetku přišel. Ať už jsem úředníkem za přepážkou, na kterého si kdekdo zakřičí. Ať už jsem nezaměstnaný. Chudák. Dělník... Vědec... Babička z domova důchodců nebo její ošetřovatelka. To všechno je překryto - a jeden jako druhý stojíme vedle sebe a před Bohem zcela prostě - jako bratr a sestra. A smíme se tak přijímat. S úctou a porozuměním. S vážností a láskou. Vždyť stejně tak nás přece bez rozdílů přijímá Kristus. Ať už ten svůj původní oblek máme jakýkoli. Teď jsme od něj svobodní.
Kéž by naše sbory byly takovým místem svobody. Místem, kde můžeme být všichni bez rozdílu přijímáni i s tím vším co se v nás schovává. Bez předsudků. Kde se na nás nehledí a neposuzuje podle toho, čím jsme, nebo čím jsme byli. Kde se ani my na druhé nedíváme divně kvůli tomu čím jsou, nebo čím byli. Kde můžeme být sami sebou - a přitom nám kvůli tomu nikdo nevynadá, nebude se dívat divně. Kde různé rozdíly nehrají v našich vztazích roli.
Myslím, že není žádné jiné místo, kde by byla taková příležitost. Je to jeden z největších darů, který dostáváme. Jakub nás zve k tomu, abychom si ho chránili a nenechali si ho sebrat. Aby ani oslovení bratře, sestro, pro nás nebylo jen prázdným slovem. Amen