Přicházíme dnes k jádru Jakubovy epištoly: Víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Už v předcházejících částech nás k tomu Jakub směřuje: nejprve píše o tom, že pravost víry se vyzkouší v pokušeních a zkouškách; pak že nestačí jenom slyšet a mluvit, ale je potřeba také činit; že pravá bohoslužba spočívá v pomoci potřebným; a také že k víře patří ovládání jazyka - totiž odpovědné a smysluplné mluvení. Velice úderně (až přitom člověka musí zahryzat svědomí) tu odkrývá usedlou a pokryteckou víru. Šije do věřících všude tam, kde se zavřeli za zdi svých kostelů, kde si opečovávají své věroučné formulky a vyznání (třeba o tom že se bližní mají milovat bez rozdílů), zpívají zbožné písničky (jako třeba že má pán ježíš má nás rád), modlí se (třeba za pomoc potřebným) - ale skutek se ztratil za prázdnými slovy. Názory ovlivňuje spíš bulvární tiska a chování zase dobové zvyklosti. A vůbec nejhorší je sebejistota, se kterou při tom ti věřící vystupují a říkají (nebo si o sobě myslí), že jsou věřící. Že mají víru. Možná ji někdy dávají i na odiv.
Tady do této sebejistoty a usnutí na vavřínech se Jakub ptá: co je platné, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Taková víra je mrtvá, odpoví si Jakub sám. A přidává prostý a srozumitelný příklad: když vidíš bratra či sestru, kteří mají nouzi, řekneš jim „Bůď s Bohem“, „Pán s tebou“ a nepomůžeš jim v jejich nouzi - tak co je jim to platné? Není jim to vůbec nic platné. Stejně tak je k ničemu víra, která se nijak neprojeví ve vašich životech. Která se nijak nesnaží odstranit nouzi bratří a sester, která si vystačí s ukojením svých vlastních zbožných potřeb, ale nijak nechce působit ve světě.Co je platná víra bez skutků. Může taková víra spasit? Ptá se Jakub. Nemůžeme tu ovšem neslyšet narážku na apoštola Pavla, který naproti tomu neochvějně tvrdí: Milostí Boží jsem to, co jsem. - člověk se stává spravedlivým Boží milostí, bez skutků zákona. A tu milost přijímáme jedině vírou. Až si jednou přečte Jakuba Martin Luther, tak dokonce řekne, že je to „slaměná epištola“ a zapochybuje, jestli by v Novém zákoně vůbec měla být - právě proto, že je tu podle něj zpochybněn dar spásy, dar Boží záchrany jako bezpodmínečný dar z milosti, bez jakýchkoli našich zásluh a skutků.
Martin Luther vyrůstal v ovzduší, které bylo nasyceno stísňujícím pocitem, že Pánu Bohu je potřeba se nějak správně zavděčit, že bez toho by nás snad ani neměl rád. Že přece je potřeba mít něco, čím se budeme moci prokázat na Božím soudu. Víra a milost ano - ale ještě k tomu musíš... A tak se život stal urputným snažením o Boží přízeň. A že to občas vedlo k rezignaci, když se to nedařilo, nebo k namyšlenosti, když se to dařilo; ke strachu a nejistotě - to snad netřeba dodávat. Luther čte Jakuba na pozadí těchto představ a proto je k němu podezíravý. Zdá se mu, že Jakubovi výzvy by mohly znovu vést k takovému záslužnickému chápání. Asi neprávem - i Jakub přece ví o tom, že „milosrdenství vítězí nad soudem“ (a že je tedy ještě něco důležitějšího, než ty naše dobré skutky). Ale přece u něj asi víc hrozí, že to přeslechneme za tím množství výzev k činné víře - a víra se nám zase scvrkne jenom na pokus „žít dobře“, protože se to tak má, protože to tak Pán Bůh chce. Víc než se radovat z toho, že nás má Pán Bůh rád, se budeme strachovat a ohlížet, jestli jsme neudělali něco špatně. Pán Bůh pro nás bude zase jen nějaký ten strážce dobrých mravů a ne milosrdný Otec, který nás všechny a vždycky přijímá.
Nejen za Luthera, ale i dnes je doba určována představou, že člověk si musí všechno zasloužit. Přičinit. čím víc se snažíme, tím jsme bohatší, schopnější, váženější. Vládnou kupecké (tržní) vztahy - když něco chci mít, tak si na to musím vydělat, zasloužit si to. Když chci někým být, tak se musím aspoň trochu přičinit. A ti kdo se nesnaží, ti si také nic nezaslouží. Ani náš zájem, nebo soucit. Solidaritu. Kdo ví, co jsou zač. Kdyby se snažili, tak se přece mají dobře. Až příliš často tahle kupecká logika přechází do vztahu k druhým, do vztahu k Bohu. A tady musí jasně zaznít Pavlovo i Lutherovo: NE. Milostí jsme spaseni. Milostí bez skutků zákona. To nejpodstatnější, na čem stojí náš život a podle čeho se orientujeme (i ve vztazích k druhým), se vymyká z kupecké logiky má dáti - dal. Zůstává jenom část rovnice, ve které se říká: DAL. Bůh nám dal svého Syna, a s ním nám dal všechnu svou lásku. Grátis. Bez podmínek. Navzdory našim skutkům. A protože jsme dostali, tak ani my neskrblíme a dáváme. Grátis. A jestli skrblíme, tak je na místě otázka, zda-li jsme vůbec objevili, jak moc nám toho je darováno. Jestli tu milost vnímáme.
Kdyby se Jakub s apoštolem Pavlem setkali, možná by se trochu pohádali. Ale proč ne. Písmo chápeme jako rozhovor svědků. Proč by se svědkové v tom rozhovoru nemohli také trochu pohádat? Vidět věci jinak? Nebo z jiného úhlu. Pohled Pavlův i Jakubův ohledně vztahu spasení a víry jsou jiné. Pro oba je ale podstatné, že se obracejí ke Kristu a že jim jde o živou víru. Pavel vychází z toho, že napřed musíme objevit a v radostné důvěře příjmout Boží bezpodmínečnou lásku. Víra jsou brýle, které nám umožňují tu Boží milost vidět a vnímat. Ruce, kterými se té darované spásy chytíme jako vlečného lana. V tomto smyslu jsme spaseni „pouhou vírou“. Že objevíme Boží přízeň a blízkost a svůj život začneme vidět v jejím světle. To je to první. Že s tím souvisí také změna životního nasměrování, přerovnání hodnot a pohledů na mnoho věcí - to je i pro Pavla samozřejmostí. Ale je to teprve důsledek, nikoli podmínka.
Jakub zase víc klade důraz na to, že se ta víra v životě musí projevit a horlivě k tomu vyzývá. Je také zřejmé, že má na myslí právě ty křesťany, kteří Pavlovo vyznání o spasení z pouhé víry a milosti vzali na lehkou váhu (navíc ho zřejmě vůbec nepochopili).
A tak Jakubův hlas smíme slyšet jako doplnění, nebo varování. Když se nám ta milost, kterou ve víře přijímáme stane přísliš samozřejmá, když se nám z víry stane jen mrtvé přijetí jakýchsi pouček. Když se nám víra rozplizne do nějakého beztvarého a neurčitého pocitu či přesvědčení. Když víře vymezíme prostor, ve kterém má platit a projevovat a do zbytku ji nepustíme a necháme tam platit jiná pravidla. V tom smyslu smíme chápat Jakubovy výzvy jako osvobozující. Ukazují směr, dávají slovu „víra“ konkrétní obsah. Viděli jsme jaký: solidarita s bezbrannými, pomoc potřebným, nedělání rozdílů mezi lidmi.
Díky za to upřesnění Jakube. Amen
