Milý Jakube,
tak ti opět po čase chceme napsat. Už jsme se trochu zmátořili ze svátečních chvil a nový rok je v plném proudu. O Vánocích bylo krásně! Těch zážitků a té povzbuzující zvěsti! Teď nás ale zase čeká všední provoz našeho sboru, našich domácností. Dobrá vůle, kterou přáli lidem andělé a která v té vánoční atmosféře byla celkem samozřejmá - ta nám teď tak snadno ze srdce asi tryskat nebude. Možná nám dá dost práce, abychom ji vůči druhým dovedli projevit.
Opět jsme nahlédli do tvého dopisu a zdá se nám, že právě o tom píšeš: nemáme prý být jenom posluchači slov, ale také podle nich jednat. Trochu jsme o tom mluvili a víme, že tady jsi trefil do černého.
Tvůj kolega Pavel (se kterým se ve své epištole prý dost hádáš) na jednom místě říká: Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu - ale činit už ne... Jak ubohý jsem člověk! Možná to zní trochu pesimisticky. Možná si tím můžeme jen omlouvat svou slabou vůli. - Ale možná je důležité vědět, jaké to s námi doopravdy je - abychom v nějakém ikarovském nadšení nevystoupali vysoko do nebes a pak, když zjistíme, že už něco dál nezvládneme, nespadli dolů. Známe pár lidí, kteří strašně moc chtěli „žít podle slov a činit“, co se činit má (projevili dost velké nadšení a nějakou chvíli se jim to dařilo). Ale když najednou zjistili, že něco je silnějšího, než oni a že to vždycky nezvládnou (nebo že ti druzí nezvládají) - tak nakonec vzdali všechno. Nejen snahu žít dobře. Ale někdy i víru samu. O tu bychom přijít nechtěli, Jakube, co bychom si bez ní počali? A vzdávat se také nechceme - proto nám příjde dobré připomínat si tvé pravdivé slovo o tom, že jenom poslouchat nestačí - a skutečně se snažit slova proměňovat v činy. Ale zároveň si s Pavlem připomínáme, že někdy víc než poslouchat nedovedeme. Nepřipomínáme si to proto, abychom se vymlouvali - ale proto, abychom vzali vážně soupeře se kterým bojujeme. Vždyť každý, kdo chce v zápase vyhrát musí znát síly své i protivníkovi, nesmí ho podceňovat. A také se nenechá srazit na kolena, když třeba párkrát prohraje - zvlášť když ví, že výhra je menším zázrakem. Spíš se chceme radovat z každého okamžiku, kdy se nám s Boží pomocí podařilo překonat naši lidskou přirozenost. A prosíme, aby takových chvil bylo co nejvíc. Vždyť právě tehdy poznáváme, že víra nejsou jen prázdná slova. A objevujeme odhodlání dál s tou svou přirozeností bojovat.
Používáš trefné podobenství - když nejednáme podle toho, co slyšíme - je to s námi jako s mužem, který sleduje v zrcadle svůj obraz, ale když odejde od zrcadla, hned zapomene, jak vypadá... To je teda pěkná skleróza! A když nám v neděli při bohoslužbách Bůh nastavuje zrcadlo (třeba abychom viděli, jak jsou naše životy rozcuchané) a my příjdeme domů a ani nesáhneme po nějakém hřebenu, abychom se učesali - tak to je zase pěkně zbožná skleróza. Bylo možná úplně zbytečné, že jsme se v tom zrcadle viděli. A v tom zrcadle nevidíme jen to, že jsme pocuchaní a zablácení, ale třeba i to, že máme docela dost obdarování, abychom s nimi něco pořádného udělali. Že ledacos umíme a nakonec vlastně tak rozcuchaní a zablácení nejsme, protože Pán Bůh si dal tu práci, aby nás učesal a dal do pucu - jenže co je to platné, když se to nijak neprojeví v našem jednání nebo myšlení. Jakube, nechceme být takto sklerotičtí, to nám věř!
Pokračuješ: Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. Zahledět se do dokonalého zákona svobody - tady si pěkně notuješ s naším panem farářem. Ten říká, že úplně nejlepší je s úžasem v Bibli objevovat, jak nás Pán Bůh osvobozuje, jak nás zbavuje všech možných mindráků a závislostí, zátěže vin a různých selhání. Jak z nás nechce mít otroky ničeho a nikoho, ale zve nás k životě ve svobodě. A že máme pořádně číst Bibli a přemýšlet nad ní, aby se nám to dostalo do krve... a že když si to pustíme skutečně k srdci, když se do toho zahledíme - tak nám nikdo nemusí říkat, co máme nebo musíme dělat - ono to totiž příjde samo - dobré skutky z vděčnosti a z radosti. No, snad má pravdu - někteří z nás jsou ale stejně radši, když se jim narovinu řekne, že něco musí dělat a něco zase že nesmí - takže děkujeme, že přidáváš tu vytrvalost. To náš pan farář tak často nepřipomíná (nebo ho možná špatně posloucháme), tak jsme rádi, že o ní slyšíme od tebe.
Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná... - Všimli jsme si, Jakube, že už je to podruhé, co mluvíš o tom, že si máme dávat pozor na jazyk. A ještě se k tomu párkrát vrátíš. Hned nás napadlo Ježíšovo podobenství o farizeovi a celníkovi - právě ten farizeus se domníval, že je náramně zbožný - pěkně Pánu Bohu vypočítal, v čem všem je zbožný - a ještě poděkoval, že není jako ostatní hříšníci, třeba zrovna jako támhleten... My to možná nedáváme tak najevo a ne tak nešikovně - ale to pokušení v nás je: Vždyt já nejsem takový jako ostatní, třeba jako tamten v rohu! Nekradu, nelžu. Celkem to se mnou ujde... Zbožná sebespokojenost je v nás a může být nebezpečná.
Ukazuješ nám, jak blízce zbožnost souvisí s kázní v řeči. Asi to není náhodou, že právě ten namyšlený farizeus pronesl dlouhou modlitbu, ve které Bohu vypočítával, co všechno dobrého udělal... Chyběla mu pokora. Zvlášť když víme, že naše víra často končí jen u toho naslouchání, vede nás to k pokoře v užívání slov. Aby se z nás třeba nestali žvanilové, kteří o Bohu a víře umějí krásně a sáhodlouze vyprávět, ale stačí, když se lidé podívají, jak se chováme ke svým rodičům nebo sousedům - a rázem se všechna krásná slova rozplynou jak pára nad hrncem. Celník v tom podobenství řekl jen pár slov: „Bože, slituj se nade mnou hříšným...“ a stačilo to. Méně bývá více. Kéž bychom uměli říct pár výstižných slov. Pár slov v ten pravý čas. říkat slova, která mají váhu, i když třeba nejsou moc vznešená a patetická. Slova, za kterými si také můžeme stát.
Kázeň v řeči, to myslíme znamená držet jazyk na uzdě i v běžném hovoru. Víme, jak jsou nesnesitelní lidé, kteří neustále někoho chytají za slovo, mají potřebu vždycky něco sdělit, nikoho nepustí ke slovu - co říkají druzí je nezajímá, pořád si melou jen to svoje. Nepochybují o tom, že to, co říkají je zaručeně ta nejpravdivější pravda. Ti teda jazyk na uzdě nedrží.
Obyčejná věc - ta řeč - a přitom právě na ní se podle tebe projevuje, jestli naše zbožnost není marná. Jestli sami sebe neklameme.
Skoro nás už Jakube ani nepřekvapuje, čím končíš: pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa. A moc se nám to líbí: „Zbožností“ - projevem víry - podle tebe nejsou různé obřady a všelijaké náboženské úkony, ale úplně obyčejná služba lidem, kteří nás potřebují. Žádná velká slova, ale konkrétní čin. Je nám jasné, že tu asi nepodáváš vyčerpávající definici zbožnosti - ale, tu snad ani tolik nepotřebujeme. My se ptáme, jak můžeme osvědčit svoji víru, k čemu nás Pán volá třeba právě dnes - a to o čem mluvíš přece není tak nezvládnutelné: všímat si potřebných, chudých, nešťastných, smutných kolem nás. Být bližním. Kéž bychom právě v tomto nezůstali jen u prázdných slov.
A chránit se před poskvrnou světa - to chápeme tak, že nemáme přistoupit na způsoby běžné v našem světě, na různé módní trendy. Tím největším módním trendem už od dob Adama a Evy je - nechat si namluvit, že v prvé řadě jde o nás. O naše štěstí, naši spokojenost a naši pohodičku. A na všechno, co se nás netýká, nebo by nás snad omezovalo, můžeme zapomenout. Všimli jsme si, že tento módní způsob uvažování se může vloudit i do té naší zbožnosti - vždyť farizeovi šlo vlastně také jenom o sebe a o jeho spravedlnost. Kéž bychom ani v tomto nezůstali jenom posluchači, kteří hned po východu z kostela začnou myslet jenom na sebe. Amen
