Milovníci Tater letos vyměnili pohory a krosny za pádla a „Pálavy“. Začátkem srpna jsme se vydali splavovat řeku Hron. Maminky sice moc nadšené nebyly, ale nemusely mít vůbec žádné obavy. Pod vedením náčelníka výpravy Jana Vidašiče, naší vodácké mamči Lenky Vidašičové a bratra faráře Martina Féra jsme byli pod dohledem jak policejním, tak pedagogickým i teologickým:-)
Netvrdíme, že my sami jsme strach neměli. Už týden před odjezdem jsme zkoumali v mapě, co nás vlastně čeká. Avšak ve čtvrtek jsme s batožinou, konzervama a dostatkem igelitových sáčků odhodlaně naklusali na vlakové nádraží Bystřička. Cesta byla daleká, ale o srandu nebyla nouze. Do kempu AC Nemecká dorazilo naše doprovodné vozidlo dřív než my a jeho posádka nám velmi ochotně postavila stany. Druhý den ráno, sotva jsme otevřeli očka, jsme se ani nenadáli a už jsme foukali lodě, soukali se do vest a soustředěně naslouchali radám zkušenějších. Výcvik na suchu proběhl v klidu, sranda ale nastala ve chvíli, kdy jsme se měli nalodit a odrazit od břehu. Všichni jsme to zvládli suchou nohou a tak jsme se vydali na naši dlouhou pouť. První den byl docela náročný, protože skoro nikdo z nás nevěděl, jak se loď řídí. Ale jelikož jsme šikovní, učenliví lidičkové bylo to den ode dne lepší. časem jsme přišli i na to, komu lépe vyhovuje pozice háčka nebo kormidelníka, jak se otáčet a to nejpodstatnější – jak zastavit. Zastavili jsme vždy, občas s mírnými obtížemi, ale zastavili jsme. Při jedné takové příležitosti jsme navštívili dřevěný luteránský kostel v malé dědince Hronsek. Místo pana faráře provázela ten den turisty starší sestra z místního sboru. Tu jsme vyrušili od vaření nedělního oběda, ale i přesto nás provedla po kostelíku. Francouzští turisté si také přišli na své, protože náš šikovný pan farář jim ochotně tlumočil. Prohlídka byla krásná, ale když jsme se vraceli k lodím, bylo z dálky cítit připálenou kapustu:-)
Nocovali jsme v kempech a tábořištích, po večerech hráli volejbal, sušili mokré věci a zpívali u táboráku. A každý nový den jsme se těšili víc a víc na vodu. Na pořádné peřeje, hatě a haťky, kterými nás doprovázel zkušený vodák Mário s manželkou Jankou. Před největšími splavy nás však opustili a my jsme si museli poradit sami. Dostali jsme ale dokonalé instrukce, včas jsme zastavili a nebezpečné splavy jsme přenesli po suchu. Poslední den plavby už byla totální pohoda. řeka se plížila tak líně, že jsme si mohli dovolit svázat lodě k sobě a užívat si sluníčka a krásné přírody. Poslední noc jsme strávili v romantickém prostředí pod zříceninou hradu Šášov. Odtud jsme viděli z výšky na řeku Hron, malebné dědinky, vysoké hory a nasávali atmosféru místa, kde se kdysi dávno na koních proháněli Turci.
Ráno jsme se museli rychle sbalit a pospíchat na vlak. Nikomu z nás se však domů nechtělo, snad jen těm hladovým, kteří se už na konzervu nemohli ani podívat (že Pavlíku:-).
A co říci závěrem? PLAVBA ÚSPěŠNě DOKONčENA, POSÁDKA V PLNÉM POčTU A PřÍŠTÍ ROK?…… DO VIDENIA
Jitka a Hanka Frenštacké
