Přicházejí svátky a Ježíš přichází do Jeruzaléma. Zase jeden advent… Změní se s jeho příchodem něco? Mění jeho příchod něco?
V Jeruzalémě je rybník - má zvláštní jméno: Bethesda - po česku „dům milosrdenství“. Název ale klame.
Zvlášní obraz: pět sloupořadí - monumentální lázeňská kolonáda - a pod nimi se mačkají nemocní. Zvenčí na nás dýchne skvělá architektura prosperující společnosti, ale uvnitř je cítit beznaděj. Lesk a bída vedle sebe. Nablýskaná fasáda, ubohý interiér. Také nic nového. A do toho přichází Ježíš. Nenechá se přelstít ani tou nádhernou fasádou, ani ho neodradí ten smutný vnitřek... Přichází advent. Co se může skrývat za všemi těmi světly a svátečně načančanou atmosférou?
Leží tam jeden, co byl nemocný už osmatřicet let. Docela dlouhá doba. Kolik doktorů a léčitelů za tu dobu asi obešel? Kolik léčebných postupů absolvoval? Kolik zklamání zažil? Kolikrát už byl těsně u cíle? Na kolik adventů už se tam u rybníka „Domu milosrdenství“ načekal? Kolikrát byl odstrčen a kolikrát on někoho odstrčil, jen aby se dostal včas do vody? Je to třicet osm let čekání, nových nadějí i nových zklamání. Jak bylo Izraelcům po třiceti osmi letech putování pouští. Zaslíbená země v nedohlednu. Dá se vůbec ještě něčemu věřit? Je ještě něco jako naděje?
A teď si přijde jakýsi člověk - Ježíš - a zeptá se: „Chceš být zdráv?“ Co to je za otázku? Zpravidla se Ježíš ptá: „věříš?“ anebo rovnou uzravuje. Na první poslech je to dost hloupá otázka. Co jiného by měl nemocný chtít? Proč jinak by tam u toho rybníka byl? Hloupá otázka, kterou bychom se těžko odvážili položit osmatřicet let nemocnému člověku. A přece - neukazuje nám něco víc? Neukazuje nám právě tahle otázka, proč vlastně Ježíš přichází? Přichází do nemocného světa, k nemocným tělům i duším a ptá se: „Chceš být zdráv?“ - Ptá se, protože nám možná někdy naše nemoc vyhovuje. Můžeme se s ní smířit, zvyknout si na ni, zabydlet se v ní. Možná i ze strachu, aby snad nepřišlo nějaké další zklamání z neuskutečněného uzdravení. Kvůli nemoci se můžeme také na ledacos vymluvit, můžeme čekat soucit, nemoc z nás snímá odpovědnost - vždyť jsme přece nemocní, tak nemůžeme to a ono, nezvládneme to či ono. A jak rychle a rádi se nakonec můžeme uzavřít do pocitu zatrpklosti a stěžovat si na okolnosti a lidi okolo... jsou přece šťastnější a já sem jen nemohoucí ubožák.
Co jiného také onen nemocný dělá? Na otázku: „Chceš být zdráv?“ odpovídá: „Nemám nikoho, kdo by mě donesl, každý mě předeběhne...“ Všichni se na mě vykašlali, jsem sám, nemůžu si pomoci. Výčitka místo odpovědi. Snad i omluva. Je v „domě milosrdenství“ a nemá nikoho, je sám... Snad je to pravda - pak je to ovšem smutná pravda o světě, ve kterém žije. (A je nasnadě otázka, jestli náhodou vedle nás není někdo, kdo by mohl stejnou výčitku povědět? Nemám člověka...)
Na druhou stranu - copak si opravdu nedokázal získat ani jediného přítele? Vždycky příjde pozdě - copak má skutečně tak málo síly, nebo snad má málo vůle? Blíží se čas novoročních předsevzetí - na co a na koho svádíme, že se nám je nepodařilo dodržet? Okolnosti nebo slabá vůle, nedostatek přátel? Jsme skutečně vždycky tak slabí a neduživí?
Ten nemocný je doslovně přeloženo „slabý“, „neduživý“. To slovo se v bibli používá jak o slabosti těla, či duše, tak o slabosti ekonomické či sociální. O slabosti morální. V tom příběhu je použito ve čtyřech verších hned třikrát. Snad tak může v pozadí zaznít ta šíře slabostí a neduživostí, kterými býváme nakaženi a ze kterých potřebujeme být uzdraveni.
„Chceš být uzdraven?“ Skutečně chceš, skutečně chceme - nebo jsme se docela dobře v těch našich slabostech zabydlili a jakákoli změna by nám vlastně přišla nevhod? Skutečně chceme, aby náš život byl zdravější? Skutečně chceme, aby naše společnost, naše politika byla zdravější? Skutečně chceme, aby naše církev byla zdravější, aby byla opravdovým „domem milosrdenství“? Skutečně chceme, nebo nám stačí hýčkat si svůj chorobopis a stěžovat si na všechno kolem? (A možná by se dalo jít ještě dál - všimli jsme si vůbec, že tady vůbec nějaká nemoc je?)
Myslím, že k tomu směřuje ta Ježíšova otázka: Chceš být zdráv? Je to otázka, která nám chce pomoci odhalit, jak to s námi skutečně je. Jak malá je naše touha po uzdravení, po skutečné svobodě.
Ježíš přichází, adventuje. Změní se s jeho příchodem něco? Mění se s jeho příchodem něco? - Kdyby alespoň to, že si uvědomíme potřebu uzdravení. Kdyby alespoň to, že i po mnoha zklamáních v nás zůstane naděje, že se přece jen dá očekávat ještě něco dalšího, nového - tak to už je docela dost. A někdy je to dokonce zázrak. Touha vybočit z vyjetých kolejí - není to snad nemožnost, pro kterou je spása nezbytná? Zvlášť když si nejsme ani vědomi, že nás ty koleje svazují, že jsme v nich uvězněni?
Lid chodící v temnotách uvidí světlo. V noci dostat světlo, díky Kristu vidět jasně, uvědomit si, co všechno by potřebovalo vyléčit a změnit - v nás samých, ve světě. To může být ta adventní proměna.
Poznamenejme na závěr jenom, že Ježíš nečekal, až nemocný odpoví „ano“: přijal ho i s tou jeho slabostí celé osobnosti a dal mu, co on sám chtěl. „Vstaň a choď!“ A neduživec vstal, vzal své lože a chodil s ním. Nosil si ta nosítka jako připomenutí své neduživé minulosti. Minulosti, která mu už nebrání v chůzi. Neztratila se, nese si ji sebou - ale už může chodit. Advent se vydařil. Bohu díky. Amen
