„Osobo neviděla jste tu běžet děti?“ - „cože? Ano, pleju len.“
Bratři a sestry, nevím jak to příjde vám – možná jste chápavější – ale mě ten rozhovor Ježíše s Nikodémem tu známou pohádkovou repliku připomíná. Jakoby každý mluvil o něčem jiném.
„Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním“. Ježíš odpoví: „Amen, amen pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží...“ a pak to pokračuje zvláštním rozhovor – kdy každý jakoby mluvil o něčem jiném… Jak se můžu narodit znovu, vždyť už jsem starý – nenarodí-li se kdo z vody a z ducha – jak se to může stát – jaktože to nevíš?
Jenže podobné rozhovory, kdy se dva baví a každý si vede tu svou nejsou výjimečné. A často jsou takové právě rozhovory o víře – ať už s nevěřícími, či těmi, kdo se za ně považují. člověk slyší i uznání. Ano, náboženství je potřeba, kdyby nad sebou lidi nikoho neměli, ty by dělali věci! Poslouchat Desatero se musí... Já věřím, že tam nad námi něco je... Ten Ježíš byl výjimečný muž... - A člověk se snaží vysvětlit, že věřit přece znamená ještě něco jiného, než si myslet, že nad námi něco je a už vůbec že to neznamená jenom se slušně chovat a na náboženství, že se s dětmi fakt neučíme, jak nemluvit sprostě. Že víra, jak jí chápeme, znamená úplnou proměnu životní orientace. Že Bůh najednou není jenom jednou z našich mnoha dalších životních hodnot (případně zaměnitelných), ale že je východiskem a základem. A že věřit je úžasný dar. Jenže najednou jakoby druhý nechápal, jako by se objevila nějaká zeď a slova se dutě odrážela nazpět.
Nikodém přichází k Ježíšovi s poměrně odvážným vyznáním. Ježíše si váží, tuší, že jeho slova a jeho činy jsou výjimečné. A na rozdíl od většiny svých spolustranníků v židovské radě v tom nevidí ohrožení. Nikodém vyznává: Ježíši jsi významný člověk, učitel od Boha. Takové věci jako činíš ty bez Boha přece činit nelze. Co tohle vyznání znamená? Ježíš jako vzácná postava dějin, moudrý člověk, učitel – ten koho si lidé váží. Kdyby nic, tak se na něj bude vzpomínat a možná pár knížek o něm vyjde. - Jistě je to sympatické a dobře míněné vyznání (podobně jako ta, o kterých jsem před chvílí mluvil). Ježíšovi by mohlo udělat radost. čeká Nikodém pochvalu? Jak to pěkně řekl? Chce dát najevo, že na rozdíl od jiných ví, kdo Ježíš je? Ježíš na to ale odpoví (spíš reaguje, než odpoví) onou větou o tom, že kdo se znovu nenarodí, nespatří Boží království. Aby člověk zahlédl to podstatné, je třeba nového narození. Je potřeba zgruntu změnit svá životní východiska a cíle.
Nikodéma tím ovšem přivede do rozpaků – jak se znovu narodit? Copak to jde? Jak se starý člověk může vrátit do lůna matky? Jak je možno starý život vyměnit za nový? člověk má přece nějakou životní zkušenost, už konečně ví, jak svět funguje, pracně došel k nějakým pevným názorům, postavil dům, zasadil strom, má nějakou autoritu, zaběhané šablony chování – a teď by se měl ještě nějak od podstaty změnit? Tomu nerozumím. To přece ani nejde. Nemůžu nechat za sebou to, co jsem tak pracně vybudoval. Znovu se narodit nemůžu. To je přece nad mé možnosti. Vždyť vidím, jak svět okolo funguje, jak málo se toho dá změnit. A vlastně tady Nikodém uhodí hřebíček na hlavičku. - Ne, v našich možnostech to není. V našich schopnostech není změnit život tak, aby v něm bylo vidět Boží království. - Jenže Ježíš nemyslí na to, že by se člověk nějak sám svým rozhodnutím nějak znovu narodil, že by si dal nějaká nová předsevzetí a ta začal plnit. Ježíš mluví o narození shůry – z vody a z Ducha – tedy o narození, o proměně existence, která je darována Bohem. Nabídnuta. Jan tady snad naráží na vodu křtu, jako vyznání, že svou existenci chceme nově začít stavět na tom, co nám nabídnul jako možnost k životu Bůh, na možnostech, které má on – a ne na tom, čeho jsme schopni dosáhnout jen my sami. Z vody a z Ducha – z ducha, který vane podobně jako vítr kudy chce, který není vidět, nelze ho zachytit ani kontrolovat - ale přece můžeme vidět jaký pohyb za sebou zanechává. Narození z Ducha jako Bohem darovaná životní možnost, proměna existence, kterou nemůžeme nijak způsobit, nikoho k ní donutit, nad kterou prostě nemáme kontrolu – a přece můžeme vidět a zažít změnu, kterou s člověkem působí.
A tady přichází už poměrně logická Nikodémova otázka: Jak se tohle může stát? Jak se tohle může stát, když nad tím nemám kontrolu (jako jsem neměl kontrolu nad svým narozením), když k tomu u sebe síly nenajdu, když tu proměnu nemůžu způsobit, když jsem na ní moc starý. A Ježíš (snad trochu vyčítavě) – ty jsi učitel Izraele a tohle nevíš? Učitel Izraele a neví, jak Abraham v sedmdesáti letech, kdy už člověk obvykle myslí spíš na věci poslední, zaslechl hlas a vydal se na pouť, začal úplně od začátku - zanechal za sebou svou starou zajištěnou existenci a svou důvěru dal tomu hlasu, který ho pozval na cestu? Učitel Izraele a neví o izraelcích na poušti, jak umírali na hadí uštknutí, nebylo v jejich silách si pomoci – ale stačilo jen zvednout hlavu a podívat se na bronzového hada, kterého držel Mojžíš a byli uzdraveni? Zvednout oči a spolehnout, že Boží sliby platí. Zvednout oči, přestat se dívat na to, co je možné, co já můžu udělat, nad čím já mám moc. Vsadit svou důvěru na Boha. Odvážit se vidět věci jinak.
A teprve teď jako by došlo k odpovědi na to Nikodémovo vyznání. Nikodém vyznal, že Ježíš je učitel od Boha, nadaný mocí. Vidí ho jako vzácného, váženého a schopného člověka. Má ale poznat, že Ježíš je víc. Že Ježíš ve světě zpřítomňuje samotného Hospodina. Jeho lásku a milosrdenství. Že Ježíš je tím, na kom se vposledku poměřuje smysluplnost našeho života. Že je tím, kdo do světa přináší světlo a naději, záchranu. A člověku, který se na něj spolehne, kterému se stane východiskem a základem života, daruje možnost vidět svět nově, s nadějí. Dává mu nově se narodit.
Celý ten zdánlivě mimochodný rozhovor vedl právě k tomuto. Kdo je skutečně Ježíš? A ta na první poslech nesouvisející odbočka k novému narození chtěla Nikodémovi ukázat, že takto vidět Ježíše – a skrze něj zahlédnout Boží království - je dar. Dar, který proměňuje život.
Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království – to není výzva, jak se to někdy chápem (a už vůbec ne hodnotící měřítko: „bratře, jsi znovuzrozený? Ne? Tak to bys měl...“). Vždyť svou mocí, svou vůlí, svým rozhodnutím se znovu narodit nemůžeme. Nenarodí-li se kdo znovu, shůry, nemůže spatřit Boží království – to není výzva, ale konstatování, (nebo snad dokonce zaslíbení), že Boží království může člověk zahlédnout jen novýma očima. Pohledem, který se člověku díky Bohu otevře, když v ukřižovaném a vzkříšeném Ježíši zahlédne Pána a Spasitele, světlo světa, naději. Ale komu je dáno k tomuto prohlédnout, ten jakoby se znovu narodil.
Nikodém přichází za Ježíšem v noci. Obvykle se to vykládá tak, že se trochu bál a přišel tajně. Ale je i výklad, který říká, že přichází po setmění, navečer, kdy podle židovského chápání začíná nový den. Přichází, aby s Ježíšem debatoval nad písmem. A přestože přichází v noci, směřuje ke světlu. Ježíš mu tu cestu ke světlu otevírá, umožňuje, ukazuje. Snad se k nim na počátku dalšího dne můžeme také připojit. Amen
