Poslední sklenička vína byla dopita - a dolít už nebylo z čeho. Hosté se začali ošívat, dobrá nálada se vytratila. No tak nic, šest dní svatebního veselí za námi. Půjdeme zase domů. Něco jsme si užili, ale v nejlepším se má přestat. Všechno má
svůj konec. Snad jste nečekali, že zrovna na téhle svatbě si užijete plných sedm dní a sedm nocí nefalšovaného svatebního veselí? Pořádá ji ctihodný rabín a ještě si pozval spoustu takových nábožensky založených lidí - taky toho Ješuu z Nazaréta, co si teď nedávno usmyslel, že bude chodit po světě a něco kázat. Chytla se ho parta nějakých rybářů, všeho ti blázni nechali a chodí teď s ním. Takových už tu bylo, pořád by nám chtěli něco radit. Koho pořád ale ty chytré rady zajímají? Zrovna jako tehdá ten Křtitel, co mu Herodes setnul hlavu. To byl také pěkný morous. Takže se ani nedivte, že došlo víno. V téhle společnosti si člověk nikdy pořádně neužije. Kdosi pronesl rádoby vtipný bonmot: „Šest dní radovati se budeš a užívati si s plnou číší - sedmý je den Hospodinův, sedmého dne budeš na suchu a podřimovat na bohoslužbách!“ Co se dalo ještě čekat na takové svatbě? Mnozí se zvedali ze židlí - třeba ještě budou mít otevřeno v jiném lokálu. číšníci se po sobě jenom bezradně dívali a krčili rameny. Obchodník s vínem už z města odjel a v místním obchůdku měli jen krabicové náhražky.V koutku místnosti ještě nad prázdnými džbánky vysedávalo společenstvo podivných existencí a vedli zvláštní řeči:
Inu což, Rubene, došlo víno. Špatně si to spočítali. Asi trochu škudlili. To máš jako v životě, taky si musíš dát pozor, abys najednou nebyl na suchu. Přijde to ani nevíš jak. Všechno v pohodě, užíváš si radovánek, o nic se nestaráš a najednou bác - nevíš co bude zítra. Anebo víš - protože zítra bude to samé co dnes a co pozítří a popozítří. Nic tě nebaví. Po ničem netoužíš - zkrátka jsi na suchu - jako my tady u těch prázdných džbánů. - Ale strýčku Gamalieli - ozval se upravený muž středního věku - to jsou jen takové filosofické řeči - moc přemýšlíte. To já na něco takového nemám vůbec čas. Ráno v pět do šichty k tomu vydřiduchovi Zebedeovi. Celý den se máchám v jezeře a šmodrchám se se sítěma, večer sotva dolezu domů, skočí na mě všech sedm dětí, manželka vynadá, kde sem zase celý den byl a kde je výplata a pak už jenom padnu do peřin. Každý den - krom soboty samozřejmě - to se chvíli nudím v synagoze a pak spravuju chalupu. Případně zajdu na jedno. Nebo si trochu zdřímnu. Kde já bych vůbec uvažoval o tom, že bych mohl zůstat na suchu! A proč taky? „Být v životě na suchu“ - co to je za nesmysl? - Jo že nemám na chleba, potřebuji novou střechu a ještě jsem nikdy nebyl na dovolené na Kypru - to jo, ale jinak? Že by mi mohlo něco chybět? To nás učili ve škole - světobol, chandra, splín. Nějaký ty básníci, co neměli v životě nic jiného na práci, než aby takhle mudrovali a pak jim z toho bylo zle. Ale my, obyčejný pracující lid, máme jiné starosti! Kdepak být na suchu.
V koutě u stolu seděl ve vybledlých hadrech jakýsi člověk, asi pobuda - kdoví jak se vetřel na svatbu, ale nikdo ho zatím nevyhodil. Ze skleničky pečlivě slízaval poslední kapky vína. Tyhle řeči těžce pracujícího lidu mám strašně rád. Nic nepotřebujete, hlavně když máte žvanec, doma teplou postel a noviny k tomu. A vůbec nikdo vám do toho vašeho života nesmí mluvit, protože jste přece náramně spokojení a všechno máte jasné. Víš ty ale synku, co to je opravdová radost? Už jsi někdy zažil, že by ti srdce bušilo z toho, jak je na světě všechno krásné, jak to do sebe zapadá - jak najednou víš, kde je tvoje místo a pro co žít? Radost, když si najednou porozumíš s někým, kdo ti byl lhostejný, nebo úplně cizí - a nebo naopak blízký a ty sis toho nevšiml? Radost a úžas, že tvůj život je víc než 8 pracovních hodin denně a ten zbytek, který zaplníš nějakou činností? Radost, kterou sis vlastně nijak nezasloužil a přece je tu? Radost z plnosti? Že nic víc už si nemůžeš přát, protože teď - to je jakoby přišla věčnost? Já to zažil. Nebo - myslel jsem si, že jsem to zažil. Že jsem nablízku - ale pak se to všechno nějak zvrtlo. Ani vlastně nevím jak - snad že jsem to bral jako příliš samozřejmé. Snad že jsem si toho nevážil. Snad že jsem taky ledacos - dámy prominou - podělal. Asi jsem chtěl škudlit jako tady ti na tom vínu - chtěl jsem si tu radost nechat hlavně pro sebe - to víte, co kdyby z ní něco ubylo, kdybych se staral i o druhé. Možná jsem i zestárnul a to lepší už je za mnou. Možná že to ani nebyla radost, jen taková iluze. Klamný pocit. Dávno vybledlý jako ten můj oblek. Jsem teď jen taková prázdná nádoba, co chodí po světě a duní. Nemá to šťávu. Chtěl bych něco víc, hledám (koneckonců i tady na té svatbě) - ale kde vzít a nekrást? Jen počkej za pár let synku. Ono tě to také jednou unaví. To samé pořád dokola. Bez výhledu, bez naděje, bez očekávání... Samá voda, samá voda. Po tomto proslovu se zase vrátil ke své sklence a tak trochu se otočil a schoulil do sebe - snad aby mu nikdo nebral jeho poslední vzpomínky na radost.
Ve svatebním sále se najednou začal ozývat smích. To je ale dobrý vtip. Ti kazatelé si dneska vymýšlej samé nové triky, aby zaujali. Ten týpek z Nazaretu - však víte - přišel s tou paní, co se o ní povídají různé řeči ohledně jejího otěhotnění - tak ona mu prý řekla, že došlo víno, ať s tím něco udělá, když má ty kontakty nahoře. On nejdřív nic - že není žádný kouzelník - ale pak řek ať teda nalejou vodu do těch prázdných umyvadel v koutě. Rabín je tam měl na ty své zbožné obřady s mytím rukou. Tak to je dobrý. Svatba, kde se nalévá voda. To tu opravdu ještě nebylo. Co nám k tomu řekne? Nějaké nové přikázání? Nevypiješ! Nebudeš se radovat přes míru! Závěrečný přípitek, ať víme co nás jednou čeká na onom světě - samá voda, samá voda. Už se tam teda těšíme.
Neřekl nic, jen cosi pošeptal číšníkům, ti nabrali z nádob a odnesli ochutnat vrchnímu. Ten vyvalil překvapením oči, hned poručil roznášet na stoly a pak se dlouho a uznale bavil s ženichem. Jošua z Nazaretu se v tichosti vytratil a usedl ke stolu ke svým rybářům. Cestou se ale zastavil u stolku společenstva podivných existencí a ze svého džbánku jim dolil plné sklenice - až málem přetékaly. A potichu popřál: Na tu pravou radost, přátelé!
Když byly džbánky a sklenice zase plné, všichni s gustem koštovali nové víno. Pachuť a rozmrzelost z té nevydařené svatební hostiny se začala rychle vytrácet a výsměch se měnil v radostné uznání. Snad že by to učení Ješuy z Nazaretu mohlo mít přece jen nějakou jiskru - jako to víno, které právě nalévají? Rabín - otec nevěsty se trochu mračil - víno v posvátných nádobách - to je snad příliš moderní - ale když viděl spokojenost a uznání svatebčanů, mračit se přestal.
Strýc Gamaliel se zasnil - to je ono, to je ono. Radost ve které je věčnost. To jste řekl hezky člověče. Ne jako když se člověk druhý den probere a bolí ho hlava. Chvilková a křečovitá radost, které musím urvat co nejvíc, aby mi vydržela aspoň do půlnoci a stejně pak zmizí kdovíkam. - Radost, ze které není kocovina jak z nějakého rybízáku. Taková radost, které nakonec třeba nemusí být ani plná míra, ale zbytek naředíš a doliješ nadějí. Radost o kterou se mohu podělit a ona se nezmenší, ba naopak. To je ono! Nemohl byste to ještě rozvinout člověče? Upřesnit a dokončit? Kde ji vzít, kde jste hledal?
Jenže ošumělý muž vedle něj už neseděl. Chvíli seděl nad sklenicí s novým vínem a přemýšlel. Tak na tu pravou radost, příteli! opakoval si v duchu. Co to je za člověka? Co mu bylo do téhle svatby, do těhle lidí? Dobré víno, mohl si ho nechat pro sebe, nebo pro tu svou partičku. Pěkně by si užili. Proč tak plýtvá? To je tak bohatý, že si může dovolit takovéhle mrhání? Kdopak z těch svatebčanů tady vůbec ví, co je to dobré víno ? A proč se zastavil zrovna tady u našeho stolu? Každému nalil do plna. I mně i když tu vlastně ani nemám co dělat. „Na tu pravou radost, příteli!“. Možná, že ještě není úplně pozdě! Možná, že to pravé teď teprve začíná! A pak se najednou zvedl a šel ke stolu, kde seděl Ježíš se svými učedníky. Vedle Ježíše bylo místo. Posadil se, chvíli poslouchal. Občas se zapojil do debaty. Najednou ale jakoby byl sám s tím zázračným Vinařem a mluvili spolu. Dlouho do noci. Do té poslední, sedmé svatební noci. Noc plnosti. Měli si co říct. Mnoho z toho, o čem už dlouho přemýšlel. Mnoho obyčejných věcí ale i mnoho z toho, co se nikdy neodvážil nahlas ani vyslovit. O tom co nalezl a ztratil. O tom co hledal a nenalezl. Možná se chvílemi objevila i slza a stekla do číše vína. Jenže to bylo tak dobré, že se v něm hned rozplynula jako by ani nikdy nebyla. A byly to spíš slzy radosti, že konečně našel.
Strýc Gamaliel to zpovzdálí pozoroval a zdálo se mu najednou, že ten ošumělý šat není už tak ošumělý, ale že dostal jasnější barvu. Nebyl sám. I pár dalších lidí v sále si všimlo, že kolem Ježíšova stolu je nějak víc světla. A také volné židličky, na které se dá přisednout a nechat si nalít dobrého vína. Objevit radost, která nevyprchá s posledním douškem ani s posledním dechem. Amen
