Vrátili jsme se domů. Zpátky do Galileje. Byla to smutná cesta, pořád jsme nemohli zapomenout na ten den, kdy náš Pán visel na kříži a my jsme zůstali sami. Celé ty tři roky, co jsme s ním chodili, byly naplněné jeho přítomností. Všechno se dařilo – a když se nedařilo, tak tu byl On a dovedl povzbudit. Pohladit. Ale to skončilo. Sice ženy přišly od hrobu
a vyprávěly že žije. Sice i nám se stalo, že najednou byl Ježíš mezi námi, i když jsme byli za zavřenými dveřmi. Tomáš si mohl sáhnout do jeho ran. Přícházel mezi nás. Ale byla to vždycky taková zvláštní nezachytitelná chvilka. člověk pak ani nevěděl, jestli to nebyl jen přelud nebo sen. Teď se vracíme z Jeruzaléma domů a ve vzduchu visí věta: Jsme sami. Co bude dál?Naše staré sítě čekaly tam, kde jsme je nechali ležet, když nás Ježíš pozval za sebou. Také naše rodiny, naši přátelé, sousedé – dívali se na nás se směsí soucitu a výčitek: co jste si mysleli, vy blázni, když jste za ním šli? Že naleznete ztracený ráj? No alespoň jste se poučili, že si nemáte dělat falešné naděje a zůstat při zemi. Spolehnout se na sebe, na to, co máte, co umíte, co jste... Ale vy jste vyrazili za tím jeho Božím královstvím... Tak vítejte zase zpátky doma. Znáte ten pocit, když se po krásně prožitém a naplněném víkendu nebo prázdninách vrátíte zase zpátky do práce, do školy. Do koloběhu všedních dní a starostí. Tak nějak podobně nám bylo.
Seděli jsme pohromadě – vždyť jenom mezi sebou jsme mohli naplno mluvit o tom co cítíme – málokdo jiný nám rozuměl a chápal nás. Nedovedli jsme najít slova pro to, co nás potkalo a proměnilo. Stále jsme si to připomínali – ale bylo to dost beznadějné. Jednou se Petr zvednul a povídá, že takhle už to dál nejde: Jdu lovit ryby! Vždycky jsme obdivovali Petrovu rozhodnost. často uměl situaci rozetnout jasným a odvážným slovem. Také jsme ovšem věděli, že někdy to byla slova až příliš silácká a sebejistá – a že za takovými slovy se skrývá dost často vnitřní nejistota.
Vlastně ani dodnes nevím, co tenkrát bylo za tím jeho: Jdu lovit ryby... Snad rezignace? Smutné konstatování toho, že všechno skončilo a jsme zase tam, kde jsme byli na začátku. Jakoby se za ty tři roky s Ježíšem nic nezměnilo. Ježíš nás hodně naučil. Ale co na tom, když jsme teď sami. Nakonec jsme zase u těch svých ryb. Třeba se nám při práci podaří zapomenout...
Ale snad v tom přece jen bylo také dobré odhodlání. Odhodlání ujmout se úkolu. Jdu na to. Jsme přece rybáři - tady nás Pán kdysi potkal, tady nás povolal, a tady nás chce mít a my to teda zkusíme pořádně dělat. Kde jinde bychom měli začít, než právě tady. Ve svém zaměstnání, na svém místě - ve svých všedních dnech. Jdu lovit ryby... člověk by si měl uvědomit, co je jeho úkolem a odvážně se do něj vrhnout, právě protože je to jeho úkol, jeho práce, jeho povolání a poslání... Protože tam si ho Pán povolal. I když Pán je zrovna kdoví kde.
Jdu lovit ryby... A my jsme se překvapivě odhodlaně přidali: Půjdeme s tebou. Mezi námi, v rybaření jsme byli fakt dobří – a když se do toho s elánem pustíme, to by bylo, aby nebyly sítě za chvíli plné...
Vyrazili jsme na jezero. Byla noc. Noc ještě temnější, než jsme si mysleli. Nic jsme neulovili – házeli jsme sítě nalevo i napravo, ze zádi i z přídi. Ale v sítích nezůstala ani rybička. Noc marnosti. Práce se nedařila. Nebylo to poprvé, stane se. Stane se, že se člověku nic nedaří, i když se snaží. Stane se že jeho práce postrádá smysl, ukáže se zbytečná. Zažili jsme také noci v životě, kdy si člověk přeje, aby už bylo ráno (protože temnotu a samotu nemůže unést). Známe noci života, kdy je venku sychravo a člověk je už hodně prokřehlý a není nic, co by ho zahřálo. Ano stává se, že takové noci přicházejí a někdy jsou nesnesitelné. Možná by to jindy tolik nevadilo, ale teď po tom všem... Poprvé po tom, co jsme se vrátili a zkoušeli žít bez Ježíše, poté co jsme se rozhodli vrátit se alespoň ke své práci – a ani ta se nám teď nedaří. Tuto noc se to nemělo stát. To už bylo moc... Snad by bylo lepší, kdyby ani nový den nepřišel – vždyť by jen odhalil prázdnotu našich sítí...
Noc marnosti. Seděli jsme schlíple a beze slova na loďce, každý zabrán do svých vlastních starostí a myšlenek – probrali jsme se, až když na nás kdosi zavolal ze břehu: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ - Nemáme. Nemáme nic, Pane, co bychom ti mohli nabídnout.
Byl to Ježíš, ale to jsme v tu chvíli vůbec nepoznali. Později, když jsem o tom přemýšlel, mi došlo, jak moc se skrývalo v té prosté otázce a odpovědi. Ježíš se nás ptá, co mu můžeme nabídnout. čím se můžeme vytáhnout? Máme nějaké výsledky, které by stály za to? Máme něco, na čem se dá postavit solidně život? Ptá se, jestli si vystačíme s tím co máme. Se svými dobrými předsevzetími. Se svými sliby. Se svou dobrou vůlí. Se svým odhodláním. A my musíme odpovědět: Ne. Nemáme, co nabídnout. Máme prázdné ruce. Samotným nám to nejde. Ať se snažíme, jak se snažíme – v porovnání s tím, k čemu nás Ježíš pozval, to za moc nestojí. Ještě před týdnem jsme na Ježíše jeden přes druhého křičeli – budeme s tebou! Budeme za tebe bojovat do poslední kapky krve! Na nás se můžeš spolehnout. Máme na to! - Teď už víme, že ne. Nemáme nic.
Jenže tou otázkou nás nechtěl Ježíš zpražit, nechtěl nást uvést jen do rozpaků a dalších depresí. Byla to uzdravující otázka – i to naše smutné vyznání. Byl to začátek zvláštní proměny. Sice jsem to na tu dálku neviděl, ale vsadím se, že ten co stál na břehu se vlídně a láskyplně usmál, potichu si pod vousi zašeptal: Děti, nemáte nic, to je dobře že už to víte. Jak byste také mohli mít. Ale vždyť jsem vám přece říkal, že vás nenechám samotné. Že jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa. A že pro vás mám chléb k životu. Když víte, že máte prázdné ruce – i prázdné životy – tak vám je rád naplním...
Na loďce jsme slyšeli pouze: Hoďte síť na tu pravou stranu, tam ryby určitě budou... A ony byly. Síť byla najednou úplně plná. Přeplněná. Všechny druhy ryb, nic nescházelo. Začalo se rozednívat.
Jeden z nás říká Petrovi – „To je Pán!“ A nám se zase otevřely oči (nebo možná spíš srdce) a také jsme věděli - „to je Pán“. Přišel za námi, je s námi. Jak jsme si mohli myslet, že je někde pryč? To díky němu jsou naše prázdné sítě plné. I ty naše životy, ve kterých nemáme co nabídnout dostávají smysl – protože on je naplňuje, jako ty naše sítě. Zase znovu nás překvapil, když přišel tam, kde jsme ho už nečekali. Kde už jsme si mysleli, že se nedá nic čekat.
Když jsme dorazili s loďkou ke břehu, čekala nás snídaně. Hřejivé teplo ohně, na něm pečená ryba a chléb. Ježíš nás pozval: přineste něco z toho, co jste nalovili! A my k té jeho přidali pár svých ryb. Proč se vlastně ptal, jestli nemáme něco k jídlu? Vždyt už sám měl! Snad aby nám dal šanci vyslovit to naše „nemáme“? Snad abychom se nebáli, že když náhodou v životě nic neulovíme, když všechno vyjde nazmar – tak o hladu přece jen nezůstaneme? Snad abychom věděli, že všechno, co děláme, získává smysl, když to přidáme k tomu, co Ježíš připravil? Snad abychom si nehráli na sólisty a věděli, že to co v životě děláme je jen přídavek, malý příspěvek k tomu, co pro nás dělá On?
Smíme ty své životní úlovky a paběrky přidat k té Ježíšově rybě. Ale nakonec je to on, kdo nás zve: Pojďte jíst. A pak už se servírovala snídaně Páně: Ježíš šel, vzal chléb a dával jim, stejně i rybu.
Byla to zvláštní chvíle, kdy jsme si byli jisti tím, že je Ježíš mezi námi. A přece to opět nebylo tak, že bychom si s ním mohli udělat rodinnou fotografii a schovat ji do albumu. Byl přítomen – a nikdo se nepokusil to zvláštní tajemství Ježíšovy přítomnosti narušit otázkou: Kdo jsi? Slova by to jen pokazila. Však to také určitě znáte, také se s ním setkáváte, slavíte večeři páně, bohoslužby. Je přítomen – a přece... Dotěrné otázky, které chtějí všechno vysvětlit a všemu přijít na kloub, by to jen zkazily...
Když se ráno naše rybářská vesnička probudila, byli jsme už se svými sítěmi na jezeře a s novým elánem je spouštěli a vytahovali. Věděli jsme proč to děláme a pro koho to děláme. A kdo je při vší té práci s námi. Ať už v sítích nějaká ta mřenka uvízla, nebo ne. Věděli jsme také, že možná už za pár dní nám ten elán zase vyprchá a přijde nějaká další noc marnosti – ale od teď také víme, že Pán je před námi. A čeká nás na břehu. Možná ho zprvu nepoznáme – ale čeká na nás a má pro nás připravenou hostinu. My se nasytíme. Posílíme jeho přítomností a laskavou blízkostí – a zase s důvěrou vyrazíme dál. Noc marnosti se promění v jasný den. Amen
